32 Cdo
4433/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobce Svaz klubů mládeže, se sídlem v Praze 9, Teplická 280/20, proti
žalovanému Občanské sdružení Pionýr, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí
997/24, zastoupenému Mgr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2,
Kateřinská 522/21, za účasti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, jako vedlejší
účastnice na straně žalovaného, o určení vlastnického práva k nemovitostem a
vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C
403/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. listopadu 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501, takto:
I. Dovolání proti části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 30. listopadu 2007, č. j. 11 Co 340/2007-501, jíž byly změněny výroky o
nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. března 2007, č.
j. 31 C 403/2004-441, a proti výroku III. téhož rozhodnutí, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2007, č. j.
11 Co 340/2007-501 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. března
2007, č. j. 31 C 403/2004-441, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. března 2007, č. j. 31 C 403/2004-441, Okresní
soud v Ostravě rozhodl, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č.
2416 pro katastrální území Moravská Ostrava, obec Ostrava, okres Ostrava -
město v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravsko-Slezský
kraj, katastrálním pracovištěm Ostrava, a to budovy č.p. 1428 na pozemku parc.
č. 337/3, jiná stavba [dále rovněž jen „sporná nemovitost“ (výrok I.)], že
žalovaný je spornou nemovitost povinen vyklidit a žalobci vyklizenou předat do
15-ti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se
žalobce domáhal určení svého vlastnického práva rovněž k pozemku parc. č. 337/3
o výměře 221 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na stejném listu
vlastnictví [dále též jen „sporný pozemek“ (výrok III.)] a rozhodl o nákladech
řízení (výroky IV. a V.). Předmětem řízení bylo určení vlastnictví žalobce ke
sporné nemovitosti a spornému pozemku a jejich vyklizení žalovaným.
Soud shledal za důvodné tvrzení žalobce, že je vlastníkem sporné
nemovitosti, protože jeho hospodářské zařízení PULS Ostrava, tisková a kulturní
služba při Českomoravské radě Svazu klubů mládeže (dále rovněž jen „PULS“)
uzavřelo dne 16. února 1970 kupní smlouvu s manžely V.a O. K., jejímž předmětem
byla sporná nemovitost (dále též jen „kupní smlouva“). V roce 1970 došlo k
protiprávnímu ukončení činnosti žalobce, jemuž byl odňat veškerý majetek a
převeden na tehdejší Svaz organizací dětí a mládeže (dále jen „SODM“) a poté na
Socialistický svaz mládeže (dále jen „SSM“), který se však nestal právním
nástupcem žalobce a tento majetek užíval bez právního důvodu. Žalobce však
nezanikl, bylo mu pouze znemožněno vykonávat činnost a tudíž nezaniklo ani jeho
vlastnické právo ke sporné nemovitosti.
Zjištěný skutkový stav ohledně sporné nemovitosti soud právně
posoudil v souladu s ustanovením § 99 odst. 1 a § 102 odst. 2 hospodářského
zákoníku (dále rovněž jen „hosp. zák.“) tak, že PULS měl od zápisu do
podnikového rejstříku dne 22. září 1969 právní subjektivitu a mohl tedy platně
uzavřít kupní smlouvu. Hospodářská zařízení však nikdy nebyla vlastníkem
majetku, s nímž hospodařila, ale měla jej jen ve správě a vlastníkem byla
společenská organizace, tedy žalobce.
Žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví,
protože soudní rozhodnutí je podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru
nemovitostí, v němž je jako vlastník sporné nemovitosti i sporného pozemku
zapsán žalovaný.
Soud však dospěl k závěru, že žalobce nenabyl sporný pozemek,
který nebyl předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi manžely K.a J. G. dne 15.
prosince 1965.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě prvním
výrokem v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I. a II., druhým výrokem jej změnil ve výrocích III. – V. tak, že
určil vlastnictví žalobce i ke spornému pozemku a žalovanému uložil jej
vyklidit, a změnil rovněž výroky o náhradě nákladů řízení, a třetím výrokem
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně shledal správnými závěry soudu prvního stupně vedoucí k určení
vlastnického práva žalobce ke sporné nemovitosti, který ji nabyl
prostřednictvím PULSu, protože hospodářské zařízení mělo právní subjektivitu a
mohlo tedy uzavřít kupní smlouvu. Takto nabytý majetek však nevlastnilo, ale
spravovalo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp.
zn. 29 Odo 1076/2005, podle něhož převod PULSu na SODM dohodou o předání
hospodářského zařízení do působnosti SODM ze dne 11. srpna 1970 byl neplatný,
protože hospodářský zákoník neumožňoval společenským organizacím převádět mezi
sebou hospodářská zařízení, jež měla vlastní právní subjektivitu, a tehdejší
právní řád spočíval na principu „co není dovoleno, je zakázáno“ uzavřel, že
právní postavení žalobce jako zřizovatele PULSu se nezměnilo.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru,
že žalobce prostřednictvím svého hospodářského zařízení nabyl i sporný pozemek,
který byl zapsán v tehdejší evidenci nemovitostí jako majetek manželů
Kněžíkových, dodávaje, že takové rozhodnutí je rovněž spravedlivé, protože
nabyl-li žalobce vlastnictví v dobré víře, že prodávající jsou majiteli jak
sporné nemovitosti tak sporného pozemku, skutečnost, že jeho držba byla
nelegitimním způsobem přerušena, nemůže jít k jeho tíži a ku prospěchu
žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu byl ve všech výrocích napaden dovoláním
žalovaného.
Jeho přípustnost v části směřující proti prvnímu výroku napadeného
rozhodnutí dovolatel opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrdě, že právní
závěr, podle něhož kupní smlouvou PULS nabyl spornou nemovitost pro žalobce, je
nesprávný. Odvolací soud podle něj nesprávně vyložil ustanovení § 102 odst. 2
hosp. zák. PULS nebyl způsobilý uzavřít kupní smlouvu ani pro sebe, ani pro
svého zřizovatele, protože mu to jeho zřizovací listina neumožňovala, a kupní
smlouva tak byla uzavřena neplatně. I pokud by však kupní smlouvu ve prospěch
svého zřizovatele uzavřít mohl, je smlouva neplatná, neboť „shora uvedené
ustanovení bylo v rozporu s objektivním stavem věci, kdy vlastnictví měl nabýt
přímo zřizovatel, tedy žalobce“.
Přípustnost dovolání proti měnící části druhého výroku napadeného
rozhodnutí ve věci samé žalovaný opírá o ustanovení § 237 písm. a) o. s. ř. a
tvrdí, že tato část rozhodnutí spočívá na stejné vadě právního posouzení, jako
jeho první výrok (viz shora), sporný pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy a
tudíž podle ní nemohlo dojít k jeho nabytí a nepřicházelo do úvahy ani
vydržení, protože nebyly splněny podmínky stanovené zákonem. Odvolací soud
nadto zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], protože v rozporu s ustanovením § 213
odst. 5 o. s. ř. přihlédl k novotám žalobce, uplatněným v rozporu s ustanovením
§ 205a o. s. ř. teprve v odvolacím řízení (tvrzení o vydržení). K tomuto
tvrzení nebyly provedeny žádné důkazy a napadené rozhodnutí tak v této části
vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§
241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry, k
nimž odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí, a navrhl dovolání zamítnout.
Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) v
části, v níž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, protože
odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V části, v níž směřuje proti měnící části druhého výroku ve věci samé
je rovněž přípustné, a to podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Naopak není přípustné, pokud směřuje proti části druhého výroku napadeného
rozhodnutí, jímž byl změněny výroky o nákladech řízení, a proti jeho třetímu
výroku. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž jednoznačně vyplývá, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu
uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak vyplývá mj. ze závěrů
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001
uveřejněnéhopod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) ve vazbě
na § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.], směřovalo-li proti části druhého výroku
rozsudku odvolacího soudu, jíž byly změněny výroky o nákladech řízení rozsudku
soudu prvního stupně, a jeho třetí výrok. Dovolací soud poté, co přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v
napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3
větu první o. s. ř.), dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní
otázku, jež je pro rozhodnutí v jeho prvním výroku i pro rozhodovací činnost
soudů zásadní, a to otázku, zda mohl PULS jako hospodářské zařízení platně
nabýt spornou nemovitost pro žalobce jako svého zřizovatele, v rozporu s
hmotným právem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru, že je-li
majetek společenských organizací ve vlastnictví organizace jako celku, a
neurčují-li stanovy jinak (§ 100 odst. 2 hosp. zák.), nabyl PULS kupní smlouvou
spornou nemovitost pro svého zřizovatele, jímž byl žalobce, protože podle
ustanovení § 102 odst. 2 hosp. zák. mohl sám pouze hospodařit s majetkem
společenské organizace, který mu byl svěřen do správy. Tento závěr však
nepovažuje dovolací soud za správný. Podle názoru dovolacího soudu je nutno ustanovení § 100 odst. 2
hosp. zák., podle něhož je majetek společenské organizace ve vlastnictví této
organizace jako celku, vykládat ve vazbě na ustanovení § 101 hosp.
zák., které
stanoví, že stanovy společenských organizací určují, které nižší organizační
složky a orgány společenských organizací mohou svým jménem nabývat práv a
zavazovat se, přičemž nemají-li tyto organizační složky nebo orgány majetek ve
svém vlastnictví, určují stanovy nebo opatření ústředních orgánů společenských
organizací, jakým způsobem a v jakém rozsahu je jim svěřován do správy majetek
společenské organizace, potřebný k plnění jejich úkolů. Majetek společenské
organizace zůstává tedy jejím majetkem „jako celku“ i pokud je svěřen do správy
jejím nižším složkám. Naproti tomu hospodářská zařízení, zřízená k obstarávání
hospodářské činnosti společenských organizací (§ 102 odst. 1 hosp. zák.), která
nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem (§ 102 odst. 2 část věty před
středníkem hosp. zák.), jsou samostatnými právními subjekty, byť závislými na
svém zřizovateli. Ustanovení § 102 odst. 2 části věty za středníkem hosp. zák.,
podle něhož tato zařízení hospodaří s majetkem společenské organizace, který
jím byl svěřen do správy, se týká právě jen takového majetku (tedy majetku
svěřeného zakladatelem do správy k jejich hospodářské činnosti), nikoliv
majetku nabytého vlastní činností, k jehož nabývání jsou nepochybně oprávněna v
souladu s ustanovením § 102 odst. 2 části věty před středníkem hosp. zák.,
podle něhož nabývají práv a zavazují se svým jménem. Hospodářská zařízení tak
mohou nejen spravovat majetek svěřený jim zakladatelem, ale rovněž nabývat sama
vlastnictví zejména k majetku potřebnému pro jejich činnost [především způsobem
upraveným v ustanovení § 168 odst. 3 hosp. zák., podle něhož splněním dodávky
přechází správa (vlastnictví) výrobků na odběratele, ale i jinak, včetně
kupních smluv uzavřených s občany]. Právní závěr odvolacího soudu, že PULS nabyl kupní smlouvou
spornou nemovitost pro svého zakladatele, je tedy nesprávný, protože jde o dva
odlišné právní subjekty, a mělo-li by tomu tak být, muselo by to být v kupní
smlouvě výslovně vyjádřeno. Podle jejího obsahu je však naopak sporná
nemovitost výslovně prodávána PULSu. Stejnou vadu právního posouzení lze vytknout i části druhého
výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé. Naproti tomu dovolací soud neshledal nesprávnost právního
posouzení, že došlo k převodu sporného pozemku, pokud byl uveden v kupní
smlouvě a v době jejího uzavření zapsán v evidenci nemovitostí jako vlastnictví
prodávajících, protože tento závěr je v souladu s ustanovením § 6 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, podle něhož údaje evidence nemovitostí
jsou podkladem pro sepisování smluv a jiných listin o nemovitostech. Nesprávnost údajů v evidenci nemovitostí by mohl zpochybňovat „pravý vlastník“,
nikoliv však žalovaný, který existenci svého vlastnického práva dovozuje z
právního nástupnictví po žalobci.
Dovolací důvod, jímž žalovaný namítal, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku vydržení vlastnického práva žalobcem a přihlédl přitom k
nepřípustným novotám, aniž bylo v řízení v tomto směru provedeno dokazování,
podle názoru dovolacího soudu nebyl naplněn, již proto, že odvolací soud na
tomto závěru své rozhodnutí nezaložil. Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem
dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li
dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto vady se přitom z obsahu spisu podávají. Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno
jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal
a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková
tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními
účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé
jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto
závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy
protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém
stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením
věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného
právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný
skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci
na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k
předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725). Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem, popsaným v § 157
odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu
vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku
1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý
proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. Žalobce jako skutková tvrzení v žalobě uvedl, že PULS byl v roce
1990 vymazán z podnikového rejstříku. Jde o tvrzení zcela zásadního významu,
protože dospěl-li Nejvyšší soud ve shora zmíněném rozhodnutí k závěru (od něhož
nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v tomto řízení), že žalobce nepozbyl
svého postavení zřizovatele, znamená to, že na něj přešla práva a povinnosti
zaniklého subjektu včetně vlastnického práva ke sporné nemovitosti a spornému
pozemku. To vyplývá jednak z ustanovení § 102 odst. 4 hosp. zák., jednak
výslovně z ustanovení čl. 5 Statutu hospodářského zařízení PULS Ostrava. Vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru soud prvního stupně tomuto
tvrzení nevěnoval pozornost. Nevedl proto žalobce postupem podle ustanovení §
118a odst. 1 a odst. 3 ke konkretizaci skutkových tvrzení a důkazním návrhům
ohledně uvedené skutečnosti, s níž se nevypořádal ani v odůvodnění rozsudku. Na
místě tedy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelné zrušit a
věc mu vrátit k dalšímu řízení. Odvolací soud však takto nepostupoval, ale
rozhodl ve věci samé a tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 1,
ročník 2001, pod číslem 14). Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) v souladu s ustanovením §
243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. toto rozhodnutí zrušil, a
protože důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, podle ustanovení § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.