32 Cdo 5121/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobkyně Č. L. O., a. s., zastoupené Mgr. V. T., advokátem
proti žalované M., s. r. o., zastoupené JUDr. R. S., advokátem o zaplacení
částky 149 350,10 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17
Cm 65/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 6. dubna 2006 č.j. 2 Cmo 506/2005-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2006, č.j. 2 Cmo
506/2005-157, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. září 2005, č. j. 17 Cm 65/2002 –126,
zamítl žalobu o zaplacení částky 149 350,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10%
p. a. z částky 9 350,10 Kč účtovaným ode dne 21. 2. 2001 do zaplacení, s úrokem
z prodlení ve výši 8% p. a. z částky 34 000,- Kč účtovaným ode dne 28. 3. 2001
do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8% p. a. z částky 34 000,- Kč
účtovaným ode dne 30. 3. 2001 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8% p.
a. z částky 34 000,- Kč účtovaným ode dne 16. 4. 2001 do zaplacení a s úrokem z
prodlení ve výši 8% z částky 38 000,- Kč účtovaným ode dne 23. 4. 2001 do
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně v řízení
zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byly uzavřeny přepravní smlouvy týkající
se mezinárodní přepravy z I. do Z. podle mezinárodních nákladních listů CMR č.
3244710, č. 3395859, č. 3426739, č. 3238758 a č. 3971816 v celkové hodnotě
dohodnuté přepravy 149 350,10 Kč. Přepravní smlouvy byly platně sjednány,
přeprava byla uskutečněna, cena přepravy byla dohodnuta, ale žalovaná tuto cenu
vyplývající z připojených faktur žalobkyni neuhradila a započetla ji proti
škodě, která jí byla způsobena z přepravy realizované žalobkyní pro žalovanou
podle mezinárodního nákladního listu č. 3238706. Část přepravované zásilky
totiž byla v důsledku promočení poškozena a s ohledem na charakter zásilky se
stala nepoužitelnou. Žalovaná svoji pohledávku z titulu náhrady škody navrhla k
započtení proti pohledávce žalobkyně z titulu ceny přepravy, ale žalobkyně s
tímto způsobem úhrady nesouhlasila, žalovaná proto učinila úkon započtení v
průběhu soudního řízení.
Žalobkyní uplatněný nárok je nutno posuzovat podle Úmluvy o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR – vyhl. č. 11/1975 Sb., neboť tato
úmluva se vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním
vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky k přepravě a předpokládané místo
jejího dodání leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním
státem úmluvy. V daném případě je nepochybné, že úmluva řeší nejen právní
vztahy mezi žalobkyní a žalovanou z titulu nezaplacení ceny přepravy, ale také
vztah mezi žalovanou a žalobkyní vyplývající z návrhu vzájemného zápočtu ceny
za přepravu a náhrady škody za poškození zásilky.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení nároku žalované z
titulu náhrady škody. Podle čl. 32 Úmluvy CMR se nároky z přeprav promlčují za
jeden rok. Promlčecí doba začíná běžet při poškození zásilky dnem vydání
zásilky. Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá
a písemná reklamace staví běh promlčecí doby až do dne, kdy dopravce reklamaci
písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady. V daném případě byla škoda na
zásilce zjištěna v den vydání zásilky, tedy 8. 11. 2000. Reklamace – požadavek
na náhradu škody byla uplatněna žalovanou dne 13. 11. 2000, žalobkyně potom
žalované reklamaci zamítla dopisem ze dne 23. 11. 2000, který byl žalované
doručen dne 28. 11. 2000. Jednoroční promlčecí doba tedy počala běžet 29. 11.
2000 a končila dne 29. 11. 2001. Pohledávka žalované z titulu náhrady škody
byla proti žalobkyni uplatněna u Okresního soudu v Ostravě dne 21. 11. 2001,
tedy v běžící promlčecí době a nelze konstatovat, že byla promlčena.
Pokud se jedná o obranu žalobkyně, že na její straně není dána odpovědnost za
promočení zásilky, potom soud prvního stupně přijal závěr vycházející z čl. 9
odst. 1 a 2 úmluvy: nákladní list je, pokud není prokázán opak, věrohodným
dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky
dopravcem. Neobsahuje-li výhrady dopravce s jejich odůvodněním, platí právní
domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v dobrém
zjevném stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se shodovaly s údaji v
nákladním listě. Podle čl. 17 bodu 1) úmluvy dopravce odpovídá za úplnou nebo
částečnou ztrátu zásilky nebo za její poškození, které vznikne od okamžiku
převzetí zásilky k přepravě do okamžiku jejího vydání. Podle čl. 17 bodu 2 a
bodu 4 písm. c) úmluvy je dopravce zproštěn odpovědnosti, jestliže ztráta
zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným
příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou
zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky
odstranit není v jeho moci. Dopravce je též zproštěn odpovědnosti za poškozenou
zásilku, i pokud byla zásilka poškozena manipulací, naložením, uložením nebo
vyložením zásilky odesílatelem, příjemcem nebo osobami jednajícími za
odesílatele nebo příjemce. Soud vzal za prokázané, že jedinou výhradu, kterou
obsahoval mezinárodní nákladní list, do něho vepsal dopravce, který
upozorňoval, že „není možno spočítat“. Jiná výhrada zde nebyla uvedena, a proto
platí domněnka, že zásilka a její obal byly v okamžiku převzetí dopravcem v
dobrém stavu. V době vyložení zásilky však bylo poškozeno celkem 11 298 kusů
balení, tj. 807 pytlů papírových utěrek. Žalované tak vznikla škoda, jejíž výše
představuje skutečně částku 149 350,10, přičemž důkaz o vzniku škody i o její
výši žalovaná unesla a prokázala i řádnou a včasnou reklamaci. Soud prvního
stupně proto dospěl k závěru, že pohledávka žalované z titulu náhrady škody
byla prokázána.
Podle ust. § 358 obch. zák. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze
uplatnit u soudu, promlčení pohledávky započtení nebrání, pokud promlčení
nastalo teprve po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení.
Pohledávka žalobkyně vyplývající z ceny přepravy a vyúčtovaná fakturami se
stala splatnou nejpozději dne 22. 4. 2001, pohledávka z titulu náhrady škody se
stala splatnou dnem 13. 1. 2001, neboť žalobkyně nezpochybnila, že tuto fakturu
obdržela. I kdyby tomu tak nebylo, stala se splatnou nejpozději v době dohody o
vzájemném zápočtu závazků a pohledávek mezi stranami, tedy k 16. 7. 2001. Jedná
se tedy o pohledávky způsobilé k započtení, a to s přihlédnutím k ust. § 580
obč. zák. – pohledávky jsou vzájemné a totožného druhu.
S ohledem na uvedené právní hodnocení soud prvního stupně žalobu jako
nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne
6. dubna 2006, č.j. 2 Cmo 506/2005-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že
skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, dokazování částečně
zopakoval a zjistil bližší okolnosti nakládky zboží pro žalovanou v I. a
skutečnost, že žalobkyně dopisem ze dne 12. 3. 2001 vrátila žalované fakturu na
částku náhrady škody za promočené zboží Kč 149 350,10 s tím, že její reklamaci
neuznává. Podrobněji se zabýval otázkami, zda žalobkyně vznesla vůči požadavku
žalované námitku promlčení oprávněně a zda na zásilce přepravované žalobkyní
pro žalovanou skutečně došlo ke vzniku škody.
Na základě ust. § 756 obch. zák. posuzoval zmíněné otázky podle Úmluvy o
přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), aplikoval ale
též ust. § 388 odst. 2 písm. b) obch. zák., podle něhož může oprávněná strana
uplatnit své právo při obraně nebo při započtení i po uplynutí promlčecí doby,
pokud právo mohlo být použito kdykoli před uplynutím promlčecí doby k započtení
vůči nároku uplatněnému druhou stranou.
Podle čl. 32, bod 1, písm. a) výše zmíněné úmluvy nároky z přeprav, na něž se
vztahuje tato úmluva, se promlčují za jeden rok. Promlčecí doba počíná běžet
při poškození zásilky dnem vydání zásilky. V projednávaném případě se tedy
jedná o den 8. 11. 2000. I na tento případ je však podle názoru odvolacího
soudu třeba použít ust. § 388 obch. zák., neboť tato otázka v úmluvě CMR není
řešena. Je zřejmé, že právo započíst pohledávku na náhradu škody vůči
pohledávce žalobkyně na zaplacení přepravného mohla žalovaná uplatnit i před
uplynutím roční promlčecí doby. Podle názoru odvolacího soudu již není rozhodné
a nebylo nutno ani prokazovat, kdy konkrétně žalovaná u žalobkyně reklamaci
uplatnila, neboť mohla svoje právo na náhradu škody započíst i po uplynutí
promlčecí doby. Námitku promlčení vznesenou žalobkyní posoudil proto odvolací
soud jako nedůvodnou.
Pokud jde o posouzení otázky důvodnosti nároku žalované na náhradu škody,
ztotožnil se odvolací soud zcela se závěry soudu prvního stupně.
S ohledem na všechny uvedené skutečnosti proto odvolací soud napadený rozsudek
soudu prvního stupně podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když rozhodnutí Vrchního soudu v
Olomouci má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešena není, resp. řeší ji v rozporu s
hmotným právem. Touto otázkou je přípustnost aplikace ust. § 388 odst. 2 obch.
zák. na právní vztahy řídící se primárně mezinárodní smlouvou, v tomto případě
Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR),
konkrétně ust. čl 32 odst. 4 Úmluvy CMR.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud aplikoval ust. § 388 odst. 2 obch. zák., a
nezabýval se proto otázkou, zda žalovaná vůbec písemnou reklamaci poškození
zásilky řádně podala a zda (pokud by reklamace byla řádně podána) došlo ke
stavení běhu promlčecí doby ve smyslu čl. 32 odst. 2 úmluvy do dne, kdy
dopravce reklamaci písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady.
Dále dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, neboť podle § 756 obch. zák. se projednávaná věc řídí
mezinárodní Úmluvou CMR, která ve svém čl. 32 odst. 4 výslovně stanoví, že se
promlčené nároky nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami.
Je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci k uvedenému ustanovení nepřihlédl a
aplikoval ust. § 388 obch. zák. Pokud by tak neučinil a postupoval podle Úmluvy
CMR, musel by shledat námitku promlčení vznesenou žalobkyní jako důvodnou a v
uvedené věci změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že by žalobě vyhověl.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zrušil
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala svoje vyjádření žalovaná. Uvádí v něm, že závěry
soudů nižších stupňů jsou správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písmo b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritomě.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písmo c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v odvolání zpochybnil.
V projednávané věci namítá nejprve dovolatelka, že se odvolací soud nezabýval
otázkou, zda vůbec byla reklamace poškození zásilky žalovanou řádně podána.
Dále upozorňuje na nesprávný právní závěr soudu prvního stupně o tom, že
promlčecí doba podle čl. 32 Úmluvy CMR běží od okamžiku, kdy bylo žalované
doručeno zamítnutí reklamace, když se ani soud prvního stupně ani soud odvolací
nezabývaly otázkou, zda se promlčecí doba ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR
stavěla po dobu od okamžiku doručení reklamace dopravci do dne, kdy dopravce
reklamaci písemně odmítne a vrátí k ní připojené doklady. K těmto argumentům
dovolatelky přijal Nejvyšší soud závěr o jejich nepřípustnosti. Dovolací
přezkum se u dovolání přípustných podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
otevírá jen pro posouzení otázek právních, důvodem dovolání může být jen
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Vyhovět
argumentům dovolatelky by znamenalo doplnit dokazování a rozsah skutkového
stavu, jak byl zjištěn v předchozích řízeních. V daném případě by však takový
postup nebyl kryt zákonem stanoveným dovolacím důvodem.
Pokud jde o druhou námitku dovolatelky, naplňují její dovolací tvrzení podmínky
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a po obsahové
stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.). Dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
ve věci samé ve skutečnosti, že odvolací soud řešil právní otázku aplikace ust.
§ 388 obchodního zákoníku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě je pro rozhodování o nárocích žalobkyně i žalované nutno
aplikovat ust. § 756 obchodního zákoníku, které zakotvuje přednostní použití
úpravy vyplývající z mezinárodní smlouvy před úpravou obchodního zákoníku,
pokud je touto mezinárodní smlouvou Česká republika vázána a tato smlouva byla
uveřejněna ve Sbírce zákonů. Obě podmínky jsou v případě Úmluvy o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) splněny. Rovněž rozsah
platnosti úmluvy uvedený v jejím čl. 1 kryje projednávané nároky. Zbývá
posoudit otázku, nakolik jsou ustanovení úmluvy speciální a v jakém rozsahu
řeší otázky jinak upravované obchodním zákoníkem. Lze konstatovat, že Úmluva o
přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) je svou povahou
komplexní úpravou, která řeší závazkové vztahy založené jakýmikoli smlouvami o
přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, pokud místo převzetí zásilky a
předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Úmluvou
jsou tedy řešeny i otázky nároků na přepravné a odpovědnostních nároků, a to
včetně promlčecích dob, v nichž je nutno nároky uplatňovat. Jestliže tedy v
daném sporu uplatnila žalovaná jako svou procesní obranu proti nárokům
žalobkyně započtení škody způsobené jí žalobkyní v jiném přepravním vztahu,
který ale rovněž podléhá právnímu režimu Úmluvy CMR, bylo nutno promlčení toho
nároku i možnost jeho uplatnění proti nároku žalobkyně posoudit podle citované
úmluvy. Pro případ uplatnění promlčených práv v procesní obraně obsahuje Úmluva
CMR speciální pravidlo v čl. 32 odst. 4, kde stanoví, že promlčené nároky se
nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami. Znamená to, že
zatímco obchodní zákoník ve svém ust. § 388 odst. 2 upravuje určité situace, za
nichž dovoluje uplatňovat promlčená práva, Úmluva CMR to výše citovaným
ustanovením nepřipouští. Vzhledem k tomu, že má ve smyslu ust. § 756 obch. zák.
přednost před českou právní úpravou, je nutno aplikovat čl. 32 odst. 4 Úmluvy
CMR, který vylučuje aplikaci ust. § 388 odst. 2 obchodního zákoníku. Odvolací
soud tedy založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a řešil
uvedenou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal důvodnou druhou námitku dovolatelky
uvedenou v jejím dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 , část
věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Právní názor
dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty za
středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á.
předsedkyně senátu