32 Cdo 4779/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně AXIS a.s., se sídlem v Hradci Králové, Kydlinovská 29,
PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 60108088, zastoupené JUDr. Josefem Vaške,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 957, proti žalované VOTOP,
s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Znojemská 84, PSČ 586 01, identifikační číslo
osoby 46962115, zastoupené Mgr. Hanou Marušovou, advokátkou se sídlem v
Jihlavě, Majakovského 1517/10, o 83 290 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 C 88/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Co
127/2007-107, ve znění usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. 28 Co 127/2007-128,
I. Dovolání v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Co 127/2007-107, ve znění
usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. 28 Co 127/2007-128, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 11 030 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Josefa Vaške.
zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi navzájem a o
povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení České republice. Mezi
účastnicemi nebylo v řízení sporné uzavření smlouvy o dílo, ani že žalobkyně
pro žalovanou dílo spočívající v montážních pracích provedla a na dohodnutou a
vyúčtovanou cenu díla ve výši 720 866,30 Kč zaplatila ve dvou platbách celkem
637 576,30 Kč. Spornou mezi nimi zůstala pouze otázka důvodnosti obrany
žalované, která proti požadovanému doplatku ceny díla v částce 83 290 Kč
započítala v téže výši svou pohledávku vůči žalobkyni z titulu náhrady škody ve
výši 92 285 Kč, jež jí měli způsobit zaměstnanci žalobkyně poškozením
protivýbušných klapek při provádění montážních prací. Na základě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k
závěru o odpovědnosti žalobkyně za škodu vůči investorovi ve smyslu § 420 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), kterou způsobili její
zaměstnanci poškozením protivýbušných klapek při výkonu prací. Pakliže žalovaná
formou dobropisu investorovi škodu spočívající v montáži a ceně nových
protivýbušných klapek uhradila, má vůči žalobkyni právo na náhradu toho, co za
ni plnila, a to minimálně v rozsahu žalované částky. Pokud pak žalovaná svoji
pohledávku vůči žalobkyni ve výši žalované částky započetla, učinila tak podle
posouzení soudu oprávněně a žalobní pohledávka zanikla započtením. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. dubna 2009, č. j. 28 Co 127/2007-107, ve znění usnesení ze dne 17. září 2010, č. j. 28 Co
127/2007-128, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalované zaplatit žalobkyni 83 290 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku
rozhodnutí (výrok I.) a nahradit jí náklady za řízení před soudy obou stupňů
(výroky II. a III.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit náklady řízení
České republice (výrok IV.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku a jemu předcházejícího
řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který doplnil na
základě opakování důkazů některými listinnými důkazy a výslechy L. K. (zaměstnance investora předmětné stavby) a F. T. (jednatele žalované). S přihlédnutím k zjevným rozporům v údajích, jež uváděla strana žalovaná a
svědek K., nebylo možné podle odvolacího soudu na základě provedeného
dokazování dospět k jednoznačnému závěru, kdy konkrétně ke škodě na klapkách
došlo a že ji způsobili zaměstnanci žalobkyně. Mělo-li k ní dojít o víkendu ve
dnech 14. – 15. května 2005, je tato skutečnost ve stavebním deníku žalované
zapsána až dne 17. května 2005. Podle názoru soudu tak nelze bez dalšího
dovodit, že škoda byla způsobena porušením povinností ze strany žalobkyně. Podle výpovědi svědka M. se v místech, kde byly protivýbušné klapky a kde
pracovali zaměstnanci žalobkyně, pohybovali v téže době i další lidé; přístup
na schody konstrukce nebyl nijak zajištěn a vstup na konstrukci nebyl nijak
kontrolován. Na schody konstrukce mohla proto prakticky kdykoli vstoupit
kterákoli osoba, tedy i jiní zaměstnanci na stavbě přítomných firem, případně
cizí osoby.
Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu učinit jednoznačný
závěr o tom, že žalobkyně porušila právní povinnosti, k nimž se ve smlouvě o
dílo zavázala, a provedeným dokazováním nebyla nade vší pochybnost zjištěna
příčinná souvislost mezi činností zaměstnanců žalobkyně a vzniklou škodou. Výsledky provedeného dokazování svědčí jen o tom, že v době od 13. května do
15. května 2005 sice pracovali v blízkosti poškozených protivýbušných klapek
zaměstnanci žalobkyně, s ohledem na výše uvedené však nelze jednoznačně
dovodit, že právě oni jejich poškození způsobili. Nepodařilo-li se provedeným dokazováním prokázat, že škodu způsobili právě
zaměstnanci žalobkyně, nemohla žalovaná následně ani účinně započíst na
doplatek ceny díla část částky, kterou dobropisovala investorovi. Za této
situace je podle odvolacího soudu obrana žalované nedůvodná. Proto změnil
napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované požadovanou
částku žalobkyni uhradit. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítla, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.], a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovodil-li odvolací soud, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by škodu, jejíž
náhradu žalovaná uplatnila po žalobkyni formou jednostranného zápočtu,
způsobili zaměstnanci žalobkyně, resp. že absentuje příčinná souvislost mezi
činností zaměstnanců žalobkyně a vzniklou škodou, nemá podle dovolatelky toto
jeho skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování. Totéž platí podle
dovolatelky i pro jeho skutkové zjištění, že se v předmětné době měly v horních
patrech konstrukce pohybovat i jiné osoby než zaměstnanci žalobkyně, že místo
bylo volně přístupné, takže tam mohl přijít kdokoliv a protivýbušné klapky
poškodit. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v posléze uvedeném nesprávném
skutkovém zjištění vycházel pouze z výpovědi svědka M., v níž jsou navíc
logické rozpory. Poukazuje na to, že z výpovědí svědků a především z fotografií
odlučovačů s protivýbušnými klapkami založených ve spisu vyplývá, že místo
vzniku škody není volně přístupné a dostupné, neboť je situováno na úplném
vrcholu více jak 10-20 metrů vysokého bubnu, takzvané sušičce. Akcentuje, že v
těchto místech se může pohybovat pouze omezený počet pracovníků, jež mají
zajištěn přístup z lešení a plošiny, aby práci na odlučovačích mohli vůbec
vykonávat. Tvrdí, že odvolací soud se nevypořádal se všemi důkazy a jejich
vzájemnou souvislostí, konkrétně s výpověďmi ostatních svědků, kteří možnost
pohybu jiných osob než zaměstnanců žalobkyně na odlučovačích vyloučili. Podle
dovolatelky tak odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti svědčící o tom, že v
době vzniku škody pracovali na vrcholcích odlučovačů po celé dny pouze
zaměstnanci žalobkyně.
V rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů je podle dovolatelky rovněž
skutkové zjištění, které dle názoru odvolacího soudu zpochybňuje datum
samotného zjištění škody, a tím především odstup od odchodu zaměstnanců
žalobkyně z odlučovačů, což vedlo soud k pochybnostem o zavinění žalobkyně. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v otázce časového okamžiku zjištění
škody vycházel pouze z výpovědi svědka L., aniž přihlédl k výpovědi dalších
svědků, podle nichž ke zjištění a oznámení škody došlo hned následující den v
pondělí ráno poté, co zaměstnanci žalobkyně práce na odlučovačích ukončili. Dále uvádí, že nevěrohodnost zápisu ze dne 17. května 2005 zapisující osoba
jasně vysvětlila, a to tím, že do deníků nepsala zápisy každý den, ale jakmile
se jí stavební deníky dostaly do rukou. Podle dovolatelky tak odvolací soud nedostál svým povinnostem uvedeným v §
132 o. s. ř., jelikož nehodnotil jednotlivé důkazy v jejich vzájemné
souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. To má ten
důsledek, že jím učiněné rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
oporu v provedeném dokazování. K naplnění druhého z uplatněných dovolacích důvodů, t. j. nesprávného právního
posouzení věci se podle dovolatelky odvolací soud dopustil při posuzování
odpovědnosti žalobkyně za škodu. Podle jejího názoru jde o objektivní
odpovědnost žalobkyně podle § 420a obč. zák. v důsledku porušení povinnosti
prevence vzniku škody při provozní činnosti. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozsudkem odvolacího soudu ztotožňuje. Podle jejího názoru se odvolací soud tvrzeného pochybení při hodnocení důkazů
ani nesprávného právního posouzení věci nedopustil. Poukazuje na to, že
žalovaná neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnanců žalobkyně a
vzniklou škodou, žalovaná se opírá pouze o jakousi pravděpodobnou příčinnou
souvislost, což není postačující. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalované zamítl. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Dovolání v rozsahu, v němž je napadán první výrok rozsudku odvolacího soudu, je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka
netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Brojila-li dovolatelka proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu o zabezpečení
předmětných prostor a možném pohybu dalších osob a namítala-li, že odvolací
soud pominul některé rozhodné skutečnosti, které vyplynuly z provedeného
dokazování, lze tyto její výhrady podřadit pod dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za
řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo
konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného,
popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění
bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým
zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal
(vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že
soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění, apod. Námitky dovolatelky, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které
vyplynuly z provedených důkazů, a že se nevypořádal se všemi důkazy (výpověďmi
svědků) v jejich vzájemné souvislosti, nejsou oprávněné. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí obšírně zabýval všemi provedenými
důkazy (včetně výpovědí svědků a jednatele žalované) a nepominul žádnou
rozhodnou skutečnost, která vyšla za řízení najevo. Způsob, jakým odvolací soud
hodnotil jednotlivé důkazy a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti,
podrobně vysvětlil, včetně úvah, jimiž se při hodnocení důkazů řídil.
Již z
tohoto důvodu nelze souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud svůj skutkový
závěr o nedostatečném zabezpečení předmětných prostor a možném pohybu i jiných
osob než zaměstnanců žalobkyně založil pouze na výpovědi svědka M.. Dovolatelčiny výhrady, podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., lze podle jejich obsahu považovat za námitky napadající samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak již však bylo výše vysvětleno, samotné
hodnocení důkazů soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o. s. š. úspěšně napadnout nelze, a ve způsobu, jakým odvolací soud hodnocení
důkazů provedl, neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení ve smyslu § 132 a násl. o. s. ř. Skutkový závěr odvolacího soudu, že z provedených důkazů nelze mít za
prokázané, že škodu způsobili právě zaměstnanci žalobkyně, se uplatněným
dovolacím důvodem dovolatelce zpochybnit nepodařilo. Za této situace je námitka dovolatelky uplatněná prostřednictvím dovolacího
důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., totiž že odpovědnost žalobkyně za škodu měl odvolací soud posoudit podle §
420a obč. zák., bezpředmětná, a tudíž se dovolací soud její oprávněností
nezabýval. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v rozsahu směřujícím proti prvnímu výroku rozsudku
odvolacího soudu zamítl pro nedůvodnost (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.). Pokud jde o dovolání ve zbývající části, v níž směřovalo proti druhému až
čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu
odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro
nepřípustnost (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Neúspěšná žalovaná, jejíž dovolání bylo proti prvnímu výroku napadeného
rozsudku zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu bylo odmítnuto, nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo a je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího
právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 10 730 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Miroslav Gallus .
předseda senátu