32 Cdo 4863/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně MUDr. D. O., zastoupené JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou,
se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 5, proti žalované MUDr. S. R.,
zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala
Staška 38/510, o zaplacení částky 1,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1226/2007, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. 11
Cmo 219/2008-130, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. 11 Cmo
219/2008-130, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.
dubna 2008, č. j. 13 Cm 1226/2007-79, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 13
Cm 1226/2007-79, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,300.000,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den
kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá zvýšené o 7 procentních bodů od
14. května 2005 (výrok I.), žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení (výrok
II.) a k úhradě soudního poplatku (výrok III.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky
1,300.000,- Kč, v části ohledně úroku z prodlení jej změnil tak, že žalovaná je
povinna přisouzenou částku zaplatit s 9,5% úrokem z prodlení od 14. května 2007
do 31. prosince 2007, dále s 12,5% úrokem z prodlení od 1. ledna 2008 do 24. dubna 2008 a za dobu od 25. dubna 2008 do zaplacení s ročním úrokem ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni
příslušného kalendářního pololetí (první výrok), změnil jej ve výroku o
nákladech řízení (druhý výrok) a potvrdil ve výroku o soudním poplatku (třetí
výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž
žalobkyně přesně nezjištěného dne koncem měsíce října 2005 uzavřela se
žalovanou ústní dohodu o převodu své lékařské praxe (dále též jen „dohoda“ či
„smlouva“). Účastnice se dohodly na „převodu“ všech (asi 1650) pacientů a ceně
převodu zavedené lékařské praxe v obci Zliv a uzavření dohody stvrdily podáním
ruky. Pacienti žalobkyně byli převážně pojištěnci Všeobecné zdravotní
pojišťovny, přičemž měsíční náhrada od této pojišťovny činila zhruba 80.000,-
Kč. Uzavření dohody účastnice znovu stvrdily 30. března 2006, což potvrzuje
listina jimi podepsaná v ordinaci ve Zlivi (dále též jen „listina“) o zaplacení
částky 1,500.000,- Kč žalovanou žalobkyni na dva v listině uvedené účty do
konce dubna 2006. Podle listiny mohla být částka snížena na 1,300.000,- Kč. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná listinu podepsala, aniž uvedla to, co
dodatečně tvrdí, tedy že snad její podpis vyjadřuje převzetí listiny či něco
jiného, než souhlas s cenou za převod lékařské praxe. O tom, že k dohodě došlo,
svědčí též dopis žalované žalobkyni z 12. května 2006, v němž uvádí, že
„částka, o které se uvažovalo před půl rokem, je za současných okolností
nepřiměřená“, a proto by se ráda dohodla „na reálné částce odstupného.“
Předmětem převodu byla zavedená lékařská praxe ve Zlivi, přičemž obsah pojmu
„zavedená lékařská praxe“ byl oběma účastnicím znám. Z žádného právního
předpisu nevyplývá, že by převod lékařské praxe musel být uskutečněn smlouvou o
prodeji podniku, zvláště nepřebírala-li žalovaná žádného zaměstnance. Shodně se
soudem prvního stupně považoval odvolací soud uzavřenou dohodu za
nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch.
zák.“), jejíž předmět byl dostatečně určen. Nepřisvědčil námitce
žalované, že šlo o jednání odporující zákonu či jej obcházející, když
zdravotnická dokumentace nebyla předmětem převodu, počet tzv. „karet“ sloužil
pouze jako orientační kritérium pro sjednání ceny za převod lékařské praxe. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nesvědčí ani pro závěr,
že žalovaná jednala v omylu vyvolaném žalobkyní - obě jednaly po určitou dobu
ve shodě, žalovaná žalobkyni zastupovala a měla tak přímé poznatky o provozu
její ordinace, o počtu pacientů, tedy o tom, co představuje pojem „zavedená
lékařská praxe ve Zlivi“ užitý v listině z 30. března 2006. Ohledně úroků z prodlení „změnil“ odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně
potud, že upravil počátek prodlení v souladu se žalobním návrhem, když
žalobkyně požadovala úrok z prodlení od data podání žaloby, tj. od 14. května
2007 s tím, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně jde patrně o chybu v
psaní, a určil procentní výši úroku z prodlení do data rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka považuje za sporné, zda byla předmětem převodu lékařské praxe též
zdravotnická dokumentace. Pokud karty pacientů nebyly předmětem převodu, tak
není zřejmé, proč měly být orientačním kritériem pro určení ceny. Z uvedeného
podle jejího názoru vyplývá, že odvolací soud vyhodnotil zdravotnickou
dokumentaci jako součást lékařské praxe, která měla být prodána. Zdravotnická
dokumentace však nemůže být předmětem transakce soukromých osob, mimo jiné
především proto, že ji tvoří citlivé osobní údaje. Soudům obou stupňů dovolatelka vytýká, že se nevypořádaly s otázkou, zda
tvrzená dohoda o převodu lékařské praxe měla elementární náležitosti právního
úkonu. Povinností soudu bylo, aby v případě závěru, že šlo o nepojmenovanou
smlouvu, odůvodnil obsahové náležitosti takové smlouvy. „Dobře zavedená praxe“
není pojem, který dostatečně specifikuje předmět smlouvy, obsahová náplň tohoto
pojmu nebyla v řízení objasněna, neboť nebylo vyjasněno, co žalobkyně převedla,
když žalovaná nezískala převodem pacienty, kteří se sami rozhodují v tom směru,
zda budou využívat služeb nového lékaře. Know-how žalobkyně rovněž převedeno
být nemohlo, neboť samotná praxe lékaře je součástí odbornosti lékaře. Žalobkyně ani neposkytla žádné prostory pro výkon lékařské praxe, protože žádné
neměla, též povolení k provozování nestátního zdravotnického zařízení nemohlo
být součástí převodu, když povolení uděluje krajský úřad. Soud se rovněž
nezabýval otázkou, zda z této smlouvy bylo plněno, ani tím, kdy k uzavření
smlouvy mělo dojít. Namítá, že byla-li smlouva platně uzavřena, jde o úkon
zastřený, jehož pravou podstatou byl prodej podniku. Záměrem žalobkyně bylo
zastřít uzavřením nepojmenované smlouvy prodej podniku a vyhnout se tak
obligatorní písemné formě tohoto typu smlouvy. Proto považuje smlouvu za
neplatnou podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“)
pro obcházení zákona. Poukazuje rovněž na nesprávné určení výše úroků z
prodlení odvolacím soudem na 9,5 % za dobu prodlení od 14. května 2007 do 31. prosince 2007 a na 12,5 % za dobu prodlení od 1. ledna 2008 do 24. dubna 2008,
jež je v rozporu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Výše úroků z prodlení nebyla
odvolacím soudem ani zdůvodněna. Vadu řízení spatřuje dovolatelka v postupu soudu prvního stupně ohledně
překročení poučovací povinnosti ve vztahu k žalobkyni při jednání konaném dne
17. dubna 2009. Na tuto skutečnost dovolatelka bezvýsledně upozorňovala již v
odvolacím řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 30. června 2009. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení smlouvy
uzavřené mezi účastnicemi jako nepojmenované smlouvy podle ustanovení § 269
odst. 2 obch. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nesprávným právním posouzením věci je i posouzení, které
je neúplné.
Podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou
smlouvu, která není upravena jako smluvní typ. Jestliže však účastníci
dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva není uzavřena.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že účastnice uzavřely ústní
smlouvu o převodu „lékařské praxe“, která je nepojmenovanou smlouvou podle
ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. Tato smlouva je platně uzavřena, jestliže
jsou jasné a určité závazky, které strany přejímají, a práva, která jim
vznikají. Není-li dohodnut alespoň takový obsah, aby práva a povinnosti stran
byly dostatečně určité, smlouva platně nevznikne.
Přestože obchodní zákoník v ustanovení § 269 odst. 2 vyžaduje, aby v
nepojmenované smlouvě byly dostatečně určeny závazky stran, není z rozhodnutí
odvolacího soudu zřejmé, co bylo obsahem „lékařské praxe“ a tedy i předmětem
smlouvy, jaká práva a povinnosti byla ze žalobkyně na žalovanou převedena.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že šlo o nepojmenovanou smlouvu, jejíž
náležitosti nejsou jako u jednotlivých smluvních typů upravených v obchodním
zákoníku zákonem definovány, pak záleží výhradně na tom, jak se strany dohodly,
jak určily předmět svých závazků. Předpokladem závěru, že šlo o platně
uzavřenou nepojmenovanou smlouvu, je tak zjištění, co bylo obsahem smlouvy.
Odvolací soud se však obsahem smlouvy nezabýval, pouze uvedl, že skutková
zjištění soudu prvního stupně (nejen k této otázce) považuje za správná, a
odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten se zabýval obsahem
smlouvy, omezil se však na negativní vymezení toho, co obsahem smlouvy být
nemohlo, a učinil závěr, že předmětem smlouvy byl převod „dobře zavedené praxe
ve Zlivi“ za úplatu 1,300.000,- Kč, přičemž „oběma stranám bylo dobře známo, že
jde o lékařskou praxi u evidovaných 1.650 pacientů pojištěných převážně u
Všeobecné zdravotní pojišťovny a dalších pojišťoven dle dokumentace
jednotlivých pacientů“. Odvolací soud se však v této otázce, přes námitky
uplatněné žalovanou v odvolání, omezil na konstatování, že předmětem převodu
byla „zavedená lékařská praxe ve Zlivi“, a tím byl předmět smlouvy dostatečně
určen, což bylo oběma účastnicím známo. Toto konstatování nemůže jako závěr o
dostatečném určení předmětu závazků, jímž ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák.
podmiňuje uzavření nepojmenované smlouvy, obstát. Závěr, že převod lékařské
praxe není právními předpisy vyloučen, odvolací soud dovozuje pouze z toho, že
právní předpisy takový pojem neznají. Přitom se ale nepokusil výkladem obsah
tohoto výrazu objasnit, na rozdíl od soudu prvního stupně, který alespoň
usoudil, že byli „převedeni pacienti“. Odvolací soud se od tohoto posouzení
zřejmě odklání, neboť o pacientech se zmiňuje jen v rámci poznámky, že převzetí
praxe bylo pro žalovanou jako podnikatelku výhodné.
Nezabýval-li se odvolací soud zjištěním, co bylo obsahem smlouvy, dohodly-li se
strany na převodu lékařské praxe, tedy zda byly dostatečně určeny závazky
smluvních stran, je jeho právní posouzení smlouvy uzavřené mezi účastnicemi
jako nepojmenované smlouvy neúplné a tím i nesprávné.
Nejvyšší soud považuje za důvodnou rovněž námitku nesprávného určení výše úroků
z prodlení z žalované částky za dobu prodlení od 1. ledna 2008 do 24. dubna
2008, protože o úroku z prodlení ve výši 12,5 % odvolací soud rozhodl v rozporu
s ustanovením § 369 odst. 1 obch. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku. Odvolací soud patrně přehlédl, že repo sazba České národní banky
stanovená od 30. listopadu 2007 (do 7. února 2008) činila 3,5 %.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Námitkou vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
se Nejvyšší soud již nezabýval, protože ta nemohla na výsledku dovolacího
řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
věty první § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů
dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu