32 Cdo 4610/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce JUDr. P. N., jako správce konkursní podstaty úpadkyně AST -
Česká stavební, s. r. o., identifikační číslo osoby 48 02 74 81, proti žalované
Quantum Prague, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Lazarská 3, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 25 65 32 70, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem,
CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o zaplacení částky 1,950.000,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm
22/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9.
července 2009, č. j. 1 Cmo 309/2008-213, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 1 Cmo
309/2008-213, se v prvním a třetím výroku zrušuje a v tomto rozsahu se věc
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Původní žalobkyně společnost AST - Česká stavební, s. r. o. se v řízení
domáhala zaplacení částky 1,950.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení, kterou
žalovaná neoprávněně čerpala z titulu bankovní záruky poskytnuté bankou
Creditanstalt a. s. k zajištění splnění závazků žalobkyně ze dvou smluv o dílo
uzavřených mezi žalobkyní a žalovanou.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2007, č. j. 31 Cm 22/2001-174
(v pořadí druhým), zamítl žalobu o zaplacení částky 1,950.000,- Kč (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že nynější úpadkyně AST - Česká stavební,
s.r.o. (dále jen „úpadkyně“) uzavřela jako zhotovitelka 11. července 1996 se
žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla komplexní
dodávka stavebních a jiných prací za účelem rekonstrukce domu „DOMÁCNOST“ v
Praze, Lazarská 3a v souladu s projektovou dokumentací a stavebním povolením
(dále jen „první smlouva“) a dne 17. července 1997 uzavřela se žalovanou
smlouvu o dílo na dokončení rekonstrukce podle dodatečné projektové dokumentace
(dále jen „druhá smlouva“). Podle druhé smlouvy mělo být dílo dokončeno a
předáno do 10. října 1997. Záruka za jakost díla byla poskytnuta na dobu tří
let od předání díla. Závazky úpadkyně ze smluv o dílo byly zajištěny smlouvou o
poskytnutí bankovní záruky reg. č. L/G-560/97 uzavřenou mezi úpadkyní a bankou
Creditanstalt a.s. (dále jen „banka“) dne 17. listopadu 1997 (dále jen
„bankovní záruka“). Bankovní záruka byla poskytnuta původně ve výši
10,655.646,- Kč, následně byla na základě dohody účastníků z 10. října 2000
snížena na 1,950.000,- Kč. Ze shodných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně za zjištěné, že dílo
bylo provedeno a žalovanou převzato 13. října 1997 s tím, že vady a nedodělky
zřejmé při převzetí budou odstraněny do 30. října 1997. Dopisem ze 17. dubna
2000, jehož přílohou byl soupis vad z 13. dubna 2000, žalovaná reklamovala vady
u úpadkyně, tedy v záruční době. Stejně tomu bylo i u reklamace na základě
soupisu vad z 22. září 2000. Žalovaná vyzvala banku 22. ledna 2001 k vyplacení
bankovní záruky a banka celou částku ve výši 1,950.000,- Kč převedla na účet
žalované. Spornou zůstala otázka, zda reklamované vady díla byly řádně a včas
odstraněny, a zda žalovaná byla oprávněna bankovní záruku čerpat. Vady
reklamované žalovanou lze rozdělit do tří skupin, a to vady podhledů v halách a
kancelářích, vady truhlářských výrobků (oken) a vady sanačních omítek v
suterénu budovy. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, z něhož ohledně vad podhledů
uzavřel, že žalobkyní tvrzená dohoda o „vyřízení věci“ slevou z ceny díla
nebyla prokázána. K vadám oken zjistil, že úpadkyně sdělila žalované přípisem z 11. ledna 2001,
že tyto vady budou odstraněny do 31. ledna 2001. Odstranění vad doložila zápisy
z 15. ledna a 22. ledna 2001. Ze zápisu o odevzdání a převzetí stavby z 15. ledna 2001 vyplývá, že měla být „převzata“ oprava netěsnosti oken v 6. podlaží
budovy, jakost prací byla zhodnocena jako dobrá a bylo uvedeno, že vady a
nedodělky nejsou. Za žalovanou jako objednatele nebyl však „při přejímce“
odstraněných vad nikdo přítomen a ke „konečnému převzetí nedošlo“. Totéž platí
o zápisu z 22. ledna 2001 o odstraňování vad - netěsnosti oken - v 1. až 3. podlaží budovy. Provedení sanačních omítek bylo předmětem první smlouvy o dílo a bylo provedeno
vadně.
Při posouzení těchto vad soud prvního stupně vyšel ze závěru obsaženého
ve zprávě Českého vysokého učení technického v Praze, že sanační omítky
nesplňují určité požadavky podle směrnice WTA 2-2-91 a že byly prováděny jako
jediné opatření k odstranění vlhkosti s tím, že nevhodný nátěr sanačních omítek
nebyl jedinou příčinou „selhání“ omítek a též, že nebylo prokázáno, že nátěr
prováděl stavebník sám. Vedle toho zdůraznil povinnost zhotovitele vyplývající
z ustanovení § 551 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vady díla rozdělené do těchto tří
skupin nebyly úpadkyní odstraněny a v době výzvy k poskytnutí bankovní záruky
stále existovaly. Žalovaná bankovní záruku čerpala v souladu s ustanovením §
313 a § 314 obch. zák., přičemž výše čerpané bankovní záruky je více než
přiměřená s ohledem na výši nákladů potřebných na odstranění vad díla. Žaloba o
její vrácení je proto nedůvodná. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku
1,535.046,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 8. února 2001 do zaplacení (první
výrok), co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 414.954,- Kč s příslušenstvím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok). Odvolací soud po částečném opakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání
žalobkyně je v převážné části důvodné, a to co do závěrů týkajících se
neodstranění vad oken a sanačních omítek. Závěr soudu prvního stupně o
neprokázání převzetí opravy vad oken nemá oporu v zákoně, když termín převzetí
odstranění vad obchodní zákoník nezná a nebyl účastníky sjednán smluvně. Ustanovení § 434 a násl. obch. zák. odvozuje práva objednatele od neodstranění
vad, nikoli od (ne)převzetí odstranění vad. Zabývaje se otázkou, zda byly vady
oken odstraněny, odkázal na zápis o převzetí stavby z 22. ledna 2001, kde se v
bodu 5 uvádí, že jde o provedení opravy netěsnosti oken v prvním až třetím
poschodí budovy a v bodě 9 je jakost provedených prací zhodnocena jako dobrá,
přičemž pod bodem 10 bylo konstatováno, že nedodělky nejsou. Zápis byl
odsouhlasen stavbyvedoucím, zástupkyní subdodavatele a správcem budovy panem T. Žalovaná po výzvě soudu prvního stupně odkázala na soupis vad pořízený do 13. dubna 2000 (tedy z doby předcházející 22. lednu 2001) a doplnila jen to, že jde
o okna v prvním až třetím poschodí, aniž vady oken blíže specifikovala. Odvolací soud k vadám oken uzavřel, že žalovaná vady oken blíže nespecifikovala
a neprokázala, že kromě doplnění těsnění bylo u oken něco dalšího součástí
sjednaného předmětu díla a neprokázala, že nějaké vady těsnění oken po lednu
2001 existovaly. K tvrzeným vadám sanačních omítek odvolací soud poukázal na původní zprávu
projektu (když první smlouva o dílo vymezovala předmět díla prakticky jen
odkazem na projektovou dokumentaci a stavební povolení), v němž je v posledním
odstavci čl.
11 (Stavební řešení) uvedeno, že byla sjednána „sanace cihelného
zdiva“ bez lokalizace, zatímco o sanačních omítkách se v něm nehovoří. Ve
stavební části projektu čl. 13 (Hydroizolace) se výslovně uvádí, že „vzhledem k
tomu, že se v objektu nevyskytuje zvýšená zemní vlhkost, není zde požadavek na
spec. úpravy proti vodě a vlhkosti“. V čl. 10 (Povrchové úpravy a obklady) je
uvedeno, že veškeré stávající omítky budou odstraněny, a dále u 1. podzemního
podlaží, že stěny technického zázemí v suterénu budou opatřeny sanační vápennou
cementovou omítkou. Ke způsobu aplikace omítky není nic bližšího uvedeno. Žalovaná přitom při bližší specifikaci prostor, ve kterých měla být provedena
sanační omítka na ploše 530 m2, pouze vypočetla 9 suterénních místností,
jejichž celková výměra však činí 150,29 m2, přičemž tento rozpor nijak
nevysvětlila. Ze zprávy Českého vysokého učení technického v Praze vyplývá, že
vzorky sloužící jako podklad pro vypracování této zprávy byly odebírány z
místností odlišných od těch, které označila žalovaná. Žalovaná tudíž
neprokázala vadnost sanačních omítek, spočívající v použití jiného než
smluveného typu použité omítky nebo spočívající v jejím nesprávném složení či
nesprávném způsobu její aplikace, ostatně to ani tvrdit nemůže, neboť nic z
toho nebylo smluvně sjednáno. Stejně tak neprokázala tvrzení, že úkolem
úpadkyně bylo sanačními omítkami odstranit vlhkost. Naopak z dokazování
vyplynulo, že pokrytí sanačních omítek nátěrem, který nemá savé schopnosti,
provedla sama žalovaná. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, přestože tvrdila, vady
díla provedeného úpadkyní u truhlářských výrobků - oken a sanačních omítek. Vadnost podhledů úpadkyně nepopírala, tvrzení o vyřešení „věci“ dohodou
neprokázala. Soud prvního stupně tak učinil správné zjištění o vadnosti této
části díla, odstranění vad žalobce ani netvrdil a z toho vyplývá nárok žalované
na slevu z ceny díla, který může být uspokojen z bankovní záruky. Výše nároku
žalované z titulu vad podhledů představuje podle zjištění soudu prvního stupně
částku 414.954,- Kč včetně DPH. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný co do zamítnutí žaloby o zaplacení
částky 414.954,- Kč s příslušenstvím, zatímco ohledně zaplacení zbývající
částky 1,535.046,- Kč čerpané žalovanou z titulu bankovní záruky, rozsudek
soudu prvního stupně změnil a žalovanou zavázal k úhradě této částky i s
požadovaným příslušenstvím. Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřipustil provedení důkazu čestnými
prohlášeními Ing. J. D., bývalého jednatele úpadkyně, a Ing. P. P., zaměstnance
úpadkyně, ze dne 24. června 2009, v nichž shodně prohlásili, že se 6. října
2000 zúčastnili jednání mezi úpadkyní a žalovanou o postupu při řešení vad
uplatněných v záruční době reklamačním protokolem ze 17. dubna 2000, a na tomto
jednání bylo dohodnuto, že vady, které nebudou odstraněny v průběhu záruční
doby, budou žalované finančně kompenzovány v dohodnuté výši 1,950.000,- Kč
převodem na její účet do 10. října 2000. V návaznosti na toto ujednání byla
bankovní záruka znějící původně na částku 10,655.646,- Kč dne 10. října 2000
snížena na 1,950.000,- Kč. Oba jmenovaní prohlásili, že k odstranění vad
uplatněných v záruční době nedošlo. Tyto důkazy považuje za zásadně významné
pro rozhodnutí ve věci, významným způsobem zpochybňující věrohodnost důkazů -
výpovědí svědků slyšených v řízení před soudem prvního stupně. Dovolatelka dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu týkajícím se
vad truhlářských výrobků (oken), podle něhož v rámci rekonstrukce objektu měl
zhotovitel jako generální dodavatel díla pouze doplnit těsnění u oken. Z první
smlouvy o dílo a související projektové dokumentace vyplývá, že byla sjednána
oprava stávajících oken (za dohodnutou cenu 1,560.482,- Kč bez DPH) a dodání
replik stávajících oken (cena dohodnuta na 2,248.769,- Kč). Z první smlouvy o
dílo a související projektové dokumentace, stejně jako ze soupisu vad z 13. dubna 2000 je zřejmé, že závěry odvolacího soudu nejsou správné a že tento
nesprávný závěr vedl i k nesprávnosti závěru o nedůvodném čerpání bankovní
záruky dovolatelkou. Uvádí, že vady vykazovalo více než 50 % oken dodaných či
upravovaných úpadkyní, přičemž náklady na jejich opravu přesáhly 1,800.000,- Kč
bez DPH. Tyto vady byly reklamovány dopisem ze 17. dubna 2000 a k jejich
odstranění byla úpadkyně vyzývána i dopisy z 2. května 2000, 19. prosince 2000,
4. ledna 2001 a 12. ledna 2001. Dovolatelka argumentuje, že vady sanačních omítek nebyly úpadkyní odstraněny
nikdy. Ze smluv o dílo a ze stavebního povolení je zřejmé, že sanační omítka
měla být provedena. Zdůrazňuje, že ze strany zhotovitele jako generálního
dodavatele stavby a profesionála v oblasti stavebnictví nebyla v tomto směru
nikdy vyzvána k doplnění požadavku nebo upozorněna na jakýkoli svůj nevhodný či
nesprávný požadavek. Spatřuje-li odvolací soud rozpor mezi výměrou podlahové
plochy místností, v nichž měly být provedeny sanační omítky, a výměrou těchto
sanačních omítek, nejde o rozpor, ale nepochopení ze strany odvolacího soudu,
když sanační omítkou měly být opatřeny zdi místností.
Nesprávné skutkové závěry odvolacího soudu vedly k nesprávnému právnímu závěru,
podle něhož dovolatelce nevzniklo právo na čerpání bankovní záruky v rozsahu
částky 1,535.046,- Kč. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu
odvolacího „potvrdil“, považuje jej za správný. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném od 1. července 2009.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3
větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolací soud z obsahu spisu neshledal a
takovou jinou vadou není ani dovolatelkou vytýkané neprovedení důkazu čestnými
prohlášeními Ing. J. D. a Ing. P. P.
Skutečnost, že soud neprovedl některý z navržených důkazů, neopodstatňuje bez
dalšího závěr, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle
ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů provede. To znamená, že soud není vázán důkazními návrhy
účastníků v tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Je
oprávněn (a též povinen) posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom,
které z navržených důkazů provede. Neprovede pak takové důkazy, které jsou pro
věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i
důkazy navržené ke skutečnostem, které pokládá již za zjištěné z provedených
důkazů.
Neprovedl-li odvolací soud důkaz přečtením čestného prohlášení ze dne 24.
června 2009 bývalého jednatele úpadkyně Ing. J. D. a svědka Ing. P. P. z důvodů
uvedených při jednání o odvolání dne 30. června 2009, podle nichž soud musí při
provádění důkazů respektovat zákon a pro získání poznatků od svědků je
předepsán výslech svědka před soudem po zákonném poučení, nejde o postup, který
by byl v rozporu se zákonem a tím ani o vadu řízení, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přičemž dovolací soud podotýká, že
bývalý jednatel úpadkyně mohl být v řízení vyslechnut za podmínek určených v
ustanovení § 126a o. s. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelkou zpochybněnou správností právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Právním posouzením věci se rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo
jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil
zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají
účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve
vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta
(srov. shodně Drápal. L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář.
1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1081s).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nesprávným právním posouzením věci je i posouzení, které
je neúplné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná neprokázala vady
díla provedeného úpadkyní u truhlářských výrobků - oken a u sanačních omítek, a
proto přiznal žalobci zčásti žalobou uplatněný nárok, aniž by bylo z jeho
rozhodnutí zřejmé, jak věc posoudil po právní stránce, jaké předpisy hmotného
práva aplikoval a z jakého právního titulu žalobě vyhověl.
Odvolací soud se nezabýval otázkou, z jakého právního důvodu je žalováno, tedy
jaký je právní titul žalobou uplatněného nároku, nezabýval se ani obsahem
bankovní záruky, zjištěním, jaké závazky byly bankovní zárukou zajištěny,
včetně podmínek vyplacení bankovní záruky věřiteli (žalované), dobou trvání
bankovní záruky a dále zjištěním, zda věřitel mohl čerpat bankovní záruku
částečně v závislosti na rozsahu nesplněných zajištěných závazků a zda úpadkyně
částku, vyplacenou žalované z titulu bankovní záruky, bance zaplatila. Na
právní posouzení věci odvolací soud zcela rezignoval, neboť neuvedl, jakými
právními úvahami se řídil při posouzení žalobou uplatněného nároku a podle
které hmotněprávní normy o něm rozhodl. Přitom bez vyřešení výše uvedených
otázek nemá význam posuzovat, zda vady díla, tvrzené dovolatelkou, byly
odstraněny. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto neúplné a tím i
nesprávné.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), jej v měnícím výroku ve věci samé (a rovněž v závislém výroku o nákladech
řízení) zrušil podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s.
ř. a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. Zbývajícími námitkami, jimiž
dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o částečné důvodnosti
žalobního nároku, se již dovolací soud nezabýval, neboť jejich oprávněnost
nemohl přezkoumat pro absentující právní posouzení věci odvolacím soudem.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu