32 Cdo
4455/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr.
Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, proti žalovaným 1) PhDr. P. B.,
zastoupenému Slavomírem Teclem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě,
Kalinovo nábřeží 605, PSČ 580 01 a 2) V. Š., o zaplacení částky 2,021.558,46 Kč
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 749/95, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince
2002, č. j. 5 Cmo 187/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna
2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, takto:
I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
prosince 2002, č. j. 5 Cmo 187/2002-207, ve znění opravného usnesení ze dne 4.
ledna 2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2002, č. j.
5 Cmo 187/2002- 207, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2007, č. j.
5 Cmo 187/2002-247, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se
věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 5. prosince 1995 ve znění jejích
dalších úprav se právní předchůdkyně žalobkyně, jíž byla v té době Konsolidační
banka Praha, s.p.ú. domáhala po žalované Železářství Beránek, spol. s r.o. zaplacení částky 2,021.558,46 Kč s 5% úroky z prodlení z částek a za dobu v ní
specifikovaných. Podle skutkových tvrzení žaloby jde o pohledávku z úvěrů na
trvale se obracející zásoby (dále jen „TOZ“) poskytnutých před 1. lednem 1992
právnímu předchůdci žalované, a to Ústředí uměleckých řemesel Praha s. p. Komerční bankou, s.p.ú., která pohledávku postoupila dne 18. března 1991
dohodou o převodu úvěrů na TOZ Konsolidační bance, s.p.ú. a ta poté žalobkyni. Závazek pohledávku zaplatit přešel v rámci privatizace na subjekty, které
privatizovaly jednotlivé části uvedeného státního podniku, mezi nimiž byla i
žalovaná společnost. Podáním doručeným soudu dne 21. března 1997 navrhla právní
předchůdkyně žalobkyně přistoupení dalších účastníků do řízení na straně
žalované, a to PhDr. P. B. a V. Š., tedy současných žalovaných. O jejich vstupu
do řízení bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června
1997, č. j. 5 Cmo 238/97-36, jímž odvolací soud změnil zamítavé usnesení
soudu prvního stupně ze dne 3. dubna 1997, č. j. 27 Cm 749/95-30. Podáním
doručeným soudu dne 17. dubna 2000 vzala právní předchůdkyně žalobkyně žalobu
zpět vůči žalované Železářství Beránek spol. s r.o. a soud prvního stupně při
jednání dne 6. března 2001 vůči této žalované řízení zastavil. Usnesením ze dne
11. října 2001, č. j. 27 Cm 749/95-186, soud prvního stupně rozhodl v souladu s
ustanovením § 107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o právním
nástupnictví na straně žalobkyně s tím, že v řízení bude pokračováno s Českou
konsolidační agenturou. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, tvrdíce, že v řízení není dána
aktivní legitimace právní předchůdkyně žalobkyně, ani jejich pasivní
legitimace. Skutkový základ věci (tedy, že s Fondem národního majetku uzavřeli
smlouvu) nezpochybnili, namítali však, že nebyly určeny podmínky, za nichž měli
závazky, jež jsou předmětem řízení, převzít. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č. j. 27 Cm
749/95-72, žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že nebyla prokázána
existence původního závazkového vztahu a byl tak zpochybněn i právní účinek
následné dohody mezi Komerční bankou s.p.ú. a Konsolidační bankou s. p. ú.,
podle níž byly na posléze uvedený subjekt postoupeny pohledávky, mezi něž
patřila pohledávka, jež je předmětem řízení, a nebyla tak prokázána aktivní
legitimace právní předchůdkyně žalobkyně. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. února 2000, č. j. 5 Cmo
368/99-114, shora uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 957/99
vydaného ve skutkově obdobné věci dospěl k závěru, že v řízení byla prokázána
jak aktivní legitimace právní předchůdkyně žalobkyně, tak pasivní legitimace
žalovaných, bude však třeba se zabývat konkrétní výší jejich dluhu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2001, č. j.
27 Cm
749/95-170, opět žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II.). Akceptoval sice závěry obsažené ve shora uvedeném usnesení odvolacího
soudu, týkající se legitimace účastníků, dospěl však k závěru, že určitost
závazku převzatého žalovanými je dána pouze výchozí částkou 4,000.000,- Kč,
protože právním předchůdcům žalobkyně se nepodařilo prokázat tvrzenou výši
jistiny, ani úroků a úroků z prodlení. Po právní stránce věc posoudil podle
ustanovení § 352 hospodářského zákoníku (dále rovněž jen „hosp. zák.“) a podle
ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na
jiné osoby. Vrchní soud v Praze k odvolání právní předchůdkyně žalobkyně
rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. 5 Cmo 187/2002-207, ve znění opravného
usnesení ze dne 4. ledna 2007, č. j. 5 Cmo 187/2002-247, napadený rozsudek
změnil tak, že žalované zavázal k zaplacení částky 2,021.558,46 Kč s 5% úrokem
z částky 1,066.650,- Kč od 6. prosince 1995 a s 5% úrokem z prodlení z částky
856.114,32 Kč od 11. prosince 1997, vždy do zaplacení, s tím, že plněním
jednoho ze žalovaných v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost druhého
žalovaného (první výrok), ve zbývající části zamítavého výroku napadený
rozsudek potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (třetí a čtvrtý výrok). Ohledně legitimace účastníků řízení odkázal odvolací soud na
závěry svého předchozího rozhodnutí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však
dospěl k závěru, že právní předchůdkyni žalobkyně se výši svých nároků podařilo
prokázat, protože údaje o výši dlužné jistiny a dlužných úroků jednoznačně
vyplývají z dokladů předložených soudu, jimiž byl proveden důkaz, především z
výpisu z bankovního účtu. Úroky z prodlení však lze přiznat teprve ode dne
následujícího po dni, kdy byla žalovaným doručena žaloba, protože do té doby
jednala právní předchůdkyně žalobkyně se společností Železářství Beránek, spol. s r. o., a teprve doručením žaloby tak byli žalovaní vyzváni k plnění a mohli
se ocitnout v prodlení. Dále uvedl, že ostatními odvolacími námitkami, a to
především námitkou týkající se nemožnosti převzetí závazku Konsolidační bankou,
se nemohl zabývat s ohledem na ustanovení § 205a a § 119a o. s. ř. Tato námitka
by však stejně nebyla důvodná, protože k převzetí závazků (správně pohledávek)
došlo v době, kdy Konsolidační banka jako právní subjekt již existovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost o
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud vyšel bez dalšího z právních
závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2000, sp. zn. 32 Cdo 957/99,
přestože skutkový stav v obou věcech se lišil, protože ve věci, v níž bylo
uvedené rozhodnutí vydáno, nebyla zjištěna existence úvěrové smlouvy ze dne 28.
února 1991, č. 1/14/1/91, která zrušila platnost úvěrových smluv č. 1/14/8/90 a
1/14/9/90, z nichž měl vyplývat závazek, který je předmětem řízení. S tímto
důkazem se však odvolací soud nevypořádal, právě tak, jako se sdělením ze dne
2. dubna 1991, jímž Konsolidační banka, s. p. ú. potvrdila převzetí pohledávky
ve výši 28,400.000,- Kč ke dni 20. února 1991, přestože vznikla zápisem do
obchodního rejstříku teprve dnem 25. února 1991 a šlo o pohledávku vzniklou ze
smlouvy o úvěru ze dne 28. února 1991. Tím, že tyto důkazy nevyhodnotil,
zatížil odvolací soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že
odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že banka neplnila svou povinnost a
neurčovala termíny a výši splátek Ústředí uměleckých řemesel, s.p., ani jim.
Odvolací soud rovněž pochybil, když nevyložil, z jakého důvodu jim vznikla
povinnost zaplatit úroky z prodlení z částky 1,066.650,- Kč právě od 6.
prosince 1995. Namítají, že odvolací soud se nezabýval námitkou promlčení
případného nároku (pokud vůbec vznikl) podle ustanovení § 130 hosp. zák.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní předchůdkyně žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
V průběhu dovolacího řízení Česká konsolidační agentura ke dni 31.
prosince 2007 zanikla bez likvidace a jejím právním nástupcem se stal stát.
Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 24. března 2010, č. j. 32 Cdo
4455/2009-288, rozhodl, že na místo žalobkyně bude v řízení pokračováno s
Českou republikou - Ministerstvem financí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. v části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Naopak subjektivně
nepřípustné je proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, poněvadž v tomto
rozsahu žalovaní žádnou újmu, reparovatelnou případným zrušením rozhodnutí
dovolacím soudem, neutrpěli. V uvedeném rozsahu proto dovolací soud, odkazuje
na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. b) a § 243b odst. 5 věta
první o. s. ř.].
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal,
zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací
soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají
důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud
zjistil, že řízení před odvolacím soudem bylo takovou vadou zatíženo. Vadou
řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je totiž mimo jiné i nepřezkoumatelnost
odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho
správnost.
Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno
jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal
a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková
tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními
účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé
jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto
závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy
protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků.
Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém
stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením
věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného
právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný
skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci
na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k
předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov.
shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář.
I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem, uvedeným v § 157
odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu
vyplývajících z článku 36 a následujících Listiny základních práv a svobod a z
článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na
spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o.
s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí
i pro napadené rozhodnutí.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal skutkový
stav zjištěný v předchozím řízení soudem prvního stupně, neuvedl však již, zda
takto zjištěný skutkový stav převzal jako základ pro své právní posouzení, nebo
zda učinil další skutková zjištění z důkazů, které sám provedl, a jaký skutkový
stav byl tedy pro jeho právní posouzení rozhodný. V další části odůvodnění
shrnul obsah odvolání právní předchůdkyně žalobkyně a vyjádření žalovaných,
uzavíraje, že právní názor ohledně legitimace účastníků řízení vyslovil již v
předchozím rozhodnutí a dalšími skutečnostmi, resp. v odvolání vznesenými
námitkami, se nemůže zabývat s ohledem na ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř.,
výslovně přitom uváděje jen námitku nemožnosti převzetí závazku (kterou však
zároveň vyhodnotil). Zcela přitom přehlédl, že tuto námitku v odvolání
nevznesla právní předchůdkyně žalobkyně, ale naopak je obsažena ve vyjádření
žalovaných. Podrobně a přesvědčivě vyložil, jak dospěl k závěru, že k zaplacení
úroků z prodlení lze žalované zavázat až ode dne následujícího po dni, kdy jim
byla doručena žaloba, odůvodnění jeho právního posouzení vedoucího k závěru, že
k zaplacení úroků z částky 1,066.650,- Kč mají být zavázáni právě ode dne
zahájení řízení, však zcela absentuje, přestože i v této části byl zamítavý
výrok rozhodnutí soudu prvního stupně změněn. Zcela bez povšimnutí pak odvolací
soud ponechal námitku promlčení vznesenou žalovanými poprvé již v závěrečném
návrhu v řízení před soudem prvního stupně, a jeho (nekonkrétní a tedy
nepřezkoumatelný) odkaz na ustanovení § 205a a § 119a o. s. ř. tak není
přiléhavý, nehledě na to, že námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení
nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť
nemá charakter skutkového tvrzení, nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní
důsledky, jak vyplývá např. ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004. Je přitom nutno mít na paměti, že jde
o nároky vzniklé v režimu hospodářského zákoníku, který na rozdíl od obchodního
zákoníku neobsahoval úpravu příslušenství pohledávky. Odvolací soud se však
posouzením nároků na úroky z úvěru podle ustanovení § 382a hosp. zák. a úroků z
prodlení upravených v ustanovení § 378a hosp. zák. nezabýval, stejně jako
otázkou jejich promlčení. Jeho právní posouzení je tak neúplné a tudíž i
nesprávné.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku a na něm
závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, aniž se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud rovněž nepřehlédne, že v průběhu
dovolacího řízení byl soudu doručen dne 11. května 2007 návrh na vydání
usnesení podle ustanovení § 107a o. s. ř., o němž však s ohledem na ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. nemohlo být dovolacím soudem rozhodnuto.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2010
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu