U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně NTC STAVEBNÍ TECHNIKA spol. s r. o., se sídlem
v Novém Městě nad Metují, V Aleji 654, PSČ 549 01, identifikační číslo 63 22 11
52, zastoupené Mgr. Petrem Renthem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Karlovo
náměstí 88, PSČ 547 01, proti žalovanému R. Š., zastoupenému Mgr. Lukášem
Blažkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 500, PSČ 530 02, o
zaplacení částky 125.453,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 95/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, sp. zn.
12 Cmo 180/2008-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 8.949,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3.
prosince 2007, č. j. 36 Cm 95/2006-71, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
částku 125.453,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v části příslušenství žalobu
zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok III.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a
III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, podle nichž byly
mezi účastníky uzavřeny dvě smlouvy označené jako Dohody o zapůjčení stavební
mechanizace, na jejichž základě žalobkyně poskytla žalovanému do nájmu na dobu
určitou tzv. vibrační desku (smlouva ze dne 24. května 2004) a dále přívěsný
vozík (smlouva ze dne 24. srpna 2004). Smlouvu ze dne 24. května 2004 odvolací
soud právně posoudil jako smlouvu o nájmu věci podle ustanovení § 663 a násl.
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a smlouvu ze dne 24. srpna 2004
jako smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle ustanovení § 630 a násl.
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V obou případech dovodil
odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni (v případě smlouvy ze dne
24. května 2004 vzhledem k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu podle § 368 a §
373 obch. zák., v případě smlouvy ze dne 24. srpna 2004 s odkazem na dohodu
účastníků o odpovědnosti za škodu ve smlouvě) v důsledku nevrácení předmětu
nájmu žalovaným žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že přípustnost dovolání zakládá řešení otázek zásadního
právního významu, které specifikoval jako posouzení 1. zda lze na právní vztah
mezi účastníky aplikovat ustanovení občanského zákoníku o podnikatelském nájmu
movitých věcí, 2. zda je přenesení odpovědnosti za škodu (ztrátou) smluvním
ujednáním stran v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, 3. zda
je soud vázán závěry orgánu veřejné moci uvedenými v jeho rozhodnutí, není-li
prokázán opak, 4. zda je správný závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouvu
nelze prodloužit, pokud následně dojde ke ztrátě předmětu nájmu, 5. zda je
správný závěr odvolacího soudu, že ztráta věci je prokázána tím, že věc není
vrácena pronajímateli včas, 6. zda v projednávané věci není nutné zkoumat,
jakým způsobem ke ztrátě věci došlo, 7. jaký je obsah pojmu „ztráta“, když
ztráta věcí nebyla prokázána, 8. zda lze dovozovat prodlení žalovaného s
vrácením vibrační desky k okamžiku její ztráty, ačkoli soud zjistil, že vůlí
stran projevenou dne 24. srpna 2004 bylo vrácení desky i vozíku až 25. srpna
2004, kdy mělo dojít k jejich ztrátě a 9. podle jakého právního předpisu je
nutno posuzovat náhradu škody, jde-li o právní vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí odvolacího
soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen.
Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Otázky aplikace právní úpravy o podnikatelském nájmu movitých věcí podle §
721 obč. zák. (dovolací námitka pod bodem 1), posouzení, zda je přenesení
odpovědnosti za škodu (ztrátou) smluvním ujednáním stran v rozporu s kogentními
ustanoveními občanského zákoníku (bod 2) a otázka, podle jakého právního
předpisu je nutno posuzovat náhradu škody, jde-li o vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti (bod 9), nejsou otázkami zásadního právního
významu, když závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s hmotným právem ani
judikaturou dovolacího soudu. Smlouvy uzavřené mezi účastníky jako podnikateli
se týkaly jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.). Podle § 261
odst. 6 věta první obch. zák. (ve znění účinném v době uzavření smluv) smlouvy
mezi podnikateli, které nejsou upraveny v hlavě II části třetí obchodního
zákoníku a jsou jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými
ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Ve všem, co není dáno zvláštní úpravou pro daný smluvní typ, platí obecná
ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem, a to
kogentní vždy a dispozitivní pokud smlouva nemá vlastní úpravu, která by měla
přednost (shodně srov. Ivana Štenglová, Stanislav Plíva, Miloš
Tomsa a kolektiv Obchodní zákoník, C. H. Beck, 12. vydání, Praha
2009, s. 839). Odpovědnost za škodu upravená v obchodním zákoníku se
použije proto i na smlouvy uzavřené mezi účastníky jako podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti. Podle § 263 obch. zák. je pak úprava odpovědnosti za
škodu (§ 373 až § 386 obch. zák) úpravou dispozitivní (s výjimkou § 376, §
382, § 384 a § 386). Odvolací soud nepochybil, použil-li na smlouvu ze dne 24. května 2004 úpravu závazku jí nejbližší (§ 491 odst. 2 obč. zák.), tedy úpravu
smlouvy o nájmu věci (§ 663 a násl. obč. zák.) a na smlouvu ze dne 24. srpna 2004 úpravu smlouvy o nájmu dopravního prostředku (§ 630 a násl. obch. zák.), když obsah smlouvy zahrnoval podstatné náležitosti tohoto
smluvního typu (§ 269 obch. zák.). K otázce odpovědnosti nájemce za škodu v případě nevrácení předmětu nájmu
pronajímateli se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku uveřejněném pod číslem
20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovodil, že vrátit věc
pronajímateli po skončení nájmu je základní povinností nájemce. Odpovědnost za
škodu se odvozuje z porušení povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané
doby pronajímateli vrátit. To platí i za situace, že nemožnost vrátit předmět
nájmu pronajímateli - a splnit tak svůj závazek - způsobila jeho odcizením
třetí osoba (nezjištěný pachatel).
Proto ani dovolatelem vznesená námitka, že
vzhledem k odcizení předmětů nájmů nebyl žalovaný v prodlení s jejich vrácením
(bod 8), nezakládá otázku zásadního právního významu, neboť závěry odvolacího
soudu o odpovědnosti žalovaného za škodu v důsledku
nevrácení předmětu nájmu žalobkyni jsou s citovaným rozhodnutím v souladu. Posouzení vázanosti soudu závěry orgánu veřejné moci uvedenými v jeho
rozhodnutí (bod 3 dovolacích námitek) nečiní rozhodnutí odvolacího soudu
zásadně právně významným, protože řešením těchto otázek se nezabýval a své
rozhodnutí na nich nezaložil. Určující význam pro rozhodnutí odvolacího soudu
neměla a nečiní je tak rovněž právně významným, ani otázka prodloužení nájemní
smlouvy, dojde-li ke ztrátě předmětu nájmu (bod 4). Odvolací soud navíc závěr o
neobnovení nájemní smlouvy ze dne 24. května 2004 opřel o výklad projevu vůle
smluvních stran uzavřít smlouvu o nájmu přívěsného vozíku (24. srpna 2004) za
účelem vrácení vibrační desky, to vše po uplynutí doby nájmu vibrační desky. Na
otázce (toliko na ní) o neobnovení smlouvy o nájmu v případě ztráty předmětu
nájmu tak odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti
dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se nesprávných či
neúplných skutkových závěrů odvolacího soudu dovolatelem specifikované pod body
5, 6 a 7. Jde o dovolací námitky směřující do skutkových
závěrů odvolacího soudu o ztrátě věci (bod 5) a o způsobu, jak ke ztrátě věci
mělo dojít (bod 6). Skutkovým hodnocením - posuzováno podle obsahu dovolání -
jsou i dovolatelem pod bodem 7 napadané závěry odvolacího soudu o
ztrátě věcí, které byly předmětem uzavřených smluv mezi účastníky. Zpochybňuje-
li dovolatel uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nemá k dispozici a jehož
prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Jelikož dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího
řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.157,50
Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon
právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve
výši 1.491,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2010
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu