32 Cdo 661/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky
Vackové v právní věci žalobkyně G. M. A., a.s., zastoupené JUDr. M. N.,
advokátem proti žalovanému V. H., zastoupenému Mgr. P. G., advokátem o
zaplacení částky 56.631,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Táboře pod sp. zn. 7 C 112/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2007, č.j. 15 Co 489/2007-157, t
a k t o:
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 23. října 2007, č. j. 15 Co 489/2007-157, se v
I. výroku a v souvisejícím III.výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto
rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 13. 6. 2007, č.j. 7 C
112/2006-119, zamítl žalobu o zaplacení částky 56.631,79 Kč s příslušenstvím,
představující tzv. finanční vyrovnání účastníků po ukončení leasingové smlouvy,
a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodnutí soudu prvého stupně v části týkající se jistiny změnil tak, že
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 56.631,79 Kč ( I. výrok ), v
rozsahu příslušenství požadovaného ve formě úroků z prodlení rozsudek soudu
prvého stupně potvrdil ( II. výrok ) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů ( III. výrok ).
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 24. 4. 2004
smlouvu, jejímž předmětem byl finanční leasing automobilu Mazda. Žalovaný jako
leasingový nájemce převzal od žalobkyně jako leasingového pronajimatele
automobil k užívání a zavázal se po dobu 36 měsíců platit splátky po 8.847,62
Kč. Žalovaný zaplatil akontaci a celkem 7 sjednaných splátek. Dne 28. 11. 2004
byl předmět leasingu odcizen, leasingová smlouva tudíž ukončena. V tzv.
závěrečném vyúčtování, vycházejícím z Všeobecných obchodních podmínek
finančního leasingu – Verze 8/2003 (dále jen „obchodní podmínky“), žalobkyně
zúčtovala v neprospěch žalovaného tzv. zůstatkovou hodnotu předmětu leasingu ve
výši 129.888,76,- Kč, dlužné pojistné ve výši 2.101,55 Kč a tzv. „diskontované
ušlé výnosy“ ve výši 68.390,86 Kč, ve prospěch žalovaného naopak
nespotřebovanou část zálohy na splátky ve výši 13.694,38,- Kč, pojistné plnění
104.490,- Kč a později další pojistné plnění ve výši 25.565,- Kč. Výslednou
částku 56.631,79 Kč žalovaný nezaplatil. Jedinou spornou byla položka
„diskontované ušlé výnosy“.
Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že obchodní podmínky v
článku X, bod 2.6 stanovily, že v případě úplného zničení nebo odcizení
předmětu leasingu náleží žalobkyni mj. „odúročené finanční služby“. (O toto
ustanovení obchodních podmínek opírala žalobkyně výpočet položky „diskontované
ušlé výnosy“.) Smlouva samotná, ani obchodní podmínky však nestanovily, jakým
způsobem má být odúročení finanční služby provedeno, pojem finanční služby
nedefinují, tento pojem není uveden ani ve splátkovém kalendáři. Soud prvého
stupně proto došel k závěru, že ujednání obsažené v článku X, bod 2.6
obchodních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy mezi účastníky
uzavřené (podle jejíhož obsahu vztahy mezi účastníky posuzoval), je absolutně
neplatné podle § 37 odst. 1 obč. zák., o toto ustanovení tudíž žalobní nárok
opřít nelze. Žalobkyni nelze jím uplatněnou pohledávku přiznat ani z titulu
náhrady škody přesto, že dle článku VI., bodu 3 obchodních podmínek nese
uživatel všechna rizika, včetně odcizení předmětu leasingu. Nezaplacené
náklady finanční služby totiž nelze považovat za škodu na věci, k níž jedině se
vztahuje povinnost vyplývající z rizika, které žalovaný nese, totiž povinnost
uhradit žalobkyni rozdíl mezi pojistným plněním ( za pojištěnou věc – předmět
leasingu ) a výší vzniklé škody. Bezdůvodné obohacení dle soudu prvního stupně
žalovanému rovněž nevzniklo. Nemůže k němu totiž dojít způsobem, který
žalobkyně tvrdí, totiž tím, že se majetek žalovaného nezmenšil, třebaže by k
tomu jinak došlo, kdyby žalovaný dále plnil své povinnosti, totiž splácel
leasingové splátky (včetně finanční služby).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval ujednání o
„odúročené finanční službě“ za neplatné pro neurčitost. Zdůraznil, že dle
článku X, bod 2.6 obchodních podmínek „neměl žalobce nárok na finanční službu v
plné výši, ale pouze na její odúročenou část“, na pojem „odúročená“ nelze tudíž
pohlížet izolovaně a neplatnost vztahovat pouze k němu, jinak by byl popřen
smysl uvedeného článku obchodních podmínek. Nárok na náhradu finanční služby v
plné výši však plyne z preambule obchodních podmínek, obchodní podmínky
žalovaný znal a „musel si tudíž být vědom, že účelem leasingové smlouvy bylo
poskytnout uživateli finanční službu spočívající v koupi vozidla a že uživatel
hradí náklady na pořízení předmětu leasingu a úhradu za služby poskytnuté na
základě uzavřené leasingové smlouvy v leasingových splátkách“. Dle odvolacího
soudu „výše finanční služby sice z ničeho přímo neplyne“, lze ji však dovodit z
toho, co bylo v obchodních podmínkách o finanční službě slovně vyjádřeno, a ze
splátkového kalendáře. Propočtem údajů v něm uvedených dospěl odvolací soud k
závěru, že „položka 4.643,24 Kč musí představovat finanční službu dohromady s
pojištěním“. Konkrétní výše pojistného v této části splátky sice není uvedena,
to však není dle odvolacího soudu rozhodující, protože „tu se mohl žalovaný
kdykoli dozvědět, vyvinul-li by k tomu potřebnou aktivitu“. Způsob určení
měsíční částky finanční služby tudíž soud považoval za určitý a tedy i platný.
Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný nárok nelze uplatnit z titulu
bezdůvodného obohacení, ani z titulu náhrady škody, považoval odvolací soud za
správný.
Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ( I. výrok ), podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci, uplatňuje tedy dovolací důvod dle § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř. Odvolací soud dle dovolatele nesprávně a neúplně aplikoval
preambuli obchodních podmínek. Účelem leasingové smlouvy je totiž dle preambule
poskytnout uživateli finanční služby spočívající nejen v koupi vozidla, ale též
v jeho „předání uživateli k provozování po dobu trvání leasingové smlouvy“.
Podstatou finanční služby dle žalovaného „není ani tak úplata za okamžik, kdy
žalobce zaplatil prodávajícímu kupní cenu vozidla, nýbrž za to, že své vlastní
finanční prostředky ve prospěch žalovaného investoval do kupní ceny vozidla na
dohodnutou dobu, po kterou se mu tyto prostředky měly postupně navracet ve
formě leasingových splátek“. Jestliže se tato doba zkrátila, žalobkyni se
investované prostředky vrátily formou pojistného plnění, pak by náhrada za
finanční službu měla být proporcionálně zkrácena jen na dobu 7 měsíců, po
kterou žalobkyně finanční službu poskytovala. Povinnost nahradit žalovanému
finanční službu v plné výši nemůže automaticky vyplývat z preambule, která se
vztahuje výlučně k době trvání smlouvy, jestliže je považováno za neplatné
ujednání článku X.2.6., které konkretizuje závazky související s náhradou
(odúročené) finanční služby pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy.
Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc nekorektní; přesto, že považuje za
neplatné ujednání o povinnosti žalovaného nahradit finanční službu v nižší,
totiž odúročené výši, trestá žalovaného za neplatnost tohoto ujednání ( které
ovšem způsobila žalobkyně jako autor svých vlastních obchodních podmínek ) tím,
že mu ukládá povinnost zaplatit náhradu za finanční službu v plné výši. Tento
výklad obchodních podmínek považuje dovolatel za rozporný s ustanovením § 266
odst. 4 obch. zák. Nesouhlasí dále s výší přiznaného nároku, neboť má zato, že
odvolací soud učinil součástí finanční služby též pojistné v plné výši, ačkoli
je žalobkyně již po zániku pojištění neplatila.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci samé.
Dovolací soud, jsa vázán dovolacími důvody tak, jak je dovolatel vymezil ( §
242 odst. 3 věta prvá o.s.ř. ), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal pouze z
hledisek v dovolání uplatněných. Zabýval se tedy tím, zda lze žalobou uplatněný
nárok opřít jen o obecné teze obsažené v preambuli smlouvy, je-li smluvní
ujednání upravující tento konkrétní nárok neplatné.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Judikatura soudů, kterou obě strany v řízení užily na podporu svých argumentů,
se shoduje v tom, že smlouva o finančním leasingu uzavřená mezi podnikateli je
smlouvu nepojmenovanou, uzavřenou podle § 269 odst. 2 obch. zák., práva a
povinnosti jejích stran se tudíž řídí ustanoveními takové smlouvy. Smlouva o
finančním leasingu upravuje velmi podrobně složité vztahy z finančního leasingu
vyplývající. Právě z toho důvodu, aby byl smlouvou založený obsah práv a
povinností zcela zřejmý, je třeba akcentovat zákonný požadavek určitosti a
srozumitelnosti ( § 37 odst. 1 obč. zák. ) jednotlivých ustanovení takové
smlouvy.
S ohledem na skutková zjištění soudy učiněná vztahující se k obsahu smlouvy a
obchodních podmínek i splátkového kalendáře jako jejích součástí považuje
dovolací soud za správný závěr o neurčitosti pojmu „odúročená finanční služba“
a s tím související závěr o neplatnosti příslušné části článku X. bod 2.6.
smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák.
Jednotlivá ustanovení smlouvy je ovšem třeba vykládat v jejich vzájemných
souvislostech a v souladu s pravidly vyjádřenými pro oblast obchodních
závazkových vztahů v § 266 obch. zák. a obecně v § 34 a násl. obč. zák.
Ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. dává přednost projevu vůle před jeho
jazykovým vyjádřením, uvádí-li, že se projev vůle vykládá podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl určen, znám nebo jí
znám být musel. Občanský zákoník v § 35 odst. 3 výslovně stanoví princip
ochrany dobré víry toho, komu byl právní úkon určen. Tento princip je
konkretizován odstavcem čtvrtým § 266 obch. zák., podle něhož projev vůle,
který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Pravidlo dobré víry souvisí s pravidlem oprávněného očekávání, i k němu je
třeba při výkladu právních úkonů přihlédnout a neopomenout, že jejich výklad má
být rozumný a spravedlivý, neboť podstatou práva má být spravedlnost.
Odvolací soud se však těmito zásadami neřídil, jestliže v rozporu se
svým vlastním závěrem o tom, že “neměla být poskytnuta finanční služba jako
taková, ale pouze finanční služba odúročená“, učinil na základě pouhé deklarace
o obsahu smlouvy obsažené v její preambuli závěr opačný. Preambule
charakterizuje smlouvu jako smlouvu o finančním leasingu tím, že vymezuje její
základní znaky. Z obecné charakteristiky leasingové smlouvy však nelze
dovozovat způsob vzájemného vypořádání jejích stran po zániku smlouvy. Z
kontextu je navíc zřejmé, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby v
případě zániku smlouvy v důsledku odcizení vozidla zaplatil uživatel
společnosti méně než v případě, kdyby smlouva trvala po celou sjednanou dobu. V
tomto smyslu byla smlouva formulována a takový postup ze strany leasingového
pronajimatele mohl tedy žalovaný oprávněně očekávat.
Správný není vzhledem ke skutkovým zjištěním obou soudů, z nichž dovolací soud
vychází, ani závěr odvolacího soudu o tom, že vzhledem k obsahu splátkového
kalendáře byla určitě stanovena i část splátky odpovídající poskytnuté finanční
službě, neboť ji bylo možno zjistit výpočtem – odečtením pojistného od částky
4.643,24 Kč, přičemž výši pojistného si měl uživatel zjistit. Ze skutkových
zjištění soudy učiněných jednak neplyne, že by výše pojistného musela být po
celou dobu trvání smlouvy neměnná ( opak bývá u smluv tohoto typu pravidlem ).
Po uživateli předmětu leasingu navíc nelze spravedlivě požadovat, aby výši
pojistného aktivně zjišťoval, jestliže „z ničeho přímo neplyne“, jak zjistil
odvolací soud. Dovolateli je třeba dát za pravdu též v tom, že neplatnost
(části) smlouvy způsobená žalobkyní nemůže jít k tíži žalovanému, neboť by tím
byla popřena zásada odpovědnosti za způsob projevu vůle vyjádřená v již
zmiňovaném § 266 odst. 4 obch. zák., ale též v § 268 obch. zák.
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů není správný
rozsudek odvolacího soudu v té jeho části, kterou byl změněn rozsudek soudu I.
stupně. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v I. výroku a ve výroku o
náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst.2 části věty za středníkem
zrušil a věc v této části vrátil podle ustanovení § 243b odst.3 věty první
o.s.ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 a § 226
o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. března 2009
JUDr. Miloslav G a l l u s
předseda senátu