32 Cdo 4582/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Moniky Vackové v
právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. A. U., advokátkou proti žalované
H. s. s. s. r. o., zastoupené Mgr. Š. S., advokátem o zaplacení částky
104.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
19 Cm 191/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 22. května 2007, č.j. 7 Cmo 383/2005-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 7.815,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně
žalobce.
Dovolání žalované proti té části rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v záhlaví
označenému, jímž byl v části týkající se jistiny potvrzen rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. února 2005, č.j. 19 Cm 191/2000-103, kterým byla
žalované uložena (mimo jiné) povinnost zaplatit žalobci doplatek ceny díla ve
výši 104.500,- Kč, není přípustné. Podmínky § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v
dané věci nebyly splněny, neboť soud prvního stupně rozhodl v této věci v
pořadí prvním rozsudkem, dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř.; dovolací soud totiž neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé mohl mít ve smyslu § 237 odst. 3
o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, tj. že by řešil otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo by řešil právní otázku v
rozporu s hmotným právem, to vše za předpokladu, že taková otázka je pro
napadené rozhodnutí podstatná (je na ní založen výrok rozhodnutí odvolacího
soudu) a způsob jejího řešení byl dovoláním napaden.
Podstatou dovolání je výtka, že se odvolací soud odmítl zabývat „námitkou
absolutní neplatnosti“ smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem jako zhotovitelem
a žalovanou jako objednatelkou dne 6. října 1998 s odůvodněním, že taková
námitka byla poprvé uplatněna až v odvolacím řízení. Dle dovolatelky je tato
smlouva podle § 37 obč. zák. absolutně neplatná pro svou nejasnost a neurčitost
(není dostatečně přesně vymezen předmět díla), odvolací soud se touto
skutečností měl zabývat z úřední povinnosti, navíc neplatnost žalovaná namítala
již ve svém závěrečném návrhu před soudem prvního stupně.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že k absolutní neplatnosti smlouvy má soud (
tedy i odvolací soud ) povinnost přihlédnout z úřední povinnosti (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. prosince 1974, sp. zn. 3 Cz 69/74,
publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních
rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 na str. 459 a násl.),
může však ve smyslu ustanovení § 205a odst. l a § 211a o. s. ř. přihlédnout
pouze k takovým důvodům neplatnosti, které vycházejí ze skutečností, jež byly
tvrzeny či vyšly najevo před soudem prvního stupně (viz například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 0do 1059/2005, který je
přístupný na webových stránkách tohoto soudu). Z tohoto pohledu je správný
závěr odvolacího soudu – byť nepřesně vyjádřený - že se v odvolacím řízení již
nelze zabývat nově uplatněnými skutečnostmi a důkazy, z nichž by bylo možno
usuzovat na případné další důvody absolutní neplatnosti smlouvy než ty, které
dovolatelka tvrdila ( tedy neurčitost a nejasnost ujednání o předmětu díla ).
Odvolací soud totiž posuzoval spornou smlouvu o dílo z hlediska určitosti
vymezení jejího předmětu, neboť jádrem jeho úvah byla právě otázka rozsahu
díla. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud řešil, byť to ve svém rozhodnutí
výslovně neuvedl, obecné náležitosti projevu vůle (směřujícího k uzavření
smlouvy určitého obsahu) stanovené § 37 obč. zák.
Dovolací námitka vztahující se k závěru odvolacího soudu o platnosti konkrétní
smlouvy rovněž nemůže založit otázku zásadního právního významu. Napadené
rozhodnutí je vzhledem k předmětu sporu založeno na zhodnocení důkazů k
prokázání či vyvrácení skutkových tvrzení o obsahu ujednání obsaženého ve
smlouvě. Výhrada vůči způsobu hodnocení důkazů, byť je dovolatelka jiného
názoru, je ze své podstaty výhradou vůči nesprávnosti skutkových zjištění.
Nesprávností či neúplností skutkových zjištění se však vzhledem k posuzované
přípustnosti dovolání nelze zabývat, neboť dovolací důvod spočívající v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř. ), může být úspěšně uplatněn
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných
ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s
přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam
rozhodnutí dovodit.
Dovolatelka výslovně napadla též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn a žaloba vůči ní zamítnuta.
Dovolatelka má sice právo obecně vyjádřené v § 240 odst. 1 o. s. ř. podat
dovolání proti rozhodnutí vydaného v řízení, jehož je účastníkem. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku však plyne, že je k němu oprávněn jen ten
účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno,
případně jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech
(tzv. subjektivní přípustnost dovolání - srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. února 2002, sp. zn. 29 Odo 579/2001).
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení úspěšnému
žalobci vznikly náklady za zastoupení advokátkou. Zástupkyně žalobce učinila v
dovolacím řízení pouze jediný úkon (vyjádření k dovolání), výše odměny činí
tedy podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, částku
6.267,50 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní
služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž
datu a náhrada za 19% daň z přidané hodnoty 1.247,80 Kč. Náklady dovolacího
řízení tak činí 7.815,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu