32 Cdo 777/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr.
Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120
00, proti žalované Wotan Wood, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích,
Rudolfovská 202/88, PSČ 371 36, identifikační číslo osoby 26060680,
zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12,
PSČ 110 00, o zaplacení částky 15.721.526,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 146/2012, o dovolání
žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 6
Cmo 482/2012-94, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2013, č. j. 6
Cmo 482/2012-176, takto:
Dovolání se odmítá.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze změnil
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2012, č. j. 33 Cm
146/2012-60, tak, že místní nepříslušnost Krajského soudu v Hradci Králové se
nevyslovuje a věc se nepostupuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, není
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky v judikatuře dovolacího soudu
dosud neřešené, „zda sjednání prorogačního ujednání, které představuje zneužití
práva (zde zneužitím závislého postavení žalovaného jako dodavatele lesnických
služeb vůči žalobci, který má na odběratelském trhu dominantní postavení), lze
v řízení vůči účastníkovi soudního řízení uplatnit“. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29
NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k
řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak je tomu i v souzené věci. Odvolací soud nezaujal názor, že sjednání prorogačního ujednání, které
představuje zneužití práva, nelze v řízení uplatnit. Touto námitkou dovolatele
se zabýval, z čehož je naopak zřejmé, že uplatnění takové námitky možným
shledal.
Dovolatelkou vymezená otázka je ostatně založena na předpokladu, že
sjednání prorogační doložky je v poměrech souzené věci zneužitím práva, ačkoliv
odvolací soud takový právní závěr neučinil (s příslušnou argumentací dovolatele
se neztotožnil). Pro úplnost lze poznamenat, že argumentaci nerovným postavením účastníků na
trhu, jejímž prostřednictvím vymezuje důvod dovolání, dovolatelka zakládá na
tvrzeních o skutečnostech, stran nichž odvolací soud žádné poznatky neučinil
(konstatoval, že mu takové skutečnost známy nejsou a z obsahu spisu dosud
nevyplývají), a navrhuje k těmto tvrzením důkazy. Pomíjí přitom, že dovolací
soud je soudem výlučně přezkumným a dovolací přezkum je vzhledem k ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. omezen na otázky právní, občanský soudní řád tudíž
provádění dokazování v dovolacím řízení neumožňuje (oproti úpravě účinné do 31. prosince 2012 již ani k prokázání důvodů dovolání). Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř.,
které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením
odvolacího soudu (o něž v projednávané věci nejde), Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 větu první o. s. ř.), dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. srpna 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu