32 Cdo 846/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně KRUK S.A., se sídlem Legnicka 26, Wroclaw, Polská
republika, registrační číslo 0000240829, zastoupené Mgr. Karlem Volfem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované E. N.,
zastoupené Mgr. Lukášem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 10, Kubánské
náměstí 1391/11, o zaplacení částky 244.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 600/2009, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2013, č. j. 22 Co
91/2012-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. května 2011, č. j. 18 C
600/2009-83, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 244.293,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení ve výši 62.558,- Kč (výrok
II.).
K odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze zastavil
odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání žalované proti výroku I. rozsudku
soudu prvního stupně (první výrok), ve výroku o nákladech řízení změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše náhrady těchto nákladů činí 9.770,-
Kč, jinak tento výrok potvrdil (druhý výrok) a žalobkyni nepřiznal náhradu
nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se s ohledem na to, že odvolání směřovalo pouze proti výroku o
náhradě nákladů řízení, zabýval námitkami žalované ohledně výše těchto nákladů
a dospěl k závěru, že je namístě aplikace ustanovení § 150 občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podle něhož soud nemusí výjimečně náhradu
nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního
zřetele. Tyto okolnosti odvolací soud v projednávané věci spatřoval zejména v
okolnostech případu a v majetkových a osobních poměrech žalované, jíž bylo
soudem prvního stupně přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu.
Z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. února 2010, č. j. KSUL
46 INS 8638/2009-A-13, zjistil, že tímto usnesením byl zjištěn úpadek žalované
a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením; usnesením téhož soudu ze dne 6. dubna
2010 bylo schváleno oddlužení splátkovým kalendářem, když žalovaná je po dobu
následujících pěti let od právní moci tohoto usnesení povinna platit
odpovídající částky určeným věřitelům, mimo jiné též původní žalobkyni,
společnosti Santander Consumer Finance a.s., pohledávku ve výši 353.441,58 Kč,
a to v poměru 25,7255 %. Přihlásila-li žalobkyně předmětnou pohledávku v
insolvenčním řízení, měl odvolací soud za oprávněnou námitku žalované, že bylo
již evidentní, že jakýkoli další postup v soudním řízení postrádá smysl.
Zdůraznil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července
2012, č. j. KSUL 46 INS 8638/2009-B-21, byl konec maximální zákonné lhůty
oddlužení splátkovým kalendářem žalované posunut na 30. dubna 2015, přičemž z
průběžné zprávy o stavu insolvenčního řízení je zřejmé, že žalovaná splátkový
kalendář plní a žalobkyni v období od dubna 2010 do července 2013 uhradila
částku 46.202,93 Kč. Protože žalobkyně ke dni podání žaloby 26. listopadu 2009
nemohla předvídat, že žalovaná 13. prosince 2009 podá insolvenční návrh spojený
s návrhem na povolení oddlužení, považoval odvolací soud za přiléhavé, aby
žalobkyni na náhradě nákladů řízení uhradila soudní poplatek za žalobu ve výši
9.770,- Kč. Přitom nevyšlo najevo, že by částečné nepřiznání náhrady nákladů
řízení nějak výrazně postihlo majetkové poměry žalobkyně. Přihlédl též k
postoji žalované, která s ohledem na to, že jistina sporné pohledávky spolu s
úroky z prodlení je zahrnuta ve schváleném oddlužení, vzala svoje odvolání
podané do výroku ve věci samé zpět.
Proti druhému a třetímu výroku usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. a uplatňuje
předpoklad přípustnosti, podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení § 150
o. s. ř., považoval-li za důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání nákladů
řízení skutečnost, že byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně zjištěn
úpadek žalované a následně bylo schváleno její oddlužení. Dovolatelka tvrdí, že
rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení principu rovnosti stran v
občanském soudním řízení, porušení práva na právní pomoc a v důsledku toho i
ústavního práva na spravedlivý proces. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení bez odůvodnění, aniž by blíže zkoumal majetkové poměry žalobkyně a aniž
by jí dal možnost, aby se ke svým majetkovým poměrům a případným dopadům
nepřiznání náhrady nákladů řízení vyjádřila. Zdůrazňuje, že lze očekávat, že
nebude splněním oddlužení uspokojena zcela a nezíská tak ani zdaleka sumu,
kterou žalované poskytla, nemluvě o sjednaných úrocích a dalších položkách. Považuje za zcela nepřijatelné, aby žalovaná byla v důsledku dlouhodobého
porušování svých smluvních povinností rozhodnutím soudu zvýhodněna. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že „žalované přizná
nárok na náhradu řízení před soudem prvního i druhého stupně a žalobkyni uloží
nahradit žalované náklady dovolacího řízení“. Dovolání žalobkyně proti výrokům v záhlaví označeného usnesení, jimiž Městský
soud v Praze uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem
prvního stupně ve výši 9.770,- Kč a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů
odvolacího řízení, není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné
rovině přicházela v úvahu podle ustanovení § 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy
ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dne 2. května 2011, pokud
jde o náhradu za zastoupení žalobkyně advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve
znění pozdějších předpisů, která byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze
dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.,
s účinností od 7. května 2013. Přezkoumává-li odvolací soud po dni 7. května
2013 správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení
advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013,
č. Org.
23/13 - k onomu nálezu - uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., může o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení
žalobkyně advokátem rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný
pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1258/2014, rozsudek ze
dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, jež jsou veřejnosti dostupné na
webových stránkách Nejvyššího soudu). V usnesení uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení, zda dovoláním napadeným
výrokem o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč, je určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli
podle dovolání soudy odepřely. Jestliže by odvolací soud neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a žalobkyni by
přiznal náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem před soudem prvního
stupně, byl by povinen - podle výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu - tuto
náhradu určit podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Výše náhrady by činila podle
ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 4 úkony právní služby,
jak žalobkyně požadovala ve specifikaci nákladů právního zastoupení ze dne 28. února 2011 (srov. č. l. 67 spisu) a v závěrečném návrhu při jednání před soudem
prvního stupně dne 2. května 2011 (srov. č. l. 81 spisu) ve výši 2x po 9.460,-
Kč, 2x po 9.540,- Kč, dále 6x náhrada hotových výdajů po 300,- Kč podle
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a náhrada za daň z přidané
hodnoty ve výši 20 % podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. v částce
8.200,- Kč. Celková náhrada nákladů za zastoupení advokátem tak představuje
částku 48.000,- Kč. Podání zástupce žalobkyně ze dne 4. března 2011 označené
jako doplnění listinných důkazů (srov. č. l. 70 spisu) nepovažoval dovolací
soud za podání týkající se věci samé, za něž by zástupci žalobkyně náležela
odměna za úkon právní služby, neboť důkazy k prokázání tvrzených skutečností
měly být uvedeny již v žalobě. Za odvolací řízení byla žalobkyni odepřena náhrada nákladů za zastoupení
advokátem ve výši 1.510,- Kč odměny advokáta podle ustanovení § 1 odst. 2 věty
první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) a odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za
jeden úkon právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle ustanovení § 137
odst. 3 o. s. ř., tj. v částce 380,- Kč, celkem 2.190,- Kč. Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu tak
není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
přípustné, neboť směřuje
proti rozhodnutí, v němž oběma dovoláním napadenými výroky bylo odepřeno
žalobkyni právo na náhradu nákladů za zastoupení advokátem v řízení před soudem
prvního stupně ve výši 48.000,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 2.190,- Kč,
tedy peněžité plnění nepřevyšující částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze
vztahů uvedených v citovaném ustanovení, neboť peněžité plnění, jež bylo
žalobkyni odepřeno výrokem o nákladech řízení, nelze označit pro účely
posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy,
z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o
možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání
je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.
s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze
tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně
stanovena, pak jde vždy - bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům
řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu