32 Cdo 4959/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně R. P. s.r.o., (dříve M-P. s. r. o.), zastoupené Mgr. L. K.,
advokátkou, proti žalované J. M. s.r.o., zastoupené Mgr. F. V., o zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 270/2003,
o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června
2008, č.j. 3 Cmo 53/2008-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.034,50 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. L. K. do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2007, č.j. 28 Cm 270/2003-101,
ve výroku ve věci samé, kterým byl zrušen rozhodčí nález rozhodce ad hoc T. V.
ze dne 28. září 2003 s tím, že žalobkyni nebyla poskytnuta možnost věc před
rozhodcem projednat, poněvadž ji zastupoval v rozhodčím řízení jako zmocněnec
Ing. V. Š., jehož zájmy byly v kolizi se zájmy žalobkyně, což je zároveň
důvodem, pro nějž lze žádat v občanském soudním řízení o jeho obnovu, není
přípustné dle ustanovení § 237 odstavce 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále jen “o. s. ř.“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno
rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu
směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odstavce 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé
nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka považuje za
zásadně právně významné vyřešení otázky, jak nahlížet na postavení osoby, která
ač je jednatelkou právnické osoby svou legitimaci k zastupování dokládá plnou
mocí vystavenou jí jako zmocněnci, tvrdíc, že bez ohledu na obsah případné plné
moci je jednatel společnosti s ručením omezeným oprávněn jménem tohoto subjektu
jednat bez jakéhokoliv omezení a opačný závěr odvolacího soudu, který vedl k
aplikaci ustanovení § 22 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), na
němž je napadené rozhodnutí založeno, je tak nesprávný.
Posouzení této otázky však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud dospěl ke svým
závěrům na základě mezi účastníky nesporných skutkových zjištění, podle nichž
Ing. Š. byl rozhodci představen jako zástupce žalobkyně, své oprávnění
žalobkyni v rozhodčím řízení zastupovat osvědčil plnou mocí, která mu byla
vystavena jako zmocněnci, a takto s ním rozhodce rovněž jednal, jak vyplývá z
výzvy k vyjádření k rozhodčí žalobě, adresované Ing. Š. jako „obecnému
zmocněnci“ žalobkyně. Takto zjištěný skutkový stav ovšem jiný závěr, než že
Ing. Š. jednal za žalobkyni jako zmocněnec a nikoliv jako statutární orgán,
vylučuje (a lze dodat, že do obchodního rejstříku byl Ing. Š. jako jednatel
žalobkyně zapsán teprve dne 7. července 2004, tedy v době po proběhlém
rozhodčím řízení, kdy již fakticky jednatelem nebyl, pokud se jím vůbec platně
stal).
Za této situace by tedy zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla
založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil dovolatelkou vymezenou
otázku v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v této věci není. Závěr
odvolacího soudu, že zájmy Ing. Š. byly v kolizi se zájmy žalobkyně, je
nezpochybnitelný (to vyplývá jak z obsahu jím sepsaného vyjádření žalobkyně k
rozhodčí žalobě, v němž nevznáší argumenty, které by uplatnit měl a mohl, tak
ze skutečnosti, že se pokusil o zpětvzetí žaloby v této věci). Z toho vyplývá,
že žalobkyni v rozhodčím řízení zastupovat jako zmocněnec nemohl, a tento
závěr, vedoucí k posouzení žaloby jako důvodné s ohledem na ustanovení § 31
písm. e) a g) zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, je zcela v souladu s ustanovením § 22 odst. 2 obč. zák. Právě tak
nedůvodná je dovolací námitka, že žaloba je opožděná, když rozhodčí nález byl
doručen Ing. Š. jako jednateli žalobkyně a od tohoto okamžiku započal běh
tříměsíční lhůty k jejímu podání. Ze závěru, že Ing. Š. nebyl oprávněn
žalobkyni v rozhodčím řízení zastupovat jako zmocněnec, se podává, že mu jako
zmocněnci žalobkyně nemohl být účinně doručen rozhodčí nález, a že žaloba byla
tudíž podána včas bez ohledu na lhůtu uvedenou v ustanovení § 32 odst. 1 zákona
č. 214/1994 Sb.
Odlišný závěr by nepřicházel do úvahy ani pokud by Ing. Š. jménem žalobkyně
jednal jako její jednatel. Zásadní pro rozhodnutí ve věci bylo totiž posouzení
jeho postavení v rozhodčím řízení, na které se přiměřeně užijí ustanovení
občanského soudního řádu (§ 30 zákona č. 216/1994 Sb.), a za této situace by
bylo nutno vyjít z ustanovení § 21 o. s. ř., jehož čtvrtý odstavec, podle něhož
za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
právnické osoby, nerozlišuje mezi osobami uvedenými v prvém odstavci, tedy mj.
mezi zmocněncem a statutárním orgánem.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s.
ř.], dodávaje, že ve věci stejných účastníků o zrušení rozhodčího nálezu téhož
rozhodce ze dne 10. července 2003 projednávané k dovolání žalované pod sp.zn.
32 Cdo 4997/2008 dospěl k totožným závěrům.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, je tak povinna žalobkyni zaplatit účelně vynaložené
náklady dovolacího řízení, sestávající z odměny za zastoupení advokátkou v
řízení před soudem v jednom stupni ve výši 2.250,- Kč podle ustanovení § 8, §
10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby v paušální výši 300,- Kč
dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., při připočtení 19% DPH ve výši
484,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu