U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113
04, identifikační číslo osoby 45272956, proti žalovaným 1) J. S., zastoupenému
JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, Náměstí republiky 2 a 2)
PROFI-CZ, spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Plovární 1, PSČ 301 00,
identifikační číslo osoby 26347881, zastoupené JUDr. Františkem Korandou,
advokátem, se sídlem v Plzni, Františkánská ul. 7, o zaplacení částky 75.587,-
Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu ve výši 44.699,- Kč, vedené u
Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 49/2005, o dovolání žalovaného 1)
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. října 2010, č. j. 18 Co
575/2009-330, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného 1) proti výroku pod bodem I v záhlaví označeného rozsudku,
jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne
15. května 2009, č. j. 6 C 49/2005-299, ve výroku pod bodem I, kterým byla
dovolateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.587,- Kč s 2% úrokem
od 27. března 2004 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II, jímž byl zamítnut
vzájemný návrh dovolatele o zaplacení částky 44.699,- Kč, není přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl
ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení
zpochybnil.
Dovolatel nepředkládá žádnou právní otázku, která by mohla - v intencích
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. - přivodit zásadní význam napadeného
rozhodnutí po právní stránce. Ten dovolatel spatřuje v otázce, „zda může
pojistitel odmítnout plnění z titulu havarijního pojištění po havárii z důvodu
výluky dle podmínek pojištění, i když nezjistil příčinu vzniku škody“. Z takto
položené otázky, jakož i z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že
dovolatel nepolemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, tj. nepodrobuje
kritice správnost volby a výkladu norem hmotného práva či jejich aplikace na
zjištěný skutkový stav věci; proti právním závěrům odvolacího soudu brojí
toliko prostřednictvím zpochybnění správnosti skutkových zjištění a skutkových
závěrů, z nichž pro něho nepříznivé právní posouzení vychází, jmenovitě
skutkového závěru, že příčinou poškození motoru byla jeho technická závada.
Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), pod který je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu
věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Argumentuje-li dovolatel tím, že v řízení se nepodařilo příslušnou konkrétní
technickou závadu s naprostou jistotou identifikovat, pak pomíjí, že pro právní
závěr o výluce z havarijního pojištění je rozhodný právě jen skutkový závěr, že
příčinou poškození motoru nebyl nehodový děj (havárie vozidla), nýbrž jeho
technická závada, aniž bylo právně významné, zda vadou, v jejímž důsledku došlo
k přetržení rozvodového řetězu, byla stižena ta či ona součást motoru. Nelze
tedy ani dovodit, že zjištěný skutkový stav věci neumožňoval odvolacímu soudu
učinit ten právní závěr, na němž jeho rozhodnutí spočívá.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalobkyni,
která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu