32 Cdo 633/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v
právní věci žalobce JUDr. K. H., advokáta jako správce konkursní podstaty
úpadkyně K. A., s.r.o., proti žalované V. T. s.r.o., zastoupené Mgr. R. G.,
advokátem o 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém
Jičíně pod sp. zn. 24 C 336/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. června 2008, č. j. 11 Co 197/2008-140, ve znění
usnesení ze dne 30. června 2008, č. j. 11 Co 197/2008-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne
20. září 2007, č. j. 24 C 336/2004-106, ve výroku ve věci samé, kterým jí bylo
uloženo zaplatit žalobci 2,000.000,- Kč s 2,5% úroky z prodlení od 4. července
2005 do zaplacení jako bezdůvodné obohacení získané tím, že na její účet byla
úpadkyní poukázána uvedená částka jako splátka dluhu vzniklého poskytnutím
finančních prostředků podle smlouvy o dočasné finanční výpomoci ze dne 14.
května 2003 (dále jen „smlouva“) společností F.C. s.r.o. úpadci a K. a D. K.,
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve
věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by
odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka
spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky aktivní a
pasivní legitimace a otázky právního důvodu plnění, tvrdíc, že tyto otázky
řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, protože z výsledků dokazování
podle jejího názoru vyplynulo, že šlo o platbu K. K. (a nikoliv tedy úpadkyně)
žalované z důvodu, který soudu odmítla sdělit. Odvolací soud rovněž podle ní
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
když provedl důkaz listinou předloženou žalobcem soudu prvního stupně teprve
poté, co byly předneseny závěrečné návrhy po poučení dle ustanovení § 119a o.
s. ř.
Tyto otázky však postrádají potřebný judikatorní přesah, neboť
jde o právní posouzení zjištěného skutkového stavu s dopadem jen pro konkrétní
věc a napadené rozhodnutí proto zásadně právně významným nečiní. Dovolatelkou
tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spočívající v tom, že odvolací soud prováděl důkazy v rozporu s ustanovením §
205a o. s. ř., nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III.
ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod
číslem 130) již proto, že odvolací soud nepochybil, provedl-li důkaz listinou
předloženou žalobcem před vyhlášením rozhodnutí soudem prvního stupně (§ 119a
odst. 1 o. s. ř.).
Za tohoto stavu by tedy zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, pokud by odvolací soud řešil
dovolatelkou vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem. O takovou situaci
však dle názoru dovolacího soudu nejde.
Odvolací soud opřel napadené rozhodnutí o právní závěr, že dohoda
o změně platebního místa je neplatná, jednak proto, že ji neuzavřel účastník
smlouvy o poskytnutí finanční výpomoci D. K., jednak proto, že společnost F. C.
s.r.o. zastoupená Ing. T. K. tento úkon neučinila vážně a od počátku neměla v
úmyslu se dohodou řídit, jak vyplývá z jejího pozdějšího počínání, kdy podala
návrh na exekuci pro celou dlužnou částku a pohledávku vyplývající ze smlouvy o
poskytnutí finanční výpomoci v celé výši postoupila. Lze sice připustit, že
závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti dohody pro rozpor s ustanovením
§ 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) není správný, protože
podle rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, č. j. 31
Cdo 135/2007, smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral
určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl, nebo aby tím
využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro
nedostatek vážné vůle, nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se
zákonem, ale podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je
důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může
úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.), z obsahu spisu
však neplyne, že by se žalobce, popřípadě úpadkyně neplatnosti uvedené dohody
pro omyl dovolávali. V této věci ovšem právním základem pro napadené rozhodnutí
bylo řešení dvou právních otázek, přičemž k vyhovění žalobě postačuje, byla-li
ve prospěch žalobce vyřešena jedna z nich. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne
27. října 2005, č. j. 29 Odo 663/2003, zveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006, formuloval právní názor, podle
něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k
zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním
zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna
podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Uvedený
závěr, od něhož dovolací soud nemá důvod se odchýlit, lze nepochybně vztáhnout
i na tuto věc, kde otázka neplatnosti dohody o změně smlouvy, jíž se
nezúčastnily všechny osoby, které uzavřely smlouvu původní, nemůže být
považována za otázku zásadního právního významu, protože její řešení vyplývá
přímo z textu ustanovení § 493 obč. zák., podle něhož závazkový vztah nelze
měnit bez souhlasu jeho stran, pokud tento zákon nestanoví jinak, a odvolací
soud ji posoudil (stejně jako předtím soud prvního stupně) v souladu s
citovaným ustanovením zákona.
Lze proto uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a §
218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobci
v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu