32 Cdo 4501/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky
Vackové v právní věci žalobce Ing. O. K., , jako správce konkurzní podstaty
úpadce S. p. R., a.s., , zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, proti žalované A.
P., s.r.o., zastoupené JUDr. M. Š., advokátem, o zaplacení částky 170.196,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 13 C
403/2005, o žalobcově dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 4. dubna 2007, č.j. 36 Co 397/2006-98, t a k t o:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. dubna
2007, č.j. 36 Co 397/2006-98 se v části, v níž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení částky 143.386,- Kč s příslušenstvím, zrušuje a věc se v uvedeném
rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 14.7.2006, čj. 13 C 403/2005-75,
zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce z titulu bezdůvodného obohacení domáhal
po žalovaném zaplacení částky 170.196,- Kč s příslušenstvím. Krajský soud v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve výroku uvedeným rozsudkem k odvolání
žalované rozsudek soudu prvého stupně zčásti změnil tak, že zamítl žalobu o
zaplacení částky 143.386,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části, tedy co do
26.810,- Kč s příslušenstvím tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že mezi účastníky byla
uzavřena, pro nedostatek písemné formy neplatná, smlouva o nájmu dopravního
prostředku ( § 630 odst. 2 obch. zák. ) týkající se vozů S. A. a Š. F.. Tato
vozidla žalovaný užíval bez právního důvodu a získal tak bezdůvodné obohacení
odpovídající délce jejich užívání a minimální výši nájmu. Soud prvého stupně
vyšel ze žalobního tvrzení o tom, že vůz S. užíval žalovaný v době od 2. 5.
2003 do 11. 8. 2003.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti
nájemních smluv týkajících se obou vozů, ve vztahu k požadavku na vydání
bezdůvodného obohacení za užívání vozidla S. A. ve výši 143.386,- Kč dospěl
navíc k závěru o nedostatku žalobcovy aktivní legitimace. Tento závěr opřel o
zjištění, že v době, kdy uvedené vozidlo bylo předáno žalovanému a bylo v jeho
držení (od 2. 5. 2003 do 11. 8. 2003), bylo vlastnictvím leasingové společnosti
Š., a.s., nikoli S. p. R., a.s., tedy úpadce, jehož konkurzní podstaty je
žalobce správcem. Úpadce byl leasingovým nájemcem vozidla na základě smlouvy o
finančním leasingu uzavřené dne 17. 10. 2002 na dobu 36 měsíců, tj. až do 17.
10. 2005. Bezdůvodné obohacení dle závěru odvolacího soudu nemohlo vzniknout
úpadci, ale vlastníku vozidla, na jehož úkor by bylo případně získáno.
Pouze do té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ( a které se týká vozu S. A.), podal žalobce dovolání. Namítá,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Je přesvědčen, že odvolací soud řešil nesprávně
otázku žalobcovy aktivní legitimace. Dovolatel je toho názoru, že bezdůvodné
obohacení získal žalovaný na úkor úpadce jako leasingového nájemce, nikoli na
úkor vlastníka vozu. Závěr odvolacího soudu o nedostatku žalobcovy aktivní
legitimace by totiž ve svém důsledku znamenal, že vlastník vozu by získal dvojí
plnění: jednak leasingové splátky od nájemce, jednak plnění z titulu
bezdůvodného obohacení od žalovaného. Dovolatel argumentuje též rozhodnutím
Nejvyššího soudu publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
31/2005.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého
stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Podstatou dovolacího přezkumu vzhledem k důvodům v dovolání uplatněným (§ 242
odst. 3 věta prvá o.s.ř.) s ohledem na rozsah, v němž bylo rozhodnutí
odvolacího soudu napadeno ( § 242 odst. 1 o.s.ř. ), bylo posouzení otázky, kdo
je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení
vzniklého tím, že věc, která je předmětem finančního leasingu, užívala bez
právního důvodu třetí osoba (osoba odlišná od účastníků vztahu vzniklého z
finančního leasingu). Odpověď na tuto otázku nelze získat bez posouzení otázky
související, totiž na čí úkor bylo (případně vzniklé) bezdůvodné obohacení
získáno, neboť zásadně tomu, na jehož úkor byl získán, je nutno předmět
bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 456 věta prvá obč. zák. vydat.
V souzené věci bylo zjištěno, že úpadce byl na základě smlouvy o finančním
leasingu ze dne 17. 10. 2002 leasingovým nájemcem shora uvedeného vozidla S.
A.. Není sporu o tom, že toto vozidlo předal do užívání žalovanému v průběhu
trvání leasingového vztahu, a to na základě smlouvy, která byla soudy posouzena
jako neplatná.
Z uvedeného je zřejmé, že existují dva na sobě nezávislé závazkové vztahy:
vztah mezi leasingovým pronajimatelem a nájemcem (úpadcem) založený leasingovou
smlouvou a vztah mezi úpadcem (správcem jeho konkurzní podstaty) a žalovaným,
vycházející z neplatné smlouvy o pronájmu dopravního prostředku ( § 630 a násl.
obch. zák. ).
Charakteristickým rysem závazkových právních vztahů je, že práva a povinnosti
účastníků těchto vztahů jsou ve vzájemné relaci; povinnost dlužníka splnit
závazek odpovídá právu věřitele na plnění. Této charakteristice závazkových
vztahů odpovídá i způsob jejich vypořádání v případě neplatnosti právního
úkonu, jenž měl být důvodem jejich vzniku.
Vztahy vzniklé z neplatné smlouvy se vypořádají pouze mezi těmi, kdo byli
účastníky takové smlouvy a poskytli si (navzájem) sjednaná plnění. Uvedené je
vyjádřeno v § 457, věta prvá obč. zák., podle něhož je-li smlouva neplatná,
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle
ní dostal. (Pro smlouvy „zrušené“ je užití tohoto ustanovení pro oblast
obchodních závazkových vztahů vyloučeno ustanovením § 351 obch. zák. Sporná
smlouva o nájmu dopravního prostředku však byla posouzena jako neplatná, nikoli
zrušená, aplikace § 457, věta prvá obč. zák. proto v daném případě vyloučena
není.)
Nejvyšší soud již v dovolatelem zmiňovaném rozhodnutí 25 Cdo 264/2004,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 31/2005
dovozoval, že vzájemnou restituční povinnost mají pouze strany neplatné
smlouvy, nikoli jiný subjekt, byť by byl vlastníkem věci, jíž se smlouva
týkala. Nejvyšší soud nemá důvod se od závěrů tam učiněných odchýlit. Užívání
věci má majetkovou hodnotu; užíval-li někdo bez právního důvodu věc, k níž
svědčí právo nájmu jinému, získal jejím užíváním majetkový prospěch, a to na
úkor nájemce věci, místo něhož věc užíval, a nikoliv na úkor vlastníka věci ( v
daném případě leasingového pronajímatele), který dal leasingovému nájemci věc
do nájmu. Tím, že úpadce na základě neplatné smlouvy umožnil jinému předmět
leasingového nájmu užívat, vztah mezi touto třetí osobou ( žalovaným) a
leasingovým pronajimatelem založen nebyl.
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu o nedostatku žalobcovy aktivní
legitimace je nesprávný. Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v
dovoláním napadené části zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 infine a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu