32 Cdo 4513/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně CP Inkaso s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Lucií Tonikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalované L. U. – M., o zaplacení 3 530,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 EC 2002/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 17 Co 563/2013-48, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. června 2013, č. j. 30 EC 2002/2012-35, ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 14 013 Kč (výrok I.), a dále jí uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 573 Kč (výrok II.), není přípustné.
Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 013 Kč a 1 573 Kč, jde ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu, neboť
nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. například též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná nesplňovala podmínku povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.), vzhledem k ustanovení § 241b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. však nebyl důvod činit opatření k odstranění tohoto nedostatku podmínky dovolacího řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu