32 Cdo 906/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Zdeňka Dese, JUDr. Františka Faldyny CSc., JUDr.
Kateřiny Hornochové a JUDr. Jana Huška v právní věci žalobkyně Č.p.l. , a.s. ,
proti žalovanému JUDr. P.Č. , jako správci konkursní podstaty úpadce P. P. ,
státního podniku "v likvidaci", o určení pohledávky, vedené u Krajského
obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 504/95, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1997, č.j. 13 Cmo
227/97-42, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1997, č.j. 13 Cmo
227/97-42, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský obchodní soud v Praze (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.
listopadu 1996, č.j. 13 Cmo 44/96-23, jeho předchozí - zamítavý - rozsudek ze
dne 4. ledna 1996, č.j. 27 Cm 504/95-15, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení) rozsudkem ze dne 20. března 1997, č.j. 27 Cm 504/95-28, určil, že
pohledávka žalobkyně za úpadcem v celkové výši 53.985,-Kč je oprávněná co do
důvodu a výše. Uvedený výrok odůvodnil toliko tím, že žalobkyně se domáhala
určení pravosti pohledávky ve výši 53.895,-Kč, přičemž žalovaný v průběhu
řízení její nárok v plném rozsahu podáním z 20. března 1997 uznal. Proto podle
ustanovení § 153a občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") rozhodl o
přiznání nároku.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 1997,
č.j. 13 Cmo 227/97-42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud na
rozdíl do soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nárok ani základ nároku
žalovaný ve smyslu § 153a o. s. ř. neuznal, takže podmínky pro vydání rozsudku
pro uznání splněny nebyly a žalovaný byl co do přípustnosti odvolání nesprávně
poučen. Toto pochybení však zůstalo bez vlivu na rozhodnutí o věci samé, takže
při posuzování důvodnosti odvolání k němu odvolací soud nepřihlížel (§ 212
odst. 2 o. s. ř.). Otázka náležitostí přihlášky pohledávky žalobkyně (do
konkursu) již byla vyřešena usnesením odvolacího soudu ze dne 1. listopadu
1996, pokračoval soud, a zdůraznil, že přihláška byla z hlediska formálních
náležitostí schopna projednání. Nadto uvedl, že vady přihlášky nejsou důvodem
pro popření pohledávky při přezkumném jednání. Soudní praxe se ustálila v tom,
že vady či neúplnost přihlášky je třeba na výzvu soudu, učiněnou ovšem na návrh
správce konkursní podstaty (dále též jen "správce"), odstranit, a až poté lze
přihlášku přezkoumat při přezkumném jednání. Na tomto základě soud uzavřel, že
správcem uvedený důvod popření není po právu a nebyl-li nikterak zpochybněn
samotný závazek úpadce vůči žalobkyni, pak pohledávka žalobkyně existuje a
rozhodnutí soudu prvního stupně je - byť z jiných, než v něm uvedených důvodů -
správné.
Žalovaný, vybaven právnickým vzděláním, podal proti rozsudku odvolacího soudu
včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V dovolání podrobně popisuje průběh řízení, včetně dřívější argumentace
své a soudu. Soudům obou stupňů pak vytýká, že v řízení nesprávně - vzdor jeho
námitkám - zkoumaly nikoli to, zda přihláška "byla (učiněna - podána -
uplatněna) či nebyla po právu co do právního důvodu", nýbrž zda pohledávka je
po právu. Jestliže výpis z obchodního rejstříku potvrzuje, že zakladatelé
právnické osoby určili způsob podepisování za společnost, je tento způsob -
pokud je schválen rozhodnutím (rejstříkového) soudu - závazný. Odvolacím soudem
i žalobkyní citovaná úprava obsažená v ustanoveních § 20 občanského zákoníku
(dále též jen "obč. zák.") a § 15 obchodního zákoníku nemůže nahradit vůli
zakladatele společnosti; tato úprava navíc slouží k ochraně partnerů (stran) v
občanskoprávních vztazích. Úvaha o použití hmotného práva pro procesní úkon pak
je "úvahou z kategorie absolutní nezávislosti či spíš nevázanosti (v obou
smyslech slova)". Argumentace odvolacího soudu v napadeném rozsudku je podle
dovolatele zavádějící a účelová. Přihláška pohledávky věřitele v konkursním
řízení musí být učiněna formálně dokonalým způsobem. Dle účetních knih sice
pohledávka určitého subjektu může existovat, avšak nebyla-li přihlášena,
"nemůže být správcem nepopřena". V daném případě pohledávka dle úsudku správce
do konkursu vůbec nebyla přihlášena (proto ostatně jde o žalobu na určení
existence pohledávky uplatněné v konkursním řízení). V uvedeném dovolatel
spatřuje naplnění všech dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241 odst. 3
o. s. ř. Dovolací důvod dle písmene a/ cit. ustanovení (existence vady uvedené
v § 237 o. s. ř.) je dán proto, že přihláška pohledávky do konkursu byla
učiněna někým jiným, než kdo mohl v řízení vystupovat jako jeho účastník (jako
účastník vystupoval někdo, kdo neměl způsobilost jím být). Dovolacímu důvodu
popsanému pod písmenem b/ cit. ustanovení (to jest, že řízení je postiženo
jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) dle
dovolatele odpovídá, že odvolací soud vyšel v rozhodnutí z jiného skutkového
stavu než soud prvního stupně v původním, odvolacím soudem dříve zrušeném
rozhodnutí (odvolací soud shledal skutek v jednání za společnost /žalobkyni/,
kdežto soud prvního stupně v podání přihlášky). To, že napadené rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (§ 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), spojuje dovolatel s tvrzením, že
odvolací soud se spokojil s úvahou, že určitá osoba jednala (podala přihlášku)
jako osoba určená (nikoliv zápisem v obchodním rejstříku, nýbrž "krkolomnou
dodatečnou konstrukcí") či zmocněná (bez plné moci). Na nesprávném právním
posouzení věci pak napadené rozhodnutí spočívá (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) proto, že - jak rozvedeno výše - oprávnění fyzické osoby jednat v řízení
před soudem nelze opírat o hmotněprávní úpravu.
Proto dovolatel požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a spolu s ním též
rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť
rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím, a -
oproti dovolatelově přesvědčení - nejde ani o situaci předjímanou ustanovením §
238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Soud
prvního stupně totiž rozsudkem ze dne 20. března 1997 žalobě vyhověl, a tím
rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 4. ledna 1996, nikoli
proto, že byl vázán právním názorem vyjádřeným v kasačním usnesení odvolacího
soudu ze dne 1. listopadu 1996, nýbrž proto, že měl za to, že žalovaný nárok
uznal co do důvodu i výše, a rozhodl o žalobě dle § 153a o.s.ř. rozsudkem pro
uznání (právní názor obsažený v kasačním usnesení se v tomto rozsudku nijak
neprosadil).
Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s
takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího
soudu zmatečným. Jelikož jiné vady namítány nejsou a ze spisu se nepodávají,
zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda dovolání je postiženo vadou tvrzenou
dovolatelem.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné (a současně
důvodné) i tehdy, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl
způsobilost jím být.
Způsobilost být účastníkem řízení má ve smyslu § 19 o. s. ř. zásadně ten, kdo
má způsobilost mít práva a povinnosti. Způsobilost mít práva a povinnosti
přitom ve smyslu § 18 odst. 1 obč. zák. mají i právnické osoby, které vznikají
(nestanoví-li zvláštní zákon jinak) zápisem do obchodního nebo jiného rejstříku
(srov. § 19 odst. 2 obč. zák.); žalobkyně coby akciová společnost zapsaná v
obchodním rejstříku mezi tyto právnické osoby nepochybně patří. Dovolatel tedy
zjevně zaměňuje způsobilost jednat za právnickou osobu, jak ji vymezuje § 21
odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 104 odst. 2 o. s. ř. s nedostatkem
způsobilosti žalobkyně být účastnicí (jakéhokoli) občanského soudního řízení.
Dovolání se totiž zabývá otázkou, kdo měl (mohl) přihlásit pohledávku jménem
žalobkyně do konkursu, nikoli otázkou, kdo je či není způsobilým účastníkem
tohoto incidenčního sporu. Odtud plyne závěr, že řízení zmatečností podle § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř. netrpí a není proto dán ani dovolací důvod dle § 241
odst. 3 písm. a/ o. s. ř.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné též, neboť odvolací soud
jeho přípustnost výrokem potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., podle kterého
nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci - jak se podává z podání žalovaného na č.l. 30 p.v. - naplněn) může
být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým
tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní
stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové
podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z
tohoto pohledu zásadní význam i tehdy, jestliže řeší právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů dosud nebyla vyřešena (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Takovou otázkou je i
právní otázka, kterou dovolatel z obsahového hlediska předkládá dovolacímu
soudu v dovolání k řešení, ač ji výslovně nepodřazuje dovolacímu důvodu dle §
241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., totiž při splnění jakých předpokladů je
přihláška pohledávky věřitele do konkursu přezkoumatelná a za jakých podmínek
může být popřena. Pro řešení této otázky shledává dovolací soud dovolání též
přípustným.
Se zřetelem k době přihlášení žalobcovy pohledávky do konkursu (duben 1994), je
pro úvahy o náležitostech přihlášky rozhodný výklad zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb. a č. 42/1994 Sb. (dále
též jen "ZKV").
Dle § 13 odst. 2 ZKV v usnesení o prohlášení konkursu musí být ustaven správce
a věřitelé musí být vyzváni, aby přihlásili ve lhůtě třiceti dnů ode dne
prohlášení konkursu všechny své nároky s uvedením jejich výše, právního důvodu
vzniku a jejich zajištění.
Podle § 20 ZKV konkursní věřitelé přihlásí své pohledávky, a to ve lhůtě
stanovené v usnesení o prohlášení konkursu, i když se o nich vede soudní řízení
nebo se provádí výkon rozhodnutí. Současně uvedou, zda uplatňují oddělené
uspokojení (§ 28), jakož i jiné důvody pro přednostní pořadí při rozvrhu
(odstavec 1). Přihlášky se podávají u soudu dvojmo. Pokud se pohledávka opírá o
písemný právní úkon, je třeba připojit i listinu o tomto úkonu (odstavec 2).
Správce přezkoumá přihlášky především podle úpadcových obchodních knih a jiných
dokladů a vyzve úpadce, aby se k sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Tento
seznam předloží soudu (odstavec 4). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro
promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu (odstavec 6).
Přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je procesním podáním (srov. i § 20
odst. 2 ZKV), které má charakter žaloby (srov. účinky jejího podání zakotvené v
§ 20 odst. 6 ZKV, jakož i skutečnost, že věřitel, který pohledávku do konkursu
nepřihlásil, ač tak učinit měl, nemůže být při rozvrhu uspokojen). Vedle
náležitostí předepsaných v rozhodné době ustanovením § 13 odst. 2 a § 20 ZKV
proto přihláška musela mít i obecné náležitosti podání požadované ustanovením §
42 odst. 4 o. s. ř. a - v rozsahu, ve kterém nestanovil jinak zákon o konkursu
a vyrovnání (srov. § 3 odst. 2 ZKV) - náležitosti žaloby předjímané ustanovením
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení § 21 ZKV k přezkoumání přihlášených pohledávek soud nařídí
přezkumné jednání (odstavec 1). Úpadce i konkursní věřitelé mohou popírat
pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odstavec 2)
Podle § 23 odst. 1 ZKV pohledávka se pokládá za zjištěnou, byla-li uznána
správcem a nebyla-li popřena žádným z konkursních věřitelů. Popření pohledávky
úpadcem se poznamená v seznamu přihlášek, ale nemá pro zjištění pohledávky
význam.
Dle § 24 odst. 1 ZKV správce je oprávněn popřít nárok přihlášený konkursním
věřitelem, výši nároku nebo jeho právní důvod. O tom soud vyrozumí konkursního
věřitele, o jehož nárok jde, a současně ho vyzve, aby nárok, jeho výši nebo
právní důvod uplatnil do 30 dnů u soudu, který prohlásil konkurs, nebo u jiného
příslušného orgánu s tím, že jinak se na popřený nárok, jeho uplatněnou výši
nebo uplatněný právní důvod nevezme zřetel.
Zákon o konkursu a vyrovnání počítá s tím, že přihlášky zařazené na seznam
budou podkladem pro přezkumné jednání a že takto přihlášené a sepsané
pohledávky mohou být - jak se podává z § 21 odst. 2, § 23 a § 24 ZKV - účinně
popřeny co do pravosti, výše a pořadí konkursními věřiteli i správcem konkursní
podstaty (závěr, že přes rozdílnou dikci § 24 ZKV správce konkursní podstaty
rovněž popírá jen pravost, výši nebo pořadí pohledávky, Nejvyšší soud -
vycházeje z úvah formulovaných pod bodem XXXI. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod
číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 378 - učinil již v
rozsudku ze dne 29. března 2000, sp. zn. 31 Cdo 503/98). Tato úprava samozřejmě
předjímá, že předmětem přezkumu budou jen přihlášky, jež mají všechny obsahové
náležitosti nezbytné k tomu, aby mohl být učiněn příslušný popěrný úkon;
přihlášky, jež tomuto požadavku neodpovídají, bez dalšího přezkoumat nelze. Pro
odstranění vad bránících přezkumu přihlášek byl v rozhodné době konkursnímu
soudu k dispozici (při absenci jiné úpravy) toliko postup podle § 43 o. s. ř.
Vada přihlášky vskutku nemohla (a ani dle stávající právní úpravy nemůže) být
důvodem popření přihlášené pohledávky; již proto ne, že přihláška je - jak
rozvedeno výše - procesním podáním, které popřít nelze (předmětem popěrného
úkonu je pravost, výše nebo pořadí tímto procesním podáním řádně přihlášené
pohledávky).
Stejně tak nemůže být důvodem popření přihlášené pohledávky skutečnost, že
přihlášku jako procesní podání podala u soudu jménem přihlašovatele osoba,
která nedoložila oprávnění za něj jednat (srov. § 21 o. s. ř.). V takovém
případě byl na místě postup konkursního soudu dle § 104 odst. 2 o. s. ř., s
tím, že přezkum přihlášené pohledávky mohl být proveden jen při včasném zhojení
vady průkazu k jednání za právnickou osobu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 416/98, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 7). Právní posouzení věci odvolacím
soudem co do náležitostí přihlášky a důvodů jejího popření, proto obstojí.
U dovolání, jehož přípustnost byla založena podle ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., není dovolateli k dispozici dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. c/ o.
s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); argumenty, jež dovolatel snášel na podporu závěru o
existenci takového důvodu, se tedy Nejvyšší soud jako právně bezcennými
nezabýval.
Dovolání je přesto důvodné.
Je-li dovolání přípustné, posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti i
jiné vady řízení, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu
soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou
uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok
proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto
uznání, jen navrhne-li to žalobce.
Dle ustanovení § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti
rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto,
že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že
rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost
odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům
stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím
důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto
rozsudků (srov. § 153a, § 153b). Možností podat odvolání proti rozsudku pro
uznání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém
smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a. Při závěru,
že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se totiž
právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by
vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi
účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a
na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. §
153a odst. 2 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). K tomu srov. mutatis mutandis např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000, pod číslem 44.
Jestliže soud prvního stupně měl nárok uplatněný žalobcem za uznaný ve
smyslu § 153a o. s. ř. a rozhodl o něm rozsudkem pro uznání, pak odvolací soud
mohl na základě odvolání, jímž žalovaný tento rozsudek napadl v plném rozsahu,
buď odvolání usnesením odmítnout (za předpokladu, že je - v intencích § 202
odst. 1 o. s. ř. - neshledal důvodným a tudíž - podle § 218 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř. ani přípustným) nebo (kdyby zjistil, že předpoklady pro vydání rozsudku
pro uznání nebyly splněny) napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právě proto, že uznání nároku podle § 153a odst. 1 o. s. ř. zakládá
povinnost soudu rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle tohoto
uznání, a to bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, a k
tomu, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se
podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. např. B., J. - D.,
L. - M., M: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání, P., C. H. Beck 1997, str.
395), omezuje občanský soudní řád v § 157 odst. 4 náležitosti odůvodnění
rozsudku pro uznání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě
touto formou rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že k uznání nároku
došlo v době, kdy soud již zcela nebo zčásti provedl ve věci dokazování, v
rozsudku pro uznání zjištění z těchto důkazů neprovádí a nehodnotí je.
Závěr odvolacího soudu, že k řádnému uznání nároku nedošlo a podmínky
pro vydání rozsudku pro uznání splněny nebyly, mohl za dané procesní situace
vést k jedinému způsobu vyřízení věci - totiž ke zrušení rozsudku soudu prvního
stupně. V žádném případě nebylo lze odtud dovodit (jak to udělal odvolací
soud), že nejsou-li splněny předpoklady pro vydání, nepodléhá odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně, vydanému právě jako rozsudek pro uznání, režimu
§ 202 odst. 1 o. s. ř. Poučení o odvolání obsažené v rozsudku soudu prvního
stupně bylo přesné a úplné; zjevně nepřiléhavý byl naopak úsudek odvolacího
soudu o vadnosti poučení.
Jestliže odvolací soud přes výše uvedené (to jest přes závěr, že
podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny) věc meritorně
projednal, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Své úvahy totiž založil na důkazu (přihlášce žalobcovy
pohledávky do konkursu), z nějž soud prvního stupně žádná zjištění nečinil a se
zřetelem k povaze jím vydaného rozsudku ani činit nemohl. Tímto postupem ovšem
odvolací soud vybočil z mezí zásadně přezkumné činnosti určených ustanovením §
213 o. s. ř. Šlo totiž o zjištění zásadní (protože v porovnání s rozhodnutím
soudu prvního stupně jediné), které - mělo-li podklad až v řízení před
odvolacím soudem - bylo z odvolacího přezkumu ve skutečnosti vyloučeno
(rozhodnutí odvolacího soudu založené na označeném důkazu bylo ve svých
důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni).
Je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, nelze napadené rozhodnutí pokládat za správné. Nejvyšší soud proto,
aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř.
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o.
s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová