32 Cdo 526/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v
právní věci žalobkyně FIBU, společnost s ručením omezeným, se sídlem v
Moravských Budějovicích, 1. Máje 100, IČ 60746688, zastoupené Mgr. Magdou
Havlovou, advokátkou se sídlem v Ivančicích, Tyršova 21, PSČ 664 91, proti
žalovanému Ing. V. Š., CSc., zastoupenému JUDr. Stanislavou Vrchotovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 1, PSČ 602 00, o 447.778,95 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 238/94, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna
2008, č. j. 13 Co 271/2008-209, takto:
I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 21. srpna 2008, č. j. 13 Co 271/2008-209, jímž byla žaloba zamítnuta, a
proti jeho výroku II. se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. srpna 2008, č. j. 13 Co
271/2008-209, se v části výroku I., jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 14. prosince 2007, č. j. 38 C 238/94-186, a ve výroku II. zrušuje a
v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Rozsudkem uvedeným v záhlaví Krajský soud v Brně zavázal žalovaného zaplatit
žalobkyni částku 447.778,95 Kč s 18% úrokem z prodlení od 12. června 1992 do
zaplacení a žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala úroků z prodlení
ve výši o jedno procento vyšší (první výrok) a uložil mu zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Změnil tím (v
pořadí druhý ve věci vydaný) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2007, č. j. 38 C 238/94-186, jímž byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a
žalobkyně zavázána k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.). Odvolací soud shledal za důvodnou žalobu, jíž se žalobkyně jako právní
nástupkyně Knihy, s.p. se sídlem v Brně, Koliště 19, domáhala po žalovaném
zaplacení uvedené částky, jež je neuhrazenou kupní cenou za zásoby nacházející
se v provozovně v Brně na Kapucínském náměstí 14 (dále též jen „provozovna“,
popř. „vydražená provozovna“), vydražené žalobcem v dražbě konané dne 12. dubna
1992, č. 0052962105 (dále rovněž jen „dražba“) v procesu tzv. malé privatizace. Na základě zjištěného a mezi účastníky nesporného skutkového stavu, podle něhož
žalovaný vydražil provozovnu, kterou měl již od 1. července 1991 v provozním
nájmu, a v níž se nacházely zásoby zboží, oceněné částkou 546.072,45 Kč, dospěl
- na rozdíl od soudu prvního stupně - k právnímu závěru, že žalovaný nabyl
vlastnictví k zásobám jejich převzetím dne 24. dubna 1992 a je tak povinen
žalobkyni částku 447.778,95 Kč, představující kupní cenu sníženou o rabat,
zaplatit. Neshledal za důvodnou procesní obranu žalovaného, který namítal
jednak nepřiměřeně vysokou cenu zásob, jednak že součástí seznamu provozní
jednotky nebyl soupis zásob podle inventarizace. Podle názoru odvolacího soudu
za situace, kdy žalovaný v provozovně již před dražbou podnikal a měl k
dispozici nejen prodejnu, ale i zásoby, prostřednictvím své zástupkyně se
zúčastnil dražbě předcházející inventarizace, nežádal o provedení nové
inventury a nezpochybňoval fyzický objem zásob, ale pouze jejich cenu, přes
absenci seznamu zásob nebylo pochyb o jejich existenci bez ohledu na to, zda
soupis zásob byl součástí seznamu privatizované jednotky. Svou účastí v dražbě
žalovaný konkludentně akceptoval nabídku ceny zásob a vydražením jednotky s ní
projevil souhlas. Převzetím provozovny včetně zboží dne 24. dubna 1992 pak
došlo k dovršení kupní smlouvy ohledně zásob a přechodu vlastnického práva k
nim na žalovaného, kterému tím vznikla povinnost zaplatit kupní cenu. Pochybnosti o platnosti smlouvy by mohlo vzbuzovat pouze pokud by se podstatně
lišil stav zásob ke dni dražby a ke dni převzetí provozovny; to však žalovaný
nenamítal. Naopak neplatnost kupní smlouvy ohledně zásob nemohly způsobit
dodatečné výhrady žalovaného proti výši kupní ceny, protože zákon její
přezkoumání neumožňuje. Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“ dovoláním,
jehož důvodnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost
o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v otázce, zda pro uzavření platné kupní smlouvy o zásobách
v rámci vydražené jednotky podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech
vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby,
postačuje obecná povědomost vydražitele o objemu zásob, pokud nebyl vyvěšen na
provozovně (popř. nebyl ani vyhotoven) soupis zásob, namítaje, že napadené
rozhodnutí tuto otázku řeší v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí a
publikovanou literaturou. Zatímco soud prvního stupně v souladu jednotlivými
ustanoveními zákona č. 427/1990 Sb. a právním názorem Nejvyššího soudu
vyjádřeným v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 405/98 uzavřel, že kupní smlouva o
zásobách je absolutně neplatná, odvolací soud dospěl k opačnému (nesprávnému)
právnímu závěru, jímž se odchýlil od svého prvního ve věci vydaného rozhodnutí. Jeho rozhodnutí je tak rovněž tzv. překvapivým rozhodnutím. Žalovaný proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila dovolací námitky žalovaného za
zjištěného skutkového stavu za účelové, ztotožnila se s právními závěry
napadeného rozhodnutí a jako správné je navrhla potvrdit. Dovolání není přípustné, pokud je jím napadena část výroku ve věci samé, jíž
byla žaloba zamítnuta, a v části, v níž směřuje proti výroku o nákladech
řízení. V rozsahu, v němž napadá část prvního výroku rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je
přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“)], a v této části je rovněž důvodné. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z
nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných
ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolání je rovněž tzv. subjektivně
nepřípustné, pokud směřuje proti části prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byla žaloba zamítnuta, poněvadž v tomto rozsahu žalovaný žádnou
újmu, reparovatelnou případným zrušením rozhodnutí dovolacím soudem, neutrpěl. V uvedeném rozsahu proto dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 218
písm. c) a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.). Vzhledem k přípustnosti dovolání proti části výroku, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přezkoumal dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s.
ř.), jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil
(srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy posouzením správnosti právního
závěru odvolacího soudu, že vydražením prodejny žalovaným a převzetím zásob v
procesu malé privatizace došlo k uzavření kupní smlouvy ohledně zásob, byť
součástí seznamu provozní jednotky nebyl soupis zásob podle inventarizace.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že pokud žalovaný v provozovně již
před dražbou podnikal a měl přístup k zásobám, prostřednictvím své zástupkyně
se krátce před dražbou zúčastnil kontrolních inventur, nenamítal nesprávné
množství zásob a nežádal o provedení inventury, musel si být vědom jejich
stavu. Bez ohledu na chybějící soupis zásob (tato skutečnost byla mezi
účastníky nesporná) převzetím zásob proto došlo ohledně nich k uzavření kupní
smlouvy a žalovaný je povinen zaplatit kupní cenu, jež je předmětem řízení.
Zákon č. 427/1990 Sb. v ustanovení § 4 odst. 5 stanoví, že součástí seznamu
provozních jednotek, které budou státem nabídnuty k prodeji, je i soupis zásob
podle inventarizace provedené ke dni vyhotovení seznamu a jejich cena, a v
druhém odstavci téhož ustanovení, že seznamy provozních jednotek musí být
zveřejněny po dobu nejméně 30 dní přede dnem veřejné dražby. Z této formulace
zákona vyplývá úsudek, že není-li soupis součástí seznamu, nejsou splněny
zákonné podmínky pro uzavření kupní smlouvy ohledně zásob a smlouva je
neplatná. Tento právní závěr Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 16.
prosince 1998, sp. zn. 32 Cdo 405/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura,
číslo 4, ročník 1999, pod č. 42, a ani v této věci nemá dovolací soud důvod se
od něj odchýlit.
Lze shrnout, že nebyl-li soupis zásob součástí seznamu privatizované
jednotky, je kupní smlouva ohledně zásob neplatná. V tom případě však žalovaný
není povinen zaplatit žalobkyni kupní cenu, ale věc musí být řešena z hlediska
právních předpisů upravujících bezdůvodné obohacení, k němuž na jeho straně
převzetím zásob došlo.
Závěr odvolacího soudu, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným
byla uzavřena kupní smlouva ohledně zásob a žalovaný je povinen zaplatit jejich
kupní cenu, je tedy nesprávný a dovolací důvod uplatněný žalovaným je tím
naplněn.
Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), je v souladu s ustanovením § 243b odst. 2
část věty za středníkem o. s. ř. v části, v níž bylo žalobě vyhověno, a v
závislém výroku o nákladech řízení zrušil, a v tomto rozsahu věc vrátil k
dalšímu řízení odvolacímu soudu, aniž posuzoval namítané vady řízení, jež mohly
mít za následek jeho nesprávnost.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1
část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu