32 Cdo 523/2016-330
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní
věci žalobkyně ARTA REAL, k. s., se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14,
identifikační číslo osoby 26174545, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem
se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti žalovanému V. J.,
zastoupenému Mgr. et Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop
27/2, o zaplacení částky 11 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 47/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, č. j. 18 Co 455/2011-259,
se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení zahájeném dne 20. 2. 2006 se žalobkyně domáhala po žalovaných 1) Z.
J., 2) Š. J. (jakožto dědicům dlužníka Z. J., zemřelého 1. 1. 1997) a 3) V. J.
zaplacení částky 11 300 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této
pohledávky je žalobkyně oprávněna se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení
spoluvlastnických podílů jednotlivých žalovaných na nemovitostech
specifikovaných v žalobě.
Podáním ze dne 12. 9. 2008 vzala žalobkyně žalobu vůči žalovaným 1) a 2) zpět s
odůvodněním, že usnesením soudního exekutora ze dne 19. 3. 2008 byl udělen
příklep D. D. jako nabyvateli spoluvlastnických podílů žalovaných 1) a 2) na
předmětných nemovitostech a okamžikem udělení příklepu se nabyvatel stal v
tomto rozsahu vlastníkem předmětných nemovitostí. Usnesením ze dne 30. 6. 2009,
č. j. 46 C 47/2006-108, Obvodní soud pro Prahu 10 řízení vůči žalovaným 1) a 2)
zastavil. Řízení nadále bylo vedeno proti V. J.
Rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 46 C 47/2006-211, Obvodní soud pro Prahu 10
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč s příslušenstvím
uvedeným ve výroku s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna
se domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální ?
na nemovitostech blíže specifikovaných (výrok I.), co do částky 9 900 000 Kč s
příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je žalobkyně oprávněna se
domáhat pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši ideální ? na
nemovitostech blíže specifikovaných, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky III. až VI.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 19. 8. 1992 uzavřela Investiční banka, a. s. (dále jen „banka“)
se Z. J. (dále jen „dlužník“) smlouvu o úvěru č. 4209252 I (dále též jen
„smlouva o úvěru“) podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník (dále též jen „obch. zák.“), v níž se banka v bodě 1 zavázala
poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 12 000 000 Kč s dohodnutým úrokem. Úrok byl
splatný na konci každého čtvrtletí (20. dne měsíce) a banka byla oprávněna jej
inkasovat na vrub běžného účtu dlužníka. V bodě 7 smlouvy o úvěru se dlužník
zavázal úvěr vrátit v době od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 ve splátkách splatných
k 20. dni posledního měsíce čtvrtletí, a to ve 12 splátkách po 923 000 Kč a v 1
splátce (poslední) ve výši 924 000 Kč. 2) Dodatkem č. 1 ze dne 19. 7. 1993 byla smlouva o úvěru změněna v bodě
1 co do výše úvěru na částku 20 000 000 Kč a co do úrokové sazby a v bodě 7
tak, že dlužník se zavázal úvěr vrátit v době od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 ve
čtvrtletních splátkách splatných 20. dne posledního měsíce čtvrtletí, a to ve
12 splátkách po 1 500 000 Kč a v 1 splátce ve výši 2 000 000 Kč. 3) Dodatkem č. 2 ze dne 28. 8. 1993 byla smlouva o úvěru změněna v bodě
1 co do úrokové sazby a dále byly upraveny technické otázky v souvislosti s
přechodem banky na nový automatizovaný systém platebního a zúčtovacího styku. 4) V dodatku č. 3 ze dne 25. 11. 1993 ke smlouvě o úvěru byl změněn bod
7 upravující výši a dobu splátek úvěru tak, že dlužník se zavázal vrátit jemu
poskytnuté prostředky v době od 20. 9. 1993 do 20. 8. 1996 s tím, že 20. 9. 1993 uhradí 1 500 000 Kč, 20. 2. 1994 rovněž 1 500 000 Kč a následně vždy 20. dne každého měsíce počínaje březnem 1994 - tzn. 10 splátek po 200 000 Kč, v
roce 1995 6 splátek po 500 000 Kč a 6 splátek po 600 000 Kč, v roce 1996 7
splátek po 1 000 000 Kč a 1 splátku 1 400 000 Kč. 5) V dodatku č. 4 ze dne 8. 3. 1994 byla smlouva o úvěru opět změněna v
bodě 7 tak, že dlužník se zavázal jej vrátit v době od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999, a to 20. 9. 1993 uhradit splátku 1 500 000 Kč, v roce 1994 ve dnech 20. 10., 20. 11. a 20. 12. splátky po 150 000 Kč, v roce 1995 3 splátky po 150 000
Kč a 9 splátek po 200 000 Kč, v roce 1996 12 splátek po 300 000 Kč, v roce 1997
12 splátek po 400 000 Kč, v roce 1998 rovněž 12 splátek po 400 000 Kč, v roce
1999 6 splátek po 400 000 Kč a 1 splátku ve výši 200 000 Kč. Poslední splátka
úvěru byla dodatkem stanovena na 20. 7. 1999. 6) Dne 21. 12. 1994 byla mezi bankou, dlužníkem a žalovaným uzavřena
smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem označeným v žalobě k
zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru. Účinky vkladu zástavního práva k
nemovitostem do katastru nemovitostí nastaly dne 23. 12. 1994. 7) Dlužník byl spoluvlastníkem nemovitostí s podílem ? a žalovaný je
spoluvlastníkem rovněž z ?. Dne 1. 1. 1997 dlužník zemřel. Usnesením Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 12. 2003, sp. zn.
20 D 154/97, byla schválena
dohoda o vypořádání dědictví, podle které dědictví nabyli původně žalovaný 1)
Z. J., a žalovaná 2) Š. J. 8) Dědici dne 7. 12. 1998 uznali co do důvodu a výše závazek ze smlouvy
o úvěru ve výši 17 600 000 Kč nesplacené jistiny, 13 666 082,68 Kč nesplacených
úroků do 30. 9. 1998, 1 004 822,53 Kč nesplacených úroků z prodlení do 31. 3. 1996 a 6 154 296,35 Kč nesplacených úroků z prodlení od 1. 4. 1996 do 2. 12. 1998. 9) Smlouvami o postoupení pohledávky byla pohledávka ze smlouvy o úvěru
postoupena žalobkyni. 10) Dne 9. 12. 2002 podala žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 10
žalobu o zaplacení pohledávky v celkové výši 67 265 724,47 Kč s příslušenstvím
celkem ze tří smluv o úvěru uzavřených s dlužníkem, včetně smlouvy o úvěru č. 4209252 I, proti dědicům dlužníka Z. J. a Š. J. Věc byla vedena pod sp. zn. 35
C 239/2002 a po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 41 936 143,43 Kč s
příslušenstvím s ohledem na to, že dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen
do výše nabytého dědictví, a po zastavení řízení v tomto rozsahu, byl každý ze
žalovaných rozsudkem ze dne 27. 10. 2005 zavázán zaplatit žalobkyni částku 12
674,970,84 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 3. 2006. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Zástavní
smlouvu ze dne 21. 12. 1994 posoudil podle ustanovení § 151b odst. 1 a 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), ve znění účinném
do 31. 12. 2000, jako platnou. Vznik zástavního práva posoudil podle právní
úpravy platné ke dni jeho vzniku, tj. k 23. 12. 1994, podle ustanovení § 151a
až § 151d obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, avšak na uspokojení ze
zástavy aplikoval ustanovení občanského zákoníku účinná ode dne 1. 1. 2001. Zabývaje se námitkou promlčení vznesenou žalovaným soud prvního stupně dovodil,
že promlčecí doba zástavního práva začala podle ustanovení § 101 obč. zák. běžet od 21. 7. 1999, tedy ode dne následujícího po splatnosti poslední 59. splátky. Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru posoudil podle
ustanovení § 387 a násl. obch. zák. Splatnost poslední splátky nastala dne 20. 7. 1999 a čtyřletá promlčecí doba by uplynula 20. 7. 2003. Dědici dlužníka dne
7. 12. 1998 uznali co do důvodu a výše dluh na jistině a příslušenství v
celkové výši 38 416 198,56 Kč, zahrnující splatnou i nesplatnou jistinu ve výši
17 600 000 Kč a příslušenství v podobě úroků splatných k 30. 9. 1998 a úroků z
prodlení k 31. 3. 1996. Uznáním závazku došlo k přetržení běhu promlčecí doby
podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. a počátku běhu nové čtyřleté
promlčecí doby od 7. 12. 1998 do 7. 12. 2002 u již splatných částek, když po
datu uznání nastala ještě splatnost dalších splátek, a to od 52. splátky až do
poslední 59. splátky splatné 20. 7. 1999, u níž promlčecí doba uplynula 20. 7. 2003. Podáním žaloby o zaplacení pohledávky z úvěru s příslušenstvím u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 9. 12. 2002 došlo
podle ustanovení § 402 obch. zák. ke stavení promlčecí doby.
Bylo-li v této
jiné věci rozhodnuto rozsudkem zavazujícím každého z dědiců dlužníka k úhradě
částky 12 674 970,84 Kč odpovídající výši ceny nabytého dědictví, který nabyl
právní moci dne 30. 3. 2006, promlčecí doba zajištěné pohledávky ke dni podání
žaloby dne 20. 2. 2006 neuplynula. S odkazem na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. však soud prvního stupně dospěl k závěru, že u části pohledávky ke dni
zahájení řízení uplynula již desetiletá promlčecí doba a že k promlčení nedošlo
u 29. až 59. splátky v celkové částce jistiny 1 400 000 Kč. Promlčelo se rovněž
příslušenství splatné do 19. 2. 1996. Vyhověl proto žalobě v rozsahu jistiny 1
400 000 Kč a části příslušenství a ve zbývající části žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně i žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci
samé, ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobu o zaplacení
částky 1 400 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení této pohledávky je
žalobkyně oprávněna domáhat se pouze z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického
podílu ve výši ideální ? na nemovitostech blíže specifikovaných, zamítl (první
výrok), a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému a státu náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok). Odvolací soud se po částečném opakování dokazování ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že v dodatku č. 3 a dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru smluvní
strany sjednaly, že „dochází k upřesnění“ smlouvy ohledně závazku dlužníka
vrátit poskytnuté peněžní prostředky. Podle dodatku č. 4 ze dne 8. 3. 1994 se
dlužník zavázal splatit úvěr celkem v 59 měsíčních splátkách, splatných vždy do
20. dne v kalendářním měsíci od 20. 9. 1993 do 20. 7. 1999. Vztah mezi smlouvou o úvěru ve znění dodatku č. 1 (o navýšení úvěru) a dodatky
č. 3 a č. 4 odvolací soud posoudil jako kumulativní novaci podle ustanovení §
516 obč. zák., neboť z obsahu smlouvy o úvěru a jejích dodatků vyplývá, že
dodatky č. 3 a č. 4 neobsahují nic, co by naznačovalo úmysl stran směřující ke
zrušení celého závazkového vztahu a jeho nahrazení novým, tzn. že by šlo o
privativní novaci podle ustanovení § 570 obč. zák. Nové ujednání smluvních
stran o termínu splatnosti úvěru znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit
dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit;
mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Uzavřením dodatků č. 3 a č. 4 tedy došlo podle ustanovení § 516 odst. 2 obč. zák. pouze ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o
úvěru, pokud jde o lhůtu k plnění. Žalobkyně se domáhá uspokojení ze zástavního práva zajišťujícího pohledávku ze
smlouvy o úvěru v rozsahu 18. až 48. splátky podle dodatku č. 4 v celkové výši
11 300 000 Kč, nesplacených úroků z jistiny úvěru do 30. 6. 1998, nesplacených
úroků z prodlení z jistiny úvěru do 31. 8. 1998 a úroků z prodlení z úroků do
31. 8. 1998. Podle smlouvy o úvěru ve znění dodatku č. 4 byla sjednána
splatnost žalobkyní vymáhané části (tj. 18. až 48. splátky) úvěru ve splátkách
od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998.
Zástavní právo bylo zřízeno 23. 12. 1994. Právo
zástavní věřitelky na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem, v němž byla podle
hmotného práva oprávněna požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z
výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastal, jak vyplývá z
dodatku č. 4 ke smlouvě o úvěru, v důsledku splatnosti 18. až 48. splátky
nejpozději 20. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že zástavní právo bylo zřízeno v době
do 31. 8. 1998 a v téže době vzniklo i právo zástavního věřitele na uspokojení
ze zástavy, řídí se nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy i v době po 1. 9. 1998 ustanovením § 151f obč. zák. a
dalšími právními předpisy ve znění účinném do 31. 8. 1998. Přestože tříletá
promlčecí doba podle ustanovení § 101 a § 103 věty první obč. zák. uplynula
marně (aniž zástavní věřitelka uplatnila právo na uspokojení ze zástavy),
zástavní právo se nepromlčelo, neboť do 20. 8. 2001 neuplynula promlčecí doba u
zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo s ohledem na
ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí obč. zák., podle něhož se zástavní práva
nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, promlčuje teprve marným uplynutím
promlčecí doby zajištěné pohledávky. Promlčení pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí obchodním zákoníkem a čtyřletá
obecná promlčecí doba podle ustanovení § 397 obch. zák. by ve vztahu k
jednotlivým splátkám uplynula v době od 20. 2. 2000 do 20. 8. 2002. Uznáním
závazku podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. ze dne 7. 12. 1998 dědici
jako právními nástupci dlužníka byl přerušen běh promlčecí doby všech
předmětných splátek. Dne 7. 12. 1998 tedy začala běžet pro všechny tyto splátky
nová promlčecí doba, která marně uplynula dne 7. 12. 2002. Vzhledem k uplynutí
promlčecí doby pro všechny žalobou uplatněné splátky úvěru již dnem 7. 12. 2002
nevyvolalo uplatnění nároku na zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti
právním nástupcům dlužníka v řízení zahájeném u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 35 C 239/2002 dne 9. 12. 2002 právní účinek stavení promlčecí doby
podle ustanovení § 402 obch. zák. Uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky
pak podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. došlo 7. 12. 2002 i k promlčení
zástavního práva, jímž byla zajištěna. K promlčení zástavního práva tak došlo
zjevně již před zahájením řízení v dané věci, když řízení bylo zahájeno až 20. 2. 2006. Tvrdila-li žalobkyně v odvolání (aniž navrhla důkazy), že řízení o
zaplacení pohledávky s příslušenstvím proti právním nástupcům dlužníka u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 35 C 239/2002 bylo zahájeno již dne 6. 12. 2002 s tím, že zahájením řízení došlo ke stavení promlčecí doby zajištěné
pohledávky podle ustanovení § 402 obch. zák., pak ani toto tvrzení by
nevyvolalo právní účinky významné z hlediska běhu desetileté promlčecí doby
upravené v ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. a na závěry
formulované v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2009, sp. zn.
29 Cdo
5536/2007 (jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu,
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), zdůraznil, že smyslem
právní úpravy tzv. absolutní promlčecí doby, která běží bez ohledu na stavení
nebo přerušení promlčení, je zabránit tomu, aby sporné nebo nejasné nároky
přetrvávaly neúměrně dlouho, a přispět tak k jistotě v obchodních vztazích. Tato promlčecí doba plyne i v průběhu řízení, v němž je určité právo vymáháno. Splatnost té části pohledávky z úvěru, jejíhož uspokojení se žalobkyně domáhá
ze zástavního práva, připadla podle smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. 1 na
dobu od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996. Zabývaje se otázkou, kdy podle ustanovení §
408 odst. 1 obch. zák. začala poprvé běžet desetiletá promlčecí doba pohledávky
ze smlouvy o úvěru - s podrobným výpočtem výše a data splatnosti jednotlivých
splátek - odvolací soud uzavřel, že ta část pohledávky z úvěru, kterou
žalobkyně učinila předmětem řízení, se promlčela postupně od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006, včetně příslušenství. S ní došlo ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2
obč. zák. i k promlčení zástavního práva, jímž byla zajištěna. Kumulativní
novací obsaženou v dodatku č. 3 a č. 4 ke smlouvě o úvěru nebylo možné zabránit
promlčení pohledávky v desetileté promlčecí době určené v ustanovení § 408
odst. 1 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalobkyně
dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a
c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v nesprávném výkladu
ustanovení § 516 obč. zák. a nesprávném výkladu příslušných ustanovení
týkajících se promlčení, jenž je podle jejího názoru v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo
399/2005). Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že promlčení
pohledávky je třeba posuzovat podle původně sjednané splatnosti, bez ohledu na
nové ujednání stran o termínu splatnosti jednotlivých splátek úvěru. Tvrdí, že
pokud by byl tento výklad právní normy akceptován, nutil by věřitele ochotného
k dohodě s dlužníkem, aby od záměru uzavřít s dlužníkem dohodu ustoupil a
přistoupil k řešení věci soudní, případně exekuční cestou. Odkaz na usnesení
Nejvyššího soudu, o něž odvolací soud opřel své rozhodnutí, není podle názoru
dovolatelky přiléhavý, neboť v něm byla řešena situace, kdy mezi smluvními
stranami byla uzavřena dohoda o zaplacení dluhu, nikoli dodatek ke smlouvě o
úvěru. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému
zjištění o datu podání žaloby proti dědicům dlužníka u Obvodního soudu pro
Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 239/2002, a tudíž k nesprávnému
závěru o tom, že čtyřletá promlčecí doba běžící ode dne uznání závazku dědici,
tj. ode dne 7. 12. 1998, marně uplynula dne 7. 12. 2002. Odvolací soud pominul,
že žaloba byla podána již 6. 12. 2002 faxem a následně v souladu s ustanovením
§ 42 odst. 3 o. s. ř. osobně doručena soudu 9. 12. 2002. I kdyby byla skutečně
podána až 9. 12. 2002, byla by přesto podána včas, neboť 7. 12. 2002 byla
sobota a posledním dnem promlčecí doby - podle ustanovení § 122 odst. 3 obč. zák. - by tak bylo právě pondělí 9. 12. 2002. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
správné a navrhuje dovolání zamítnout. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 32 Cdo 2531/2012-288, zamítl
dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v části měnícího výroku ve
věci samé, ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl a rozhodl o nákladech
dovolacího řízení. Dovolací soud zmínil, že závěr odvolacího soudu ohledně data
doručení žaloby podané proti dědicům dlužníka a na to navazující závěr o
uplynutí čtyřleté promlčecí doby nebyl pro rozhodnutí odvolacího soudu závěrem
určujícím, neboť odvolací soud nároku dovolatelky nevyhověl pro uplynutí
desetileté promlčecí doby podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., a
ztotožnil se se závěrem, že kumulativní novace obsažená v dodatcích ke smlouvě
o úvěru uzavřených mezi bankou a dlužníkem nemá vliv na běh desetileté
promlčecí doby, počítané ode dne původní splatnosti závazku dlužníka vrátit
poskytnutý úvěr s úroky. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 119/14, zrušil
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.
2013 s odůvodněním, že Nejvyšší soud
řádně nevysvětlil, proč právní závěry soudního rozhodnutí, o něž dovolatelka
opřela svoji právní argumentaci, na projednávanou věc nedopadají, nebo z jakého
důvodu dosavadní právní názor již nelze dále zastávat. Podle názoru Ústavního
soudu je pojem kumulativní novace součástí dogmatiky soukromého práva (a není
tak ani zákonem definován), přičemž není vnímán jednotně ani právní teorií. Použití daného termínu ze strany Nejvyššího soudu, aniž by bylo vysvětleno, co
je konkrétně jeho obsahem a s jakými právními důsledky se jeho použití váže,
může být za těchto okolností zavádějící, resp. vést k nedostatečné
srozumitelnosti soudního rozhodnutí. Ústavní soud podrobil kritice závěr
odvolacího i dovolacího soudu, že z hlediska počátku běhu absolutní promlčecí
doby považovaly za rozhodné původní ujednání smluvních stran o splatnosti
jednotlivých splátek, jak bylo obsaženo ve smlouvě o úvěru ve znění dodatku č. 1, a nikoliv „nové“ ujednání obsažené ve smlouvě o úvěru ve znění dodatků č. 3
a 4, podle nichž 18. splátka připadla na den 20. 2. 1996 a 48. splátka na den
20. 8. 1998. S odkazem na ustanovení § 391 a § 392 odst. 1 věty první obch. zák. uzavřel, že byl-li původní závazek zaplatit splátku úvěru v určité výši a
především k určitému datu dohodou stran změněn (posunut k pozdějšímu datu),
věřitel mohl požadovat splnění své pohledávky pouze za podmínek stanovených v
novém ujednání. Podle názoru Ústavního soudu z odůvodnění rozsudku dovolacího soudu není zcela
zřejmé, zda tento soud vzal v úvahu důsledky, jež jsou s jeho právním názorem
spojeny, zda nedochází ke kolizi s potřebami praxe a zda se daná interpretace
nedostává do rozporu s ústavními zásadami autonomie vůle a smluvní volnosti. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka (žalobkyně) byla dotčena v základním
právu na soudní ochranu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a je i důvodné, neboť odvolací soud posoudil
nesprávně otázku promlčení práva žalobkyně na zaplacení dluhu z úvěru. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Z ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že uzná-li někdo písemně svůj
určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době
uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době
uznání již promlčena. Podle ustanovení § 340 odst. 1 obch. zák. dlužník je povinen závazek splnit v
době stanovené ve smlouvě. Podle ustanovení § 392 obch. zák.
u práva na plnění závazku běží promlčecí doba
ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba
splatnosti) [odstavec 1 věta první]. U práva na dílčí plnění běží promlčecí
doba pro každé dílčí plnění samostatně (odstavec 2 věta první). Z ustanovení § 397 obch. zák. vyplývá, že nestanoví-li zákon pro jednotlivá
práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle ustanovení § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel
za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který
se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za
uplatnění práva v již zahájeném řízení. Podle ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. uzná-li dlužník písemně svůj závazek,
běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze
části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části. Podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto
zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala
poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím
řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že čtyřletá promlčecí doba
podle ustanovení § 397 obch. zák. splátek splatných od 20. 2. 1996 do 20. 8. 1998 by u jednotlivých splátek uplynula v době od 20. 2. 2000 do 20. 8. 2002,
uznáním závazku dědici dlužníka dne 7. 12. 1998 však počala běžet pro všechny
tyto splátky nová promlčecí doba, která marně uplynula 7. 12. 2002, protože k
podání žaloby proti právním nástupcům dlužníka u Obvodního soudu pro Prahu 10 v
řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 239/2002 došlo dne 9. 12. 2002. Uplynutím
promlčecí doby zajištěné pohledávky se podle ustanovení § 100 odst. 2 obč. zák. promlčelo i zástavní právo zajišťující pohledávku. A dále na závěru, že i kdyby žaloba proti právním nástupcům dlužníka byla
podána včas - tedy v průběhu čtyřleté promlčecí doby počítané ode dne uznání
závazku, ta část pohledávky, jejíž zaplacení je předmětem sporu a představuje
18. až 48. splátku úvěru, se promlčela postupně od 20. 6. 2004 do 20. 1. 2006
uplynutím desetileté promlčecí doby, když promlčecí doba podle smlouvy o úvěru
ve znění dodatku č. 1 začala poprvé běžet ve smyslu ustanovení § 408 odst. 1
obch. zák. od 20. 6. 1994 do 20. 1. 1996. První závěr o marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby počítané ode dne uznání
závazku dědici je nesprávný ze dvou důvodů. Předně se z obsahu spisu soudu
prvního stupně podává, že k němu byl připojen spis téhož soudu sp. zn. 35 C
239/2002, z něhož soud prvního stupně činil zjištění o obsahu žaloby, průběhu
řízení a rozhodnutí v této jiné věci, a v němž je vložen spis sp. zn. 19 Nc
9010/2002 se žalobou datovanou 6. 12. 2002 a podanou žalobkyní faxem v pátek
dne 6. 12. 2002 v 19.06 hod. proti právním nástupcům dlužníka o zaplacení
částky 67 265 724,47 Kč. Na první straně tohoto faxového podání je modrou
propisovací tužkou záznam „FAX - zapsat a čekat“ opatřený parafou „Pal“. Ve
spise Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 35 C 239/2002 je jako č. l.
1 až 3
založen originál totožné žaloby žalobkyně ze dne 6. 12. 2002 s razítkem tohoto
soudu a záznamem „došlo dne 9. 12. 2002 v 15.00 hod. osobně“. Z uvedeného je zřejmé, že tvrzení žalobkyně o tom, že žalobu podala již v pátek
dne 6. 12. 2002 faxem a následně soudu doručila originál žaloby v zákonem
stanovené lhůtě 3 dnů, je pravdivé. Žalobu podanou proti právním nástupcům
dlužníka je proto třeba považovat za řádně podanou v pátek dne 6. 12. 2002,
tedy před uplynutím čtyřleté promlčecí doby, jejíž počátek se odvíjí od uznání
závazku dne 7. 12. 2002. Druhým důvodem je skutečnost, že odvolací soud si nezjistil, na který den
připadlo datum 7. 12. 2002. Toto datum připadlo na sobotu a podle ustanovení §
122 odst. 3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo
svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. I kdyby
žaloba nebyla podána faxem, připadl konec čtyřleté promlčecí doby založené
uznáním závazku pro včasné podání žaloby na pondělí 9. 12. 2002 a toho dne byla
žaloba osobně podána u soudu. Ani druhý závěr odvolacího soudu o marném uplynutí desetileté promlčecí doby
podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. není správný, protože dodatek č. 4 ke
smlouvě o úvěru byl uzavřen již dne 8. 3. 1994 a do té doby se podle smlouvy o
úvěru ve znění dodatku č. 1, 2 a 3 staly splatné jen 2 splátky po 1 500 000 Kč
(podle dodatku č. 3), a to dne 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994, tedy celkem
pohledávka ve výši 3 000 000 Kč. Předmětem sporu je zaplacení částky 11 300 000
Kč představující 18. až 48. splátku, to znamená, že částka 4 500 000 Kč
představující 1. až 17. splátku, jež byly splatné od 20. 9. 1993 do 20. 1. 1996, není předmětem sporu a v této částce je obsažena i částka 3 000 000 Kč,
jež měla být uhrazena ve splátkách dne 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994 po 1 500 000
Kč, tedy do doby, než byl uzavřen dodatek č. 4. Tyto dvě splátky byl dlužník
povinen uhradit v souladu s ustanovením § 340 odst. 1 obch. zák. v době určené
ve smlouvě o úvěru ve znění dodatku č. 3 z 25. 11. 1993 a promlčecí doba podle
ustanovení § 392 odst. 1 věty první a odst. 2 věty první obch. zák. začala u
těchto splátek běžet dnem 20. 9. 1993 a 20. 2. 1994. Byl-li dodatek č. 4 ke smlouvě o úvěru uzavřen dne 8. 3. 1994, stalo se tak v
době, kdy ostatní splátky (kromě těchto dvou) ještě nebyly splatné, dlužník s
ohledem na ustanovení § 340 odst. 1 obch. zák. nebyl povinen plnit a jejich
promlčecí doba nemohla začít běžet podle ustanovení § 392 obch. zák., neboť ta
začíná běžet až ode dne, kdy měl být závazek splněn. Poněvadž ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. neupravuje jiný způsob určení
počátku běhu desetileté promlčecí doby, i pro určení počátku běhu této doby
platí, že poprvé začala běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn. Pro 18. až
48. splátku byl tímto dnem postupně 20. 2. 1996 až 20. 8. 1998. Byla-li žaloba
podána dne 20. 2. 2006, desetiletá promlčecí doba pro tyto splátky do doby
podání žaloby neuplynula. Jelikož rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. ve výroku ve
věci samé (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). K doplnění dovolání ze dne 30. 8. 2012, které bylo podáno k poštovní k přepravě
dne 31. 8. 2012, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka tak
učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.