32 Cdo 804/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce Ing. J. B., správce konkursní podstaty úpadce T. V., a. s.,
zast. JUDr. I. N., advokátem proti žalovanému MUDr. J. H., zast. JUDr. M. H.,
advokátem o zaplacení částky 886.859,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn 13 Cm 644/1992, o dovolání žalovaného
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo
283/2004 – 396 a o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 - 299, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu
2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, se odmítá.
II. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem
ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299 tak, že uznal žalovaného
povinným k zaplacení částky 743.971,- Kč žalobci a k náhradě nákladů řízení
(výrok I.). Ve výroku II. co do částky 142.888,- Kč žalobu zamítl. Ve výroku
III. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení státu.
Žalovaný podal proti shora uvedenému rozsudku dne 15. února 2002 odvolání.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 7. 2004 č.
j.: 13 Cm 644/1992 – 381 vyzval žalovaného
k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 29.760,- Kč (dle položky 17
písm. b/ Přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb.). Vrchní soud v Praze odvolání
žalovaného proti tomuto usnesení soudu prvního stupně odmítl usnesením ze dne
23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 - 396.
Z obsahu podání žalovaného [§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.)] ze dne 24. června 2005, které došlo soudu prvního stupně 28. června
2005, vyplývá, že žalovaný podal dovolání jak proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, tak proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm
644/1992 – 299. Přípustnost váže na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a g) a §
239 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z obsahu dovolání dále vyplývá,
že dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) v
platném znění a podává dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. v platném znění.
Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo
283/2004 – 396 stejně jako jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel dále
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm
644/1992 – 299, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požaduje
odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejdříve posoudil otázku, zda
bylo dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovolání v této věci mohlo být
podáno pouze ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v
odstavci 1 nelze prominout.
Z obsahu spisu (srov. doručenky na č.l. 397) vyplývá, že usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396, bylo
doručeno žalobci (jeho právnímu zástupci) dne 13.12. 2004 a žalovanému dne
28. 12. 2004, kdy nabylo právní moci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je dovolání žalovaného proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396,
zjevně opožděné.
Nejvyšší soud proto podané dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 23. listopadu 2004, č.j. 12 Cmo 283/2004 – 396 podle § 241b odst. 1 a § 208
odst. 1 o. s. ř. jako opožděné odmítl.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 – 299, dovolání
přípustné není.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. prosince 2001, č.j. 13 Cm 644/1992 - 299, který byl
dovoláním napaden, však rozhodnutím odvolacího soudu není. Jde o rozhodnutí
soudu prvního stupně, což ostatně dovolatel v dovolání nezpochybnil. Opravným
prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je zásadně odvolání, jež bylo
dovolatelem proti prvostupňovému rozsudku v dřívější fázi řízení rovněž podáno.
Občanský soudní řád výslovně neupravuje funkční příslušnost soudu pro
projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční
příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 112, sv. 14, roč. 1997). Nejvyšší soud proto
řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1
ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na
náhradu těchto nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné
prokazatelné náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2007
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu