32 Cdo 4409/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně K. b., a. s., zast. advokátem, proti žalovanému M. O., o zaplacení částky 38.349,33 Kč, vedené u Obvodního soudu pro P. pod sp. zn. 10 C 195/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 21. června 2007, č. j. 17 Co 152/2007-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 17 Co 152/2007-39, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro P. (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. října 2006, č. j. 10 C 195/2006-11, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 38.349,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a současně mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 13.928,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce
žalobkyně JUDr. J. K.; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku 8.580,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. J. K.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal dle § 212 a 212a odst. 4 o.s.ř. s omezením dle § 205b o.s.ř. odvoláním žalovaného napadený rozsudek pro uznání z hlediska splnění předpokladů pro jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Dále uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 38.349,33 Kč z titulu uzavřené smlouvy o zřízení a vedení B. ze dne 26. 1. 1995 ve znění dodatků č. 1 ze dne 12. 2. 1999 a č. 2 ze dne 27. 2. 2002, poněvadž žalovaný v srpnu 2004 překročil úvěrový rámec a ani přes písemnou výzvu žalobkyně nedošlo k vyrovnání nepovoleného debetu. Odvolací soud shledal správným postup soudu prvního stupně, jenž rozhodl rozsudkem pro uznání, protože se žalovaný v zákonné třicetidenní lhůtě běžící ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu dle § 114b odst. 1, 2 a 5 o.s.ř. na výzvu soudu ze dne 31. července 2006, č. j. 10 C 195/2006-7, písemně nevyjádřil a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil, a proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, jak uvedeno shora.
V podání nazvaném „odvolání proti rozsudku jménem republiky“ ze dne 1. září 2007, doručeném soudu prvního stupně dne 5. září 2007, napadl žalovaný (nezastoupen advokátem) rozsudek odvolacího soudu a požadoval projednání věci u Nejvyššího soudu České republiky, aniž by specifikoval, v jakém rozsahu a z jakých důvodů „odvolání“ podává a čeho se vůbec domáhá.
Opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, připouští-li to zákon, je dovolání (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Soudem příslušným k rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích je Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o.s.ř.).
Podle § 41 odst. 2 o.s.ř. posuzuje soud každý úkon podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen.
V posuzovaném případě je podání žalovaného označeno jako odvolání, přičemž z jeho obsahu je zřejmé, že je jím napadáno rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a proto je třeba tento úkon považovat za dovolání.
Dovolání žalovaného směřuje proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání lze v daném případě obecně opřít o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží, není dovolání přípustné (srov. § 237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
V dané věci uzavřeli účastníci podle zjištění soudu prvního stupně smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. s tím, že jejich vztah se řídí obchodním zákoníkem, a proto jejich vztah je závazkovým vztahem obchodním a spor mezi těmito stranami je z procesního hlediska obchodní věcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 98. sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v sešitu č. 1/2000), dále viz event. též ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. Protože podáním žalovaného byl napaden potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v němž bylo rozhodováno o peněžitém plnění ve výši 38.349,33 Kč, tedy nepřevyšujícím v obchodní věci částku 50.000,- Kč, není ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. a s ohledem na to, že žalobkyni žádné náklady v řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. listopadu 2007
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu