32 Cdo 569/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Pražská energetika, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4, PSČ 100 05, identifikační číslo osoby 60193913, proti žalované „STAVREMO s. r. o.“ v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Podbělohorská 739, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 61246034, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, PSČ 110 00, o zaplacení částky 133 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 137/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 2 Cmo 17/2013-213, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2013, č. j. 2 Cmo 17/2013-213, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 36 Cm 137/2007-204, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 36 Cm 137/2007-204, jímž Městský soud v Praze nepřiznal žalované osvobození od soudního poplatku za odvolání. Poplatková povinnost ve výši 6 660 Kč vznikla žalované podáním odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 36 Cm 137/2007-178, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 133 281 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná v letech 2009, 2010 a 2011 nevyvíjela žádnou hospodářskou činnost, nemá žádný majetek a její závazky vůči různým subjektům činí cca 1,3 mil.
Kč. Souhlasně se soudem prvního stupně zdůraznil, že žalovaná netvrdila ani neprokazovala žádnou objektivní příčinu vzniku a trvání své nepříznivé finanční situace, a ztotožnil se s jeho názorem, že špatná hospodářská situace žalované, která vychází z jejího podnikatelského neúspěchu, by měla být zahrnuta do podnikatelského rizika a neměla by být přenášena na stát, potažmo na daňové poplatníky. Argumentoval, že žalovaná je stále podnikatelem a bylo její povinností vytvořit si přiměřenou finanční rezervu pro případné uplatňování svých práv u soudu.
Závěrem poukázal na výši vyměřeného soudního poplatku a vyjádřil přesvědčení, že je v silách žalované takový poplatek i přes nepříznivou finanční situaci zaplatit. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „nadto“ obdobné případy byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatelka zpochybňuje správnost právního názoru vysloveného odvolacím soudem a argumentuje ve prospěch závěru, že se na ni osvobození od soudních poplatků vztahuje.
Vytýká též soudům, že ji nevyzvaly k prokázání příčin její situace. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda a z jakých důvodů lze odepřít osvobození od soudního poplatku žadateli, který je podnikatelem, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S takovýmto závěrem o přípustnosti dovolání se pak nutně pojí též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí. K otázce, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, se Nejvyšší soud vyjádřil již uveřejněním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/1998.
V důvodech tohoto rozhodnutí je posouzen jako nesprávný (z ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. nevyplývající) názor, podle něhož žalobce jako podnikatel nese podnikatelské riziko, a protože předmět řízení souvisí s jeho podnikatelskou činností, již proto není dán důvod k jeho osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší soud pak vyložil ve svém usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 138 odst. 1 o.
s. ř. lze přiznat i právnické osobě – podnikateli a že při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Je bez dalšího zřejmé, že důvody, pro něž odvolací soud nevyhověl žádosti dovolatelky o osvobození od soudních poplatků, ve světle uvedených judikatorních závěrů vykládajících ustanovení § 138 odst. 1 o.
s. ř. neobstojí.
Předpoklady pro změnu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř. v souzené věci dány nejsou, Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a předseda senátu