U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Visesiv Corporation, se sídlem Suite 10, 3rd Floor, La
Ciotat, Mont Fleuri, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 116945,
zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky
237/38, proti žalované CHALIŠ spol. s r.o., se sídlem v Táboře, kpt. Jaroše
425, identifikační číslo osoby 42 36 04 12, o zaplacení částky 12,391.583,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.
13 Cm 2498/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. srpna 2013, č. j. 4 Cmo 62/2013-44, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. února 2013, č. j. 13 Cm
2498/2012-36, zamítl návrh žalobkyně na osvobození od placení soudních
poplatků. Žalobkyně návrh podala současně se žalobou ze dne 20. prosince 2012 o
náhradu škody ve výši 12,391.583,- Kč ze smlouvy o dílo. Soud prvního stupně uvedl, že k jeho žádosti o zaslání dokladů, kterými by
žalobkyně doložila svůj majetek a hospodaření, tato sdělila, že vznikla zápisem
do rejstříku společností Seychelské republiky až 18. prosince 2012. Z toho
důvodu nepodala žádná daňová přiznání a jediným jejím majetkem je základní
kapitál ve výši 1.000,- USD, nemá žádné příjmy, žádný movitý a nemovitý
majetek, kromě základního kapitálu. Přiložila výpis z rejstříku společností,
zakladatelskou listinu, prohlášení a oznámení o postoupení pohledávky
společnosti RABMER - sanace potrubí, s.r.o. zaslané žalované 20. prosince 2012. Soud prvního stupně citoval ustanovení § 138 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně je
podnikatelským subjektem, který se pohybuje v tržním prostředí, nelze
předpokládat, že původní věřitelka by postoupila žalovanou pohledávku
bezúplatně. Žalobkyně tedy musela mít v době svého vzniku větší majetek, než
odpovídá jejímu základnímu kapitálu. Její poměry nemohou být posuzovány pouze z
hlediska současné majetkové situace, ale celkově, a to i z hlediska
realizovaného podnikatelského záměru, který byl zřejmě podceněn. Žalobkyně měla
zvážit nakoupení pohledávky v žalované výši vzhledem k riziku její možné soudní
vymahatelnosti. Neučinila-li tak, nemůže přenést náklady na vymáhání své
pohledávky na stát. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel z toho, že oprávnění soudu osvobodit účastníka od soudních
poplatků je limitováno osvědčením tří podmínek: 1) odůvodňují-li to poměry
účastníka, 2) nejde-li o svévolné uplatňování nebo bránění práva a 3) nejde-li
o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zabývaje se první podmínkou
odvolací soud zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku
se přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k
nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku
a k postupu účastníka řízení v obchodní činnosti před a po podání návrhu na
zahájení řízení. Při zkoumání podmínek pro postup podle ustanovení § 138 o. s. ř. v případě účastníka podnikatele je nutné ohledně poměrů účastníka zkoumat
jeho hospodářské poměry, přičemž zkoumání zasahuje do celé majetkové sféry
podnikatele v průběhu podnikání. Za významné pro posouzení požadavku žalobkyně
považoval to, že soudní poplatek činí 619.580,- Kč a povinnost jeho úhrady
nastala již podáním žaloby dne 21. prosince 2012. Přitom výši poplatku nelze
srovnávat pouze se zůstatky na běžném účtu žalobkyně, s jejím movitým a
nemovitým majetkem, pohledávkami za třetími osobami a okamžitými příjmy. Srovnání je třeba činit též s výkony žalobkyně před podáním žaloby.
Vyplynulo-li z tvrzení žalobkyně v žádosti o osvobození od soudního poplatku,
že žalobě žádné podnikatelské výkony nepředcházely, vyjma nákupu předmětné
pohledávky, pak je podnikatelský záměr žalobkyně neslučitelný s jejími
ekonomickými možnostmi a osvobození od placení soudního poplatku by skutečně
znamenalo - jak uzavřel soud prvního stupně - přenesení jejích nákladů
podnikání na stát.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost
opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně řešil
otázku, zda je pro posouzení žádosti právnické osoby - podnikatele - o
osvobození od soudního poplatku podle ustanovení § 138 o. s. ř. rozhodujícím
kritériem posouzení výkonů žadatele za dobu před podáním žaloby, přičemž tato
otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Podle mínění
dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 138 o. s. ř. tak, že
majetkové poměry žadatele nemohou být posuzovány podle jeho současné majetkové
situace, ale celkově z hlediska realizovaného podnikatelského záměru. S odkazem
na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. května 2000, sp. zn. 12 Co 783/99, poukazuje na to, že nelze dospět k závěru, že nemajetnost
obchodní společnosti je důsledkem jejího podnikatelského rizika. Je-li zjištěna
její nemajetnost, soud její příčiny nezkoumá a soustředí se na to, zda nejde o
svévolné a zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že otázka výkladu ustanovení § 138 o. s. ř. nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Z četných rozhodnutí týkajících se této
otázky lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 99/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež ve svých závěrech shrnuje pohled
Nejvyššího soudu na předmětnou problematiku. V důvodech tohoto rozhodnutí
Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že při rozhodování o osvobození od soudních
poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního
poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze
uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v
úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši
příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho
možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho
poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v
příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob,
které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské
nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však
též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných
výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické
poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany
žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody
(osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které
vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník
(vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky
a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím
právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud
povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném
rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
Účastník je
přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou
rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při posouzení důvodnosti žádosti
dovolatelky o osvobození od soudního poplatku od judikatury dovolacího soudu
neodchýlil, přihlédl-li k majetkovým poměrům žalobkyně před podáním žaloby
nikoliv jako k rozhodující skutečnosti, jak mu podsouvá dovolatelka, ale jako k
okolnosti rovněž významné pro posouzení, zda nejde o získání neoprávněné výhody
v podobě osvobození od soudních poplatků. Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že v případě žalobkyně
nejde o její nepříznivou majetkovou situaci vzniklou podnikáním, ale o situaci
vytvořenou žalobkyní, která vstoupila do podnikání jen se základním kapitálem a
předpokládá, že tuto situaci za ni vyřeší soud tím, že jí přizná osvobození od
soudních poplatků. Vzhledem k výše uvedenému nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání a
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, protože nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. července 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu