32 Cdo 4752/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala v
právní věci žalobkyně PRAGOINTER - OCEL s. r. o., se sídlem v Praze 2, Nad
Petruskou 3/2280, identifikační číslo osoby 25633333, zastoupené JUDr.
Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti
žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze
4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 64948242, o zaplacení částky 88
511,76 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm
49/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
2. 2014, č. j. 8 Cmo 192/2013-76, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2014, č.
j. 8 Cmo 192/2013-76, v části směřující proti výroku, jímž byl změněn rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013, č. j. 46 Cm 49/2012-46, ve věci
samé, se zamítá; ve zbytku se dovolání odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení zahájeném 25. 4. 2012 se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky
z titulu plnění ze dvou bankovních záruk vystavených žalovanou ve prospěch
žalobkyně. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, č. j. 46 Cm 49/2012-46,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 88 511,76 EUR se 7,75% úrokem z
prodlení od 28. 12. 2011 do zaplacení (výrok I.) a na nákladech řízení částku
209 396,60 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná vystavila 21. 9. 2011 z
příkazu svého klienta společnosti OKZ HOLDING a. s. (dále též jen „dlužník“
nebo „klient“) jako kupující ve prospěch žalobkyně jako prodávající ve vztahu z
kupní smlouvy platební bankovní záruku č. 460291311861, v níž se zavázala
zaplatit žalobkyni na jí uvedený účet částky až do celkové výše 68 087,38 EUR,
a to bez zkoumání souvisejícího právního vztahu a bez jakýchkoliv námitek
tohoto vztahu se týkajících, s tím, že výplatu provede bez zbytečného odkladu
po obdržení první písemné výzvy, ve které žalobkyně prohlásí, že klientovi
dodala zboží v souladu s objednávkou č. 72111393 a/nebo 72111394 ze dne 31. 8. 2011 a potvrzením objednávky č. 72111393 a/nebo 72111394 ze dne 6. 9. 2011 a že
klient banky nesplnil své splatné platební závazky v souvislosti s dodávkou
zboží, a to ve výši částky, kterou žalobkyně požaduje z bankovní záruky
vyplatit (dále jen „první bankovní záruka“). Záruka byla vystavena do 25. 11. 2011 včetně, v tento den nejpozději musela být doručena výzva, a to způsobem a
na adresy uvedené v záruční listině s písemným potvrzením banky žalobkyně, že
výzvu podepsala osoba oprávněná jednat jménem žalobkyně a že její podpis je
pravý. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění z první bankovní záruky výzvou z 25. 11. 2011, v níž uvedla, že v souladu s objednávkami klienta č. 72111393 a 72111394
z 31. 8. 2011 a potvrzením objednávek č. 72111393 a 72111394 žalobkyní z 6. 9. 2011 dodala dlužníkovi objednané nerezové plechy válcované za studena a
nerezové tyče stříhané ze svitků s tím, že zboží bylo fakturováno fakturami č. 1109041 (na 63 465,36 EUR) a č. 1109042 (na 3 250,80 EUR), avšak dlužník oba
výše uvedené platební závazky vůči žalobkyni nesplnil. Žádá proto o výplatu
celkové částky odpovídající hodnotě obou dodávek, tj. 66 716,16 EUR. Výzvu
podepsal Ing. F. D., jednatel žalobkyně, jeho podpis potvrdila banka žalobkyně. Dopisem z 28. 11. 2011 žalovaná pouze oznámila žalobkyni, že 25. 11. 2011
obdržela požadavek na výplatu bankovní záruky, aniž by dopis obsahoval výtku
týkající se výzvy. Dopisem z 2. 12. 2011 sdělila žalovaná žalobkyni, že z
příkazu klienta provádí změnu u této bankovní záruky prodloužením její
platnosti do 20. 12. 2011. Výzvou z 20. 12. 2011, podanou osobně u žalované, vyzvala žalobkyně žalovanou
opět k plnění z první bankovní záruky, text výzvy byl shodný s výzvou z 25. 11. 2011. Dopisem z 21. 12. 2011 sdělila žalovaná žalobkyni, že obdržela další
požadavek na výplatu z první bankovní záruky a že vzhledem k formálním
nedostatkům obou požadavků na výplatu tato uplatnění odmítá. Následně přípisem
z 24. 1. 2012 žalovaná sdělila, že na první výzvu z 25. 11.
2011 neplnila,
neboť bylo telefonicky dohodnuto, že s ohledem na prodloužení záruky výplata
není požadována a že zároveň tato výzva měla nedostatky, pro které by výplata
byla odmítnuta. Ke druhé výzvě žalovaná sdělila, že byla odmítnuta pro formální
nedostatky spočívající v tom, že prohlášení není v souladu s textem záruční
listiny a podpisy na prohlášení nebyly ověřeny v souladu s textem záruční
listiny, přičemž není povinností banky důvod odmítnutí sdělovat. Z příkazu svého klienta žalovaná vystavila 2. 12. 2011 platební bankovní záruku
č. 460291312293, v níž se zavázala zaplatit žalobkyni na jí uvedený účet částky
až do celkové výše 21 795,60 EUR, a to bez zkoumání souvisejícího právního
vztahu a bez jakýchkoliv námitek tohoto vztahu se týkajících, s tím, že výplatu
provede bez zbytečného odkladu po obdržení první písemné výzvy, ve které
žalobkyně prohlásí, že klientovi dodala zboží v souladu s objednávkou č. 72111526 ze dne 29. 9. 2011 a potvrzením objednávky č. 72111526 ze dne 30. 9. 2011 a že klient nesplnil své splatné platební závazky v souvislosti s dodávkou
zboží, a to ve výši částky, kterou žalobkyně požaduje vyplatit z bankovní
záruky (dále jen „druhá bankovní záruka“). Záruka byla vystavena do 20. 12. 2011 včetně, podmínky doručení výzvy k plnění a podepsání osobou oprávněnou
jednat jménem žalobkyně byly dohodnuty shodně jako u první bankovní záruky. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění z druhé bankovní záruky výzvou z 20. 12. 2011, v níž uvedla, že v souladu s objednávkou klienta č. 72111526 z 29. 9. 2011 a potvrzením objednávky č. 72111526 z 30. 9. 2011 dodala klientovi
objednané nerezové plechy válcované za tepla, zboží bylo fakturováno fakturou
č. 1110009 (na 21 795,60 EUR), avšak klient svůj výše uvedený platební závazek
vůči žalobkyni nesplnil. Žádá proto o výplatu částky odpovídající hodnotě
dodávky, tj. 21 795,60 EUR. Výzvu podepsal Ing. F. D., jednatel žalobkyně, jeho
podpis ověřila banka žalobkyně. Přípisem z 9. 1. 2012 žalobkyně vyzvala
žalovanou k úhradě dlužné částky z této záruky, v dopise žalobkyně zmínila
odmítnutí plnění z druhé bankovní záruky z 21. 12. 2011, které však soudu
předloženo nebylo, a uvedla, že považuje námitky žalované za nedůvodné,
nekonkrétní a trvá na plnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná převzala podle ustanovení §
313 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“),
písemnými prohlášeními z 21. 9. 2011 a z 2. 12. 2011 bankovní záruky, v nichž
se zavázala, že uspokojí žalobkyni jako věřitelku ze závazkového vztahu z kupní
smlouvy uzavřené se společností OKZ HOLDING a. s. na dodávku nerezových plechů
a tyčí až do celkové výše 68 087,38 EUR a 21 795,60 EUR, bez zkoumání
souvisejícího právního vztahu a bez jakýchkoliv námitek tohoto vztahu se
týkajících, s tím, že výplatu provede bez zbytečného odkladu po obdržení první
písemné výzvy. Žalovaná byla povinna plnit z první bankovní záruky již na
základě výzvy z 25. 11. 2011, protože šlo o řádnou výzvu k plnění. Žalovaná
neplnila a ani v obvyklé lhůtě 7 dnů podle mezinárodních standardů nesdělila,
že plnění odmítá a z jakých důvodů.
Reagovala-li na první výzvu k plnění
prodloužením první bankovní záruky do 20. 12. 2011, nemá prodloužení žádný
důsledek na povinnost plnit, pokud plnění formálně, v předepsané písemné formě,
neodmítla. První sdělení stále ještě nedostatečně specifikovaných nedostatků
výzev uvedla žalovaná v přípise z 24. 1. 2012 a skutečnost, že vada výzev měla
spočívat v chybějícím slově „splatný“, uvedla až v průběhu řízení. I kdyby
žalovaná odmítla plnění na první výzvu včas, bylo by odmítnutí „neoprávněné“,
protože obě výzvy k plnění z první bankovní záruky a výzva k plnění z druhé
bankovní záruky byly řádné, neuvedení slova „splatný“ v jejich textu není
důvodem pro odmítnutí, není-li v záručních listinách uvedeno, že text výzev k
plnění musí být identický s textem uvedeným v záručních listinách. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 316 odst. 1 a § 317 obch. zák. a k nim
uvedl, že záruční listiny žádné námitky banky, a tedy ani námitky ohledně
splatnosti závazku, nepřipouští, absence slova „splatný“ ve výzvách k plnění
proto není důvodem k odmítnutí plnění z obou bankovních záruk. Totéž se týká
ověření podpisu osoby jednající jménem žalobkyně na výzvách, který byl navíc
ověřen předepsaným způsobem. Odmítnutí plnění bylo nedůvodné a opožděné a
žalovaná je povinna z obou záruk plnit. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl (první výrok),
dále rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně (druhý výrok) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na
náhradu nákladů odvolacího řízení částku 114 160 Kč (třetí výrok). Odvolací soud opakoval dokazování první bankovní zárukou, výzvou žalobkyně z
25. 11. 2011 k plnění, změnou č. 1 z 2. 12. 2011 k první bankovní záruce,
druhou bankovní zárukou a výzvou žalobkyně z 20. 12. 2011 k plnění z této
bankovní záruky a zjistil, že obě záruční listiny obsahují mimo jiné i shodný
text, v němž se žalovaná zavazuje zaplatit žalobkyni příslušnou částku bez
zkoumání souvisejícího právního vztahu a bez jakýchkoli námitek tohoto vztahu
se týkajících. Výplata měla být provedena bez zbytečného odkladu po obdržení
první písemné výzvy žalobkyně, v níž prohlásí, že klientovi dodala zboží v
souladu s objednávkami v záručních listinách specifikovanými a potvrzeními
objednávek v záručních listinách uvedenými, a v níž žalobkyně uvede, že klient
„nesplnil své splatné platební závazky v souvislosti s dodávkou zboží“, a to ve
výši částky, kterou žalobkyně požaduje z bankovní záruky vyplatit. Ani jedna z
výzev žalobkyně neobsahuje obrat „splatné platební závazky“, ale pouze obrat
„platební závazky“, či „platební závazek“. V záručních listinách byl jasně
stanoven text výzev, na jejichž základě byla žalovaná povinna závazky z
bankovních záruk v souladu s ustanovením § 313 obch. zák. splnit.
Žalovaná
nebyla oprávněna přezkoumávat právní vztah mezi žalobkyní a klientem, tedy ani
to, zda předmětné pohledávky se staly, či nestaly splatnými, ale žalobkyně byla
povinna dodržet text výzev tak, jak je v záručních listinách uveden, na tento
text výzev byla výplata ze strany banky vázána. Povinnost banky k plnění je
vázána na striktní dodržení formálních náležitostí výzev. Žalobkyně jednu z
náležitostí opomenula a povinnost žalované k plnění z bankovních záruk proto
dána není. Nepovažoval-li soud prvního stupně za významné, že výzvy k plnění
neobsahují výraz „splatné platební závazky“, je jeho právní posouzení nároku
žalobkyně nesprávné. Odvolací soud z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního
stupně změnil a žalobu zamítl.
K námitkám žalobkyně odvolací soud uvedl, že obecně není dána povinnost banky
sdělit důvody, pro které neplnila z bankovní záruky, a je na dohodě účastníků
právního vztahu, jak svá vzájemná práva a povinnosti upraví. Soud prvního
stupně pochybil, poukazoval-li v odůvodnění rozsudku na znění Jednotných
pravidel pro smluvní záruky užívaných v mezinárodním obchodě. Tato pravidla se
považují za obchodní zvyklosti ve smyslu ustanovení § 730 obch. zák. a v
tuzemských vztazích mohou být použita pouze tehdy, pokud je to uvedeno v textu
záruční listiny. Ztotožnil se naopak se závěrem, že námitka žalované o
nedostatečném ověření podpisu žalobkyně na výzvách k plnění není důvodná,
stejně jako se závěrem o nedůvodnosti námitky žalované o absenci čísla účtu
žalobkyně ve výzvách k plnění, a podotkl, že na uvedení čísla účtu nebyla
výplata finančních částek vázána.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně
dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení vzniku povinnosti banky plnit z bankovní záruky a závisí na vyřešení
otázky formálních náležitostí výzvy k plnění z bankovní záruky, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla „dostatečně“ vyřešena. Dovolatelka podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení, závěry soudu prvního
stupně a odvolacího soudu, cituje obsah záručních listin a výzev k plnění,
zabývá se obecně vznikem a povahou bankovní záruky a namítá, že pokud jde o
míru abstraktnosti bankovní záruky a formální přísnost výzvy k plnění z
bankovní záruky, není zde dostatečná sjednocující judikatura dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu je založen na aplikaci bezúčelné formálnosti bankovní
záruky, která nemá oporu v právní úpravě. Předpokladem k plnění z bankovní
záruky je splnění podmínek určených v záruční listině. Podle názoru dovolatelky
jde především o materiální podmínky vzniku a existence závazku z bankovní
záruky. Text záručních listin podmínil výplatu pouze předložením výzvy,
bankovní záruky lze tedy označit jako bezpodmíněné, neboť samy vylučují
zkoumání souvisejícího právního vztahu a jakékoliv námitky tohoto vztahu se
týkající. Právní teorie považuje takový závazek banky za samostatný, v zásadě
nezávislý na závazku dlužníka, neuplatní se princip subsidiarity ani
akcesority. V dané věci je sporným bodem absence slova „splatný“ ve výzvách k
plnění, tedy míra formální přísnosti kladené na obsah výzvy. Dovolatelka namítá, že text výzvy nemůže být zcela identický s textem záruční
listiny, je třeba alespoň gramatických úprav tak, aby text formulovaný jako
výzva vyhověl požadavkům uvedeným v záruční listině. Dovolatelka výzvy
předložila ve lhůtě, výzvy byly řádně označeny a podepsány, obsahovaly
specifikaci zajištěného souvisejícího závazku, označení objednávek, jejich
potvrzení a faktur, a prohlášení, že závazek nebyl splněn. Splatnost částek
požadovaných ve výzvách byla pro žalovanou známou skutečností a žalovaná ani
nebyla oprávněna ji přezkoumávat, ke splnění podmínek plnění z bankovních záruk
tak nebylo třeba uvádět slovo „splatné“. Žalovaná navíc dlouhou dobu uváděla
jiné důvody, pro které neplnila, až v průběhu řízení dne 22. 6. 2012 uvedla, že
důvodem odmítnutí plnění byla absence slova „splatný“. Odmítnutí plnění je
proto účelové, jež souvisí se skutečností, že v době, kdy měla plnit, byl již
dlužník fakticky v úpadku. Dovolatelka považuje za nesprávný i závěr odvolacího soudu o nemožnosti
aplikace Jednotných pravidel pro smluvní záruky a neexistenci povinnosti banky
sdělit důvody neplnění z bankovní záruky. Odvolacímu soudu vytýká, že pominul
odvolací důvod směřující k otázce posouzení možnosti prodloužení první bankovní
záruky. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném
od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelkou uplatněné námitky, jimiž odvolacímu soudu vytýká nesprávnost
závěru o nemožnosti aplikace Jednotných pravidel pro smluvní záruky, o
neexistenci povinnosti banky sdělit důvody neplnění z bankovní záruky a
neúplnost posouzení věci, pominul-li otázku možného prodloužení bankovní
záruky, nezakládají přípustnost dovolání, neboť dovolatelka oproti požadavkům
vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, jaké konkrétní
kritérium přípustnosti dovolání je u každé z těchto otázek naplněno (srov. §
237 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro
řešení otázky náležitostí výzvy k plnění z bankovní záruky s ohledem na text
záruční listiny v jeho rozhodování dosud neřešené. Podle ustanovení § 313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením
banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky
podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní
určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině. Z ustanovení § 316 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že banka ručí za splnění
zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině
(věta první). Podle ustanovení § 317 obch. zák. nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného,
nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit
dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána
písemně věřitelem. Předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se
vyžaduje, jen když to stanoví záruční listina. Z ustanovení § 319 obch. zák. vyplývá, že banka plní svůj závazek z bankovní
záruky, jen když k tomu byla písemně vyzvána věřitelem. Je-li plnění banky z
bankovní záruky podmíněno v záruční listině předložením určitých dokumentů,
musí být tyto dokumenty předloženy při této výzvě nebo bez zbytečného odkladu
po ní.
Podle ustanovení § 313 obch. zák. je pro posouzení vzniku práva věřitele na
plnění z bankovní záruky co do určení závazku dlužníka, který je zárukou
zajištěn, rozhodující obsah záruční listiny. Určuje-li ustanovení § 316 odst. 1
obch. zák., že banka ručí za splnění zajištěného závazku do výše částky a za
podmínek stanovených v záruční listině, je pro posouzení, zda věřitel má právo
na plnění ze záruky, tedy zda splnil podmínky pro plnění z bankovní záruky,
nutno vycházet pouze ze záruční listiny. V projednávané věci byly podmínky ručení banky v záručních listinách stanoveny
tak, že banka provede výplatu bez zbytečného odkladu po obdržení první písemné
výzvy věřitele obsahující prohlášení, jehož text je uveden v záručních
listinách, u první bankovní záruky šlo o text „… že jste našemu klientovi
dodali zboží v souladu s Objednávkou č. 72111393 a/nebo 72111394 ze dne 31. 8. 2011 a Potvrzením objednávky č. 72111393 a/nebo 72111394 ze dne 6. 9. 2011 a že
náš klient nesplnil své splatné platební závazky v souvislosti s dodávkou
zboží, a to ve výši částky, kterou požadujete z bankovní záruky vyplatit.“ U
druhé bankovní záruky jde o text lišící se jen číslem a datem objednávky a
číslem a datem potvrzení objednávky. Současně bylo v obou záručních listinách
uvedeno, že banka provede výplatu bez zkoumání souvisejícího právního vztahu a
bez jakýchkoliv námitek tohoto vztahu se týkajících. Jednou z podmínek plnění z bankovních záruk tedy bylo prohlášení věřitele ve
výzvách k plnění, že dlužník nesplnil své splatné platební závazky v
souvislosti s dodávkou zboží. Vzhledem k tomu, že banka nebyla podle záručních
listin oprávněna zkoumat související právní vztah, tj. zkoumat, zda, kdy a v
jakém rozsahu věřitel splnil závazek dodat zboží, zda mu vzniklo právo na
zaplacení kupní ceny a zda dlužník kupní cenu (ne)zaplatil, ani vznášet námitky
tohoto vztahu se týkající, ale její povinnost plnit z bankovních záruk byla
vázána na první písemnou výzvu k plnění s textem obsaženým v záručních
listinách, v nichž věřitel prohlásí, že dlužník nesplnil své splatné platební
závazky, byla banka povinna plnit, pokud by věřitel prohlásil, že dlužník
nesplnil své splatné platební závazky, i kdyby dlužníkovy závazky splatné
nebyly. V záručních listinách tak byl vyjádřen formální princip, znamenající,
že banka nebyla oprávněna přezkoumávat, zda závazky dlužníka vůbec existovaly,
zda byly splatné či dosud nesplatné. Rozhodující bylo, aby věřitel ve výzvách k
plnění prohlásil, že dlužník nesplnil své splatné platební závazky. Prohlášení
věřitele o splatnosti závazků dlužníka bylo podle § 316 odst. 1 obch. zák. podmínkou obsaženou v záručních listinách k plnění z bankovních záruk, aniž by
banka měla možnost pravdivost či správnost tohoto prohlášení prověřovat. S
ohledem na obsah tohoto prohlášení nevyžadovaly záruční listiny ani připojení
jakýchkoliv dokladů, z nichž by bylo pro banku zjistitelné plnění smluvních
stran z kupní smlouvy. Případná povinnost věřitele přiložit k výzvě k plnění z
bankovní záruky určité doklady byla nahrazena prohlášením, jehož obsah byl
přesně vymezen v záručních listinách.
Ze zákona ani ze záručních listin pak
nevyplývá povinnost banky sdělit důvody neplnění z bankovních záruk. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobkyně byla povinna dodržet text výzvy
k plnění z bankovní záruky tak, jak je v záručních listinách uveden, a protože
ani jedna z výzev žalobkyně neobsahovala obrat „splatné platební závazky“,
nebyla banka povinna plnit, je jeho závěr správný. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelce se uplatněným dovolacím důvodem
nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr
odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu směřující proti
měnícímu výroku ve věci samé podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost
zamítl. Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před
soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části
trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah
dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost
rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno
učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce
uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v
části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech
za řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší
soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto
a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu