ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce Ing. Z. S., zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem
se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalovanému M. F.,
zastoupenému JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, U Černé věže 304/9, o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 897/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2011,
č. j. 12 Cmo 129/2011-227, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října
2011, č. j. 12 Cmo 129/2011-227, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se
zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 83 429,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Stanislava Flašky.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po
žalovaném zaplacení žalované částky jako smluvní pokuty, která byla sjednána v
dodatku č. 1 ke smlouvě o sdružení pro případ porušení jakékoliv smluvní
povinnosti ze strany každého účastníka (člena) sdružení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. června 2010,
č. j. 13 Cm 897/2006-149, uložil žalovanému zaplatit žalobci 5 000 000 Kč s
příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného
zaplatit České republice na soudním poplatku 200 000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle něhož byla uzavřena mezi
účastníky dne 2. července 2003 smlouva o sdružení, jejímž předmětem byla
realizace projektu odminování zaminovaných území v republice Ch. Ve smlouvě si
strany dohodly své vzájemné povinnosti tak, že pro realizaci projektu žalobce
poskytne know-how a žalovaný finanční prostředky. V dodatku č. 1 ze dne 20. srpna 2003 byla dohodnuta konkrétní výše finančních prostředků, které poskytne
žalovaný na realizaci projektu a na úhradu nezbytných nákladů, a dále byla
sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 000 Kč za porušení jakékoliv smluvní
povinnosti. Ze zápisu ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003 soud zjistil,
že se žalovaný zavázal poskytnout na založení a řádný chod firmy vklad 250 000
až 350 000 EUR a byla dohodnuta smluvní pokuta 2 000 000 až 5 000 000 Kč. Podle
názoru soudu prvního stupně se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení, že čisté
papíry, které podepsal, byly následně využity k vyhotovení uvedeného zápisu ze
schůze sdružení a dodatku ke smlouvě. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo k
porušení povinnosti poskytnout finanční prostředky potřebné k realizaci
projektu, a proto vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty, kterou si
účastníci platně sjednali a jejíhož zaplacení se v řízení domáhá. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že
žalobu o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), změnil ho
ve výroku o nákladech řízení tak, že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit
České republice na soudním poplatku 200 000 Kč (výrok II.), a rozhodl o
nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o uzavření smlouvy
o sdružení, neztotožnil se však již s jeho zjištěními, podle nichž k ní byl
mezi účastníky sjednán a podepsán dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003, jenž měl
vycházet z ujednání ze schůze sdružení, obsažených v zápisu ze dne 16. července
2003. K obraně žalovaného, že dodatek nepodepsal a že k vyhotovení listin, o
něž žalobce opřel žalobní nárok, žalobce použil žalovaným podepsané prázdné
listy papíru, na které byl dodatečně dopsán text bez vědomí žalovaného,
odvolací soud opakoval dokazování dodatkem č. 1 a zápisem ze schůze sdružení, z
nichž zjistil tytéž údaje jako soud prvního stupně.
Dále si vyžádal trestní
spis specifikovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž další zjištění
prováděl z úředních záznamů o výpovědích svědků L. N. a M. B., jakož i ze
znaleckého posudku, vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha pro potřeby
trestního řízení za účelem zjištění časové posloupnosti vyhotovení textu a
podpisu mimo jiné na listinách Dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003 a Zápis ze
schůze sdružení ze dne 16. července 2003. Odvolací soud v této souvislosti
uvedl, že podle závěrů posudku byly ruční podpisy „M. F.“ vyhotoveny současně,
čímž došlo k protlačení podpisů, neboť při podpisu ležely listiny na sobě. Uvedeným zjištěním kriminalistického ústavu vzal odvolací soud za
prokázané, že ruční podpisy M. F. na listinách Dodatek č. 1 ze dne 20. srpna
2003 a Zápis ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003 byly vyhotoveny v
jiném časovém období než text na nich uvedený. Tato zjištění, která podporují i
výpovědi uvedených svědků, svědčí podle odvolacího soudu o pravdivosti tvrzení
M. F., že podepsal čisté papíry, na nichž byl bez jeho vědomí a vůle takové
úkony činit dodatečně vyhotoven text listin Dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003
a Zápis ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003. Podle názoru odvolacího
soudu tak v těchto listinách není vyjádřena vůle žalovaného k dohodě o
uvedených údajích. Z tohoto důvodu jde o nepravdivé listiny, a proto jimi nelze
úspěšně prokazovat oprávněnost žalobního nároku. Odvolací soud dospěl k závěru,
že žalobce neprokázal existenci právního důvodu, na jehož základě se v řízení
domáhá zaplacení smluvní pokuty. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že zamítl žalobu. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v naplnění ohlášených dovolacích důvodů
dle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“). Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný dodatek
č. 1 ke smlouvě o sdružení nepodepsal a tudíž není ujednáním o smluvní pokutě
vázán, je nesprávný a nemá ani oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru
nebylo – jak uvedl odvolací soud – posudkem kriminalistického ústavu prokázáno,
že ruční podpisy žalovaného na dodatku č. 1 a zápisu ze schůze sdružení byly
vyhotoveny v jiném časovém období než je text na nich uvedený. Poukazuje na
skutečnosti v posudku, které svědčí o opaku a které jednoznačně vyvrací tvrzení
žalovaného, že žalobci podepisoval jen čisté papíry. Z uvedeného posudku podle
dovolatele naopak nepochybně vyplývá, že tištěný text na zkoumaných listinách
předcházel ručně vepsané podpisy, což potvrzuje i zjištění, že zkoumané listiny
byly žalovaným podepsány celkem třemi různými kuličkovými pery. Rozporovaný závěr odvolacího soudu nepodporuje podle dovolatele ani
závěr znaleckého posudku, že dodatek č. 1 a zápis ze schůze sdružení podepsal
žalovaný současně, neboť tato skutečnost podle jeho mínění prokazuje jen to, že
uvedené listiny byly v době podpisu na sobě a byly podepsány skupinově shodným
psacím prostředkem, tedy že mohlo dojít k jejich podpisu zároveň.
To však podle
dovolatele ještě nezpůsobuje neplatnost těchto listin. V této souvislosti
dovolatel uvádí, že tento závěr odvolacího soudu nikdy nezpochybňoval, když
poukazuje na běžnou praxi vyhotovit například zápis ze schůze sdružení
dodatečně, případně podepsat ho se souhlasem všech zúčastněných zpětně k datu
konání schůze. Dovolatel dále popisuje, že samotná smlouva o sdružení předpokládala
konkretizaci finanční účasti žalovaného formou dodatku ke smlouvě a že sám
žalovaný nikdy netvrdil a neprokazoval, že by činnost sdružení měla skončit
ihned po sepsání smlouvy a že by tak nebyl ekonomický důvod pro sepisování
dodatku předpokládaného smlouvou. Poukazuje rovněž na to, že vyhotovení dodatku
ke smlouvě o sdružení bylo zcela v souladu s očekávaným postupem a vývojem
spolupráce primárně zakotvené ve smlouvě a že žalovaný v předmětné době, tj. v
době podpisu dodatku ke smlouvě o sdružení jednal se žalobcem zcela ve shodě,
což bylo prokazováno čestnými prohlášeními svědků navržených žalobcem. Podle dovolatele posoudil správně věc soud prvního stupně, když navíc
podle jeho názoru i v případě dodatečného vtištění textu do předmětných listin
argumentace žalovaného ještě neprokazuje, že žalovaný nevyslovil se zněním
tohoto textu souhlas. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozhodnutím odvolacího soudu
zcela ztotožňuje. Opětovně popírá, že by se jakýmkoli způsobem písemně zavázal
k poskytnutí finančního vkladu ve výši 250 000 až 350 000 EUR, jakož i k
zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč v případě porušení tohoto
závazku. Žalovaný poukazuje i na další soudní spory mezi týmiž účastníky, které
vyzněly v jeho prospěch a v nichž se žalobce opíral o falešné doklady. Navrhuje
dovolání zamítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolatel výslovně v dovolání uvádí, že napadá rozhodnutí
odvolacího soudu v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům
rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. shodně
například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalobce v rozsahu
směřujícím proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c) o. s. ř.]. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje proti prvnímu výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). I když dovolatel uvedl, že dovolání podává i z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tento dovolací důvod v
dovolání obsahově nijak nevymezuje. Veškeré dovolací námitky lze podřadit pod
druhý jím ohlášený dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Brojí-li dovolatel proti
právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaný není ujednáním o smluvní pokutě
vázán, neboť k uzavření dodatku ke smlouvě o sdružení nedošlo, zakládá svůj
odlišný právní názor pouze na právním posouzení odlišného skutkového základu
věci. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za
řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo
konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného,
popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění
bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým
zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal
(vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení
důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak
není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud
měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové
zjištění, apod. Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel v dovolání předkládá vlastní verzi
skutkového stavu věci, aniž vymezuje, které skutečnosti zjištěné odvolacím
soudem z provedených důkazů nevyplývají, resp. které skutečnosti, vyplývající z
provedených důkazů nebo jinak vyšlé v řízení najevo, odvolací soud pominul.
Své
výhrady tak dovolatel soustřeďuje do kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolací soud žádný logický rozpor v hodnocení důkazů ze strany odvolacího
soudu neshledává. Za tohoto stavu nelze – jak činí dovolatel – polemizovat se
závěrem odvolacího soudu, že mu žalovaný podepsal čisté papíry, na kterých byl
dodatečně vyhotoven text dodatku č. 1 ze dne 20. srpna 2003 a zápisu ze schůze
sdružení ze dne 16. července 2003, a to bez vědomí a vůle žalovaného takové
úkony činit. Charakter dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., způsobilého zpochybnit
skutkové zjištění odvolacího soudu, nemohou mít ani tvrzení dovolatele, uváděné
na podporu skutkové verze, totiž že „ vyhotovení dodatku ke smlouvě o sdružení
tak bylo zcela v souladu s očekávaným postupem a vývojem spolupráce primárně
zakotvené ve smlouvě o sdružení“ a že „žalovaný v předmětné době, tj. podpisu
dodatku ke smlouvě o sdružení ze dne 2. července 2003 jednal se žalobcem zcela
ve shodě.“
Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 3 o. s. ř. nedošlo. S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud dále z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud
zjistil, že řízení bylo vadou zatíženo. Tvrdil-li žalobce v bodu IV. žaloby, že „Žalovaný smluvené podmínky, jak tyto
vyplývají ze Smlouvy o sdružení ze dne 2. července 2003 a Dodatku č. 1 k této
smlouvě ze dne 20. srpna 2003 nedodržel a záměr nebyl realizován“, takže
„Vzhledem k této skutečnosti je povinen žalovaný uhradit žalobci smluvní pokutu
ve výši 5 000 000 Kč,“ aniž by nějakým způsobem konkretizoval povinnost, za
jejíž porušení se smluvní pokuty domáhá, trpí žaloba neurčitostí ohledně
vymezení povinnosti, za jejíž porušení je smluvní pokuta nárokována. Za této
situace bylo zcela na místě, aby soud prvního stupně postupem podle § 43 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění vad podání. I když tak soud prvního stupně
neučinil a vadu žaloby ponechal bez povšimnutí i odvolací soud, neměla tato
vada – s ohledem na skutkové a právní posouzení věci – za následek nesprávné
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že
k uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o sdružení a tím i ke sjednání nárokované
smluvní pokuty nedošlo, nemělo chybějící označení konkrétního porušení
povinnosti v žalobě na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v
rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé pro nedůvodnost zamítl (§
243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho
právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v
částce 68 650 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s
účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 14
479,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu