32 Cdo 891/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové
v právní věci žalobkyně D. C. C., s. r. o., zastoupené JUDr. J. M., advokátkou,
proti žalovanému G. Š., zastoupenému JUDr. H. H., advokátkou, o zaplacení
částky 1,098.082,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C
46/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. září 2006, č. j. 19 Co 332/2006-120, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 29.935,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 24.
února 2006, č. j. 26 C 46/2004-98, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,098.082,50 Kč a náhradu nákladů řízení,
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně,
podle nichž žalovaný požádal 19. února 2001 o vydání služební karty D. C. (dále
jen „platební karta“) vyplněním předtištěného formuláře žalobkyně, při předání
žádosti byly žalovanému vydány obchodní podmínky v českém jazyce, v nichž byla
upravena práva a povinnosti účastníků. Podle bodu 1 obchodních podmínek
žalovaný jako držitel platební karty mohl jejím prostřednictvím čerpat peněžní
prostředky k tíži žalobkyně a podle bodu 2.5. byl povinen vyčerpané prostředky
žalobkyni vrátit v termínech uvedených na výpisech z účtu, jež byly současně
podle bodu 2.1. fakturami. Platební kartu žalovaný převzal 28. února 2001. V
době od 22. června do 6. srpna 2001 prostřednictvím karty „provedl čerpání
prostředků“ ve výši 927.000,- Kč. Z této částky uhradil 185.000,- Kč. Žalobkyně
vyčíslila podle bodu 2.6. obchodních podmínek za prodlení
s úhradou čerpaných prostředků úroky z prodlení částkou 353.382,50 Kč. K tíži
žalovaného zaúčtovala i roční poplatek za používání služební karty 2.500,- Kč
podle bodu 2.2. a 2.3. obchodních podmínek. Celková dlužná částka tak činí
1,098.082,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního
stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle ustanovení § 497
a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejíž obsah byl určen
v souladu s ustanovením § 273 odst. 1 obch. zák. odkazem
na obchodní podmínky. Právo na zaplacení úroků z prodlení, které byly dohodnuty
ve výši 1,5 až 3,16 % za každý měsíc z vyúčtované a nesplacené jistiny, vyplývá
z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák.
Námitku žalovaného, že obchodní podmínky nepřevzal a nebyl s nimi seznámen,
nepovažoval za důvodnou s tím, že výpovědí svědka N. byla tato skutečnost
prokázána, a povinnost dodržovat obchodní podmínky, jež upravovaly vzájemná
práva a povinnosti účastníků, je uvedena i na titulní straně žádosti o vydání
platební karty vyplněné a podepsané žalovaným. Žalovaný po dobu užívání
platební karty neavizoval, že mu není známo, za jakých podmínek může úvěr
čerpat.
Nepřisvědčil ani výhradě, že dlužnou částku by měla zaplatit
společnost C., spol. s r. o., jež byla zaměstnavatelem
žalovaného. Zdůraznil, že z obchodních podmínek vyplývá, že pouze žalovaný
jako držitel platební karty byl povinen platit podle doručených výpisů z účtu,
jež byly zároveň „fakturami“, čerpané částky, poplatky a sankce vyúčtované
podle obchodních podmínek. Pasivní věcná legitimace tak byla prokázána.
K námitce, že v rozporu s ustanovením § 497 obch. zák. nebyla určena výše
poskytnutého úvěru, odvolací soud uvedl, že jde o dispozitivní ustanovení, jak
vyplývá z ustanovení § 263 odst. 1 obch. zák., a účastníci
využili smluvní volnosti a upravili vzájemná práva a povinnosti v obchodních
podmínkách odchylně od zákonné úpravy, tj. bez stanovení úvěrového limitu.
Obchodní podmínky, jež se staly součástí smlouvy, tak mají přednost před
dispozitivními ustanoveními zákona. Nedostatek ujednání o úvěrovém limitu
neznamená, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena či že by byla neplatná, neboť
podstatná náležitost smlouvy podle ustanovení § 497 obch. zák., tj. poskytnutí
peněžních prostředků za úplatu k této činnosti oprávněným subjektem, byla řádně
dohodnuta a v ostatním byl obsah smlouvy určen obchodními podmínkami.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru, že mezi účastníky byla uzavřena
smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák., jejíž obsah byl určen též
odkazem na obchodní podmínky podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že smlouva o úvěru uzavřena nebyla, neboť
žalovaný vyplnil pouze žádost o vystavení platební karty, na níž není podpis
osoby oprávněné jednat za žalobkyni, ani její „razítko“. Uzavření smlouvy o
úvěru nebylo nijak prokázáno. Odvolací soud se nevypořádal s námitkou, že chybí
podstatná část smlouvy o úvěru, a to určení částky, která má být věřitelem
poskytnuta dlužníkovi. Dále namítá, že nebylo prokázáno, že byl seznámen s
obchodními podmínkami žalobkyně, když tato skutečnost nevyplývá z výpovědi
svědka Novotného, ani z jiných důkazů. Navíc z obchodních podmínek předložených
žalobkyní není zřejmá jejich platnost a účinnost. Zdůrazňuje, že obchodní
podmínky mu byly zaslány až s platební kartou a šlo o obchodní podmínky v
německém jazyce. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, upravuje ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci
nejde, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle písmene c).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr,
podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že
k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání
právně nevýznamné dovolací námitky, jimiž je namítáno, že skutková zjištění
odvolacího soudu jsou neúplná a nesprávná, neboť jde o námitku nesprávných
skutkových zjištění podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jež není
způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
přípustné, v řešení otázky, zda smlouva o úvěru uzavřená podle ustanovení § 497
obch. zák. musí obsahovat ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje
věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho
prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté
peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Ustanovení § 269 odst. 1 obch. zák. určuje, že ustanovení upravující v hlavě II
této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž
obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním
ustanovení pro každou z těchto smluv.
Podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. účastníci mohou uzavřít i takovou
smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci
dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
Podle ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. část obsahu smlouvy lze určit také
odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými
organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám
uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.
Z ustanovení § 497 obch. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o
úvěru jsou závazek věřitele poskytnout dlužníkovi na jeho žádost v jeho
prospěch peněžní prostředky, určení výše peněžních prostředků, které mají být
poskytnuty, a závazek dlužníka poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Přitom podle ustanovení § 269 odst. 1 obch. zák. smlouva o úvěru uvedené
podstatné náležitosti musí obsahovat, včetně ujednání o výši peněžních
prostředků, kterou se věřitel zavázal dlužníkovi na požádání poskytnout, a
pokud se o této podstatné náležitosti strany nedohodly, nejde o smlouvu o
úvěru.
Nebylo-li v dané věci zjištěno, že strany se dohodly, v jaké výši budou
žalobkyní peněžní prostředky žalovanému poskytnuty, a tuto výši neobsahují ani
obchodní podmínky, které se staly součástí smlouvy podle ustanovení § 273 odst.
1 obch. zák., nejde o smlouvu o úvěru ani o jinou typovou smlouvu upravenou v
obchodním zákoníku, ale o nepojmenovanou
smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., jejímž obsahem byla práva a
povinnosti žalobkyně jako věřitelky a žalovaného jako dlužníka tak, jak byla
zjištěna z obchodních podmínek soudy nižších stupňů. Závěr odvolacího soudu,
podle něhož účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 obch.
zák., proto není správný. Toto nesprávné posouzení smlouvy však nemělo vliv na
správnost závěru odvolacího soudu o tom, že žalovaný má povinnost zaplatit
žalobkyni žalovanou částku z titulu závazku z nepojmenované smlouvy.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, Nejvyšší soud dovolání
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Doplnil-li dovolatel dovolání podáním ze dne 4. září 2008, doručeným Nejvyššímu
soudu dne 8. září 2009, nebylo k tomuto doplnění přihlédnuto s ohledem na
uplynutí lhůty k podání dovolání určené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto
a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady
sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni určené podle
vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu
5, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 29.635,- Kč a z paušální částky
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu