ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. arch. J. Ch., zastoupeného JUDr.
Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Masná 20, proti žalovanému
JUDr. MUDr. J.O., o 106 146 Kč s příslušenstvím a o 46 232 Kč s příslušenstvím
ze vzájemné žaloby, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C
392/92, o dovolání žalobce a dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 17. března 2009, č. j. 27 Co
767/2006-299, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Dovolání žalobce se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o
dovolání žalovaného částku 8 685 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Dalibora Lorence.
IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání žalobce.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal v řízení zaplacení doplatku dohodnuté
ceny prací, které provedl pro žalovaného na základě uzavřené smlouvy o dílo,
jakož i úhrady víceprací, které si podle tvrzení žalobce žalovaný sjednával bez
jeho vědomí a v rozporu se smlouvou ústně u subdodavatelů. Žalovaný uplatnil
vzájemným návrhem majetkové sankce za prodlení s dokončením díla a slevu za
neodstraněné vady, přičemž popřel vícepráce jak co do části jejich sjednání,
tak i jejich samotné realizace. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. prosince 1997, č. j. 16 C 392/92-102,
ve znění opravného usnesení ze dne 11. února 1998, č. j. 16 C 392/92-114,
uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 43 088 Kč s příslušenstvím, zamítl
žalobu v rozsahu částky 63 058 Kč s příslušenstvím a vzájemný návrh žalovaného
o zaplacení 46 232 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi
účastníky. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně usnesením ze
dne 31. srpna 2001, č. j. 27 (28) Co 234/98-130,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil se závazným právním
názorem k dalšímu řízení. Městský soud v Brně rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 16. května
2006, č. j. 16 C 392/92-278, zastavil řízení v částce 32 135 Kč s
příslušenstvím (bod I. výroku), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 74
011 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), dále zastavil řízení o vzájemném
návrhu v rozsahu 18% úroku z prodlení z částky 46 232 Kč za dobu od 1. dubna
1992 do 22. dubna 1993 (bod III. výroku), zamítl vzájemný návrh o zaplacení 46
232 Kč s 18% úrokem z prodlení p. a. z dlužné částky od 23. dubna 1993 do
zaplacení (bod IV. výroku) a uložil žalovanému zaplatit náklady řízení
České republice (bod V. výroku). Soud prvního stupně vyšel po doplnění dokazování ze zjištění, že mezi žalobcem
jako dodavatelem a žalovaným jako odběratelem byla dne 15. listopadu 1991
uzavřena hospodářská smlouva na rekonstrukci portálu parteru domu Pekařská 44 v
Brně za celkovou smluvní cenu ve výši 199 400 Kč. V bodě 2. smlouvy, kterou
právně kvalifikoval jako platně uzavřenou hospodářskou smlouvu ve smyslu § 1 a
násl. hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), si její účastníci
sjednali, že fakturace bude prováděna dodavatelem vždy po ukončení
samostatné etapy podle skutečně provedených prací s termínem proplacení do 14
dnů. Samostatně měly být fakturovány materiálové zálohy do výše 100 000 Kč po
vzájemné dohodě. V článku VII. smlouvy bylo dohodnuto, že veškeré její změny a
dodatky je možné provést pouze písemně, a to pod sankcí neplatnosti. Soud vzal
dále za prokázané, že při provádění rekonstrukce došlo ze strany žalovaného k
rozšíření objednaných prací, jež byly ze strany subdodavatelů akceptovány a
jako vícepráce posléze fakturovány žalobcem společně s pracemi a materiálem
provedenými v rámci hospodářské smlouvy.
V otázce rozsahu skutečně provedených
prací a jeho finančního ocenění soud vyšel ze znaleckého posudku, podle něhož
činila celková cena rekonstrukce k okamžiku předání stavby do užívání částku
230 323 Kč, z níž 198 903 Kč představuje hodnotu prací dohodnutých účastníky v
hospodářské smlouvě. Pakliže žalovaný uhradil dosud žalobci částku 156 112 Kč
(správně má být 156 312 Kč), zbývá mu na plnění podle smlouvy zaplatit částku
42 791 Kč (správně má být 42 591 Kč). Na provedení víceprací v celkové hodnotě 31 420 Kč nebyla podle zjištění soudu
uzavřena žádná ústní či písemná hospodářská ani jiná smlouva, což koresponduje
i s tvrzením samotného žalobce, že vícepráce si objednal žalovaný přímo u
subdodavatelů, kteří je následně žalobci jakožto generálnímu dodavateli
vyfakturovali a jimž je žalobce proplatil. Podle posouzení soudu jde v
případě uskutečněných víceprací o plnění bez právního důvodu, které spočívá
ve zhodnocení nemovitosti žalovaného, na jehož straně tak došlo k
bezdůvodnému obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“).Soud prvního stupně proto s ohledem na výsledky provedeného
dokazování vyhověl žalobě v rozsahu částky 74 011 Kč, jež se skládá ze dvou
částek, a to z dosud nezaplacené části dohodnuté ceny sjednaného díla a z ceny
zjištěných víceprací ve výši 31 420 Kč. Protinávrh žalovaného zamítl, neboť
neshledal důvod k vyčíslení majetkových sankcí představujících penále za
prodlení s ukončením první a druhé etapy stavby, jakož i v části slevy za
neodstraněné vady. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. března 2009, č. j. 27 Co 767/2006-299, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části
napadeného bodu II. výroku, ve které bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci
74 011 Kč, a v bodu IV. výroku (výrok I.). Dále ho změnil ve zbývající části
bodu II. výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení 18% úroků z prodlení z částky
74 011 Kč od 29. května 1992 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech za
řízení před soudy obou stupňů (výroky III. až VIII.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který
doplnil na základě dokazování listinami, které popsal v odůvodnění rozhodnutí. Podle posouzení soudu byla mezi účastníky uzavřena hospodářská smlouva podle
ustanovení § 318b hosp. zák., jejíž předmět byl z hlediska určitosti právního
úkonu dostatečně vymezen. Ze zápisu o předání rekonstrukce portálu domu
Pekařská 44 sepsaného mezi účastníky vyplývá, že odběratel převzal stavbu do
užívání, přičemž zjištěné drobné nedostatky měly být odstraněny do 31. března
1992. Převzetím stavby došlo podle odvolacího soudu ke splnění sjednané dodávky
ve smyslu § 293 hosp. zák., čímž vznikl žalobci nárok na zaplacení dohodnuté
ceny předmětu plnění ve výši 199 400 Kč. Pakliže na ni žalovaný dosud uhradil
žalobci částku 156 312 Kč, nebylo dosud zaplaceno 43 088 Kč, z čehož žalobce po
částečném zpětvzetí žaloby, o němž soud prvního stupně pravomocně rozhodl,
požaduje 42 591 Kč.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k
závěru, že žaloba je v této částce, která představuje nezaplacenou cenu
předmětu plnění, důvodná a to z titulu poskytnutého smluvního plnění. Pokud jde
o práva z odpovědnosti za vady z titulu zjištěných drobných vad a nedodělků,
které byly specifikovány v předmětném zápise, odvolací soud setrval na názoru
vysloveném již v kasačním usnesení ze dne 31. srpna 2001, v němž dovodil, že
nárok žalovaného na přiměřenou slevu z ceny předmětu plnění z důvodu drobných
vad a nedodělků zanikl, neboť svá práva z odpovědnosti za vady uplatnil u
soudu vzájemným návrhem až po uplynutí prekluzívní lhůty upravené v § 131e
odst. 2 písm. a) hosp. zák. Vycházeje z ustanovení § 123 odst. 1 a 3 hosp. zák. odvolací soud shledal
důvodným i nárok žalobce na zaplacení provedených a ve smlouvě nedohodnutých
víceprací v částce 31 420 Kč, kterou stanovil znalec z konečné zjištěné ceny
díla ve výši 230 323 Kč a jejichž rozsah má soud za prokázaný výpověďmi svědků
a dále dopisem ze dne 9. března 1992, jímž se žalovaný pokusil věc mezi
účastníky mimosoudně vyřídit. Nárok na zaplacení víceprací odvolací soud
přiznal žalobci z titulu neoprávněného majetkového prospěchu na straně
žalovaného, přičemž vysvětlil, že s ohledem na právní režim smlouvy je nutné
též bezesmluvní plnění, které se prolínalo s plněním poskytovaným podle smlouvy
a které od něj nelze oddělit, posuzovat v režimu hospodářského zákoníku. Odvolací soud posoudil jako důvodnou námitku žalovaného, že soud prvního stupně
pochybil, přiznal-li žalobci úroky z prodlení podle obchodního zákoníku. Je
tomu tak proto, že podle právní úpravy obsažené v § 378 odst. 1 hosp. zák. by v
případě prodlení žalovaného se zaplacením ceny smluveného a dodaného předmětu
plnění přicházelo v úvahu jedině právo žalobce na zaplacení poplatku z
prodlení, který však v řízení nebyl požadován (v rozporu se zákonem byly
žalovány úroky z prodlení). Pokud jde o prodlení žalovaného s úhradou
neoprávněného majetkového prospěchu, který žalovaný získal plněním bez právního
důvodu, byl žalobce oprávněn požadovat pouze úroky z prodlení podle § 378a
hosp. zák. Pakliže hospodářský zákoník nezná pojem příslušenství pohledávky a
analogické použití ustanovení občanského zákoníku je vyloučeno, měly být úroky
z prodlení v žalobě vyčísleny a žalovány jako samostatný nárok. Byly-li proto
požadovány do budoucna jako příslušenství pohledávky, odvolací soud ani v této
části žalobě nevyhověl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvodným vzájemný
návrh žalovaného na zaplacení penále, které bylo ve smlouvě dohodnuto za
prodlení se splněním jednotlivých etap. Učinil tak na základě závěru, že
žalobce se dostal do prodlení především z důvodu mimořádně chladného zimního
počasí, pro které nebylo možné pokračovat v plánovaných pracech, čímž došlo k
naplnění ujednání o posunutí termínu plnění v případě nepříznivých
povětrnostních podmínek, obsaženého v článku II. smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. Žalobce, který napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku,
opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvádí, že uplatňuje dovolací
důvody obsažené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele právně pochybil, dovodil-li, že žalobci vzniklo
za prodlení žalovaného se zaplacením ceny provedených prací právo na zaplacení
poplatku z prodlení ve smyslu § 378 hosp. zák. S tímto posouzením nesouhlasí a
namítá, že mu ze zákona přísluší nárok na úrok z prodlení podle § 369 odst. 1
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť jde o prodlení
žalovaného se splněním peněžitého závazku, který mu vznikl dnem 22. května
1992, kdy bylo provedeno vyúčtování dodaných prací a materiálu, tedy v době
platnosti a účinnosti tohoto ustanovení. Jestliže žalovaný předmětnou fakturu v
den její splatnosti 29. května 1992 neuhradil, ocitl se v prodlení a žalobci
vznikl ze zákona nárok na úrok z prodlení, který řádně uplatnil u soudu. Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, vyloučil-li v daném případě možnost
aplikace občanského zákoníku, neboť ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. vymezující pojem příslušenství pohledávky platí podle jeho názoru ve smyslu § 1
odst. 2 obch. zák. i pro oblast obchodních závazkových vztahů. Dovolatel dále spatřuje „vadu v právním posouzení“ v tom, že odvolací soud
aplikoval nesprávný právní předpis. Rovněž tak posoudil zjištěný skutkový stav
věci jinak než soud prvního stupně a odňal žalobci právo na spravedlivý proces
a soudní ochranu, jestliže zpochybnil jeho zákonné právo na zaplacení úroků z
prodlení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že žalobce v dovolání neuvádí
žádné nové skutečnosti. Navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost. Žalovaný napadl obsáhlým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho
prvního, čtvrtého, šestého, sedmého a osmého výroku. Jeho přípustnost opírá o
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) ve
spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., který spatřuje v řešení rozhodných právních
otázek v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem. Jako dovolací
důvod uvádí skutečnost, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 214a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Žalobce ve vyjádření považuje dovolání žalovaného za nedůvodné, a to zejména
pro jeho stavění na týchž argumentech, s nimiž se vypořádaly již soudy v
nalézacím řízení. Kromě toho ho však pokládá za nepřípustné, neboť žalovaný v
něm nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a své námitky
soustřeďuje výhradně do skutkových zjištění. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č.
7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Dovolání žalovaného v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o
doplacení ceny díla podle smlouvy uzavřené podle hospodářského zákoníku a
úhradu víceprací), když částí dovoláním dotčeného potvrzujícího prvního výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 74 011 Kč bylo rozhodnuto o dvou
nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem. Jednak o částce 42 591 Kč,
představující doplatek ceny prací dle smlouvy, a dále o částce 31 420 Kč,
představující neoprávněný majetkový prospěch na straně žalovaného za provedené
vícepráce. Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu
bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobce s odlišným skutkovým
základem, posuzoval dovolací soud u každého z obou těchto nároků přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu
na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9). Pakliže v případě požadovaného nedoplatku ceny díla ve výši 42 591 Kč a
neoprávněného majetkového prospěchu z titulu provedených víceprací ve výši 31
420 Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50 000 Kč,
dovolací soud uzavřel, že v rozsahu částky 74 011 Kč se jedná ve smyslu § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. S ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není přípustné ani
dovolání proti zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí
vzájemného návrhu žalovaného ve výši 46 232 Kč s příslušenstvím. Za situace, kdy je nepřípustné dovolání žalovaného i ve zbývajícím rozsahu, v
němž směřovalo proti čtvrtému, šestému, sedmému a osmému výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost. Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však
důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o.
s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady
dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu
dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu o
aplikaci ustanovení § 378 odst. 1 hosp. zák. o poplatku z prodlení a § 378a
hosp. zák. o úroku z prodlení na prodlení žalovaného s úhradou doplatku ceny
díla dle smlouvy a provedených víceprací.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vzniklo vůči žalovanému právo na
zaplacení poplatku z prodlení ve smyslu § 378 odst. 1 hosp. zák. za prodlení s
úhradou doplatku ceny prací provedených na základě smlouvy uzavřené v režimu
hospodářského zákoníku a dále na zaplacení úroků z prodlení ve smyslu § 378a
hosp. zák. za prodlení žalovaného s úhradou víceprací, které nebyly předmětem
smluvního plnění a na jejichž úhradu vznikl žalobci nárok z titulu
neoprávněného majetkového prospěchu. Zpochybňuje-li dovolatel toto posouzení a
tvrdí-li, že mu ze zákona přísluší nárok na úrok z prodlení podle § 369
odst. 1 obch. zák., zcela při své argumentaci přehlédl ustanovení § 763 odst. 1
větu druhou obch. zák., podle něhož právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti
tohoto zákona (míněno zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který nabyl
účinnosti dnem 1. ledna 1992) a práva z nich vzniklá, jakož i práva z
odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených
přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
Právo na poplatek z prodlení je ve smyslu citovaného ustanovení právem z
odpovědnosti za porušení závazků z hospodářské smlouvy uzavřené přede dnem
nabytí účinnosti obchodního zákoníku, a proto je závěr odvolacího soudu o
aplikaci § 378 odst. 1 hosp. zák. správný. Nejvyšší soud tak nemá důvodu
jakkoli se odchýlit od své dřívější judikatury (srov. například právní závěry
formulované v rozsudku ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98), v
níž vysvětlil, že ve vazbě na přechodné ustanovení § 763 odst. 1 větu druhou
obch. zák. není u práv z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských smluv
rozhodné, kdy toto právo vzniklo; dosavadními předpisy se proto řídí i práva
vzniklá po 1. lednu 1992, jestliže je jejich základem právní vztah vzniklý před
uvedeným datem. Z toho proto vyplývá, že při splnění výše uvedených podmínek se
dosavadními předpisy (tedy hospodářským zákoníkem) řídí zejména důsledky
porušení závazků a jiných povinností při prodlení se splněním povinnosti, jak
tomu bylo i v posuzované věci. Jestliže tedy žalovaný nezaplatil včas fakturu,
kterou mu bylo vyúčtováno plnění ze smlouvy uzavřené v režimu hospodářského
zákoníku, bude i toto jeho prodlení posuzováno podle téže právní normy a je
zcela právně bezvýznamné, kdy mu jeho peněžitý závazek vznikl (byť se tak stalo
v době platnosti a účinnosti § 369 odst. 1 obch. zák., jehož aplikace se
dovolatel domáhá). V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že
poplatek z prodlení nebyl podle právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku
příslušenstvím pohledávky, jako tomu je podle ustanovení § 121 odst. 3 obč.
zák., ale jednalo se o samostatný nárok odlišný od práva na zaplacení kupní
ceny (ceny dodávky). Nepřiznal-li proto odvolací soud v souzené věci žalobci
nárok na úroky z prodlení z důvodu, že nebyly žalovány jako samostatný nárok,
nýbrž jako příslušenství pohledávky, které hospodářský zákoník nezná, a
analogické použití ustanovení občanského zákoníku vyloučil, ani tohoto
tvrzeného pochybení se nedopustil. Lze tak uzavřít, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
nebyl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobce pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání žalobce je odůvodněn ustanoveními §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání
žalobce bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému v
dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Výrok o náhradě nákladů řízení o dovolání žalovaného je odůvodněn
ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1. a § 146 odst. 3 o. s.
ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů
právo a je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 6 937,50 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z
paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při
připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 447,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu