32 Cdo 922/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně H. CZ a. s. zastoupené advokátem, proti
žalovanému Ing. M. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 6 260 177 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 344/99,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září
2006, č.j. 25 Co 265/2006-229, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září
2006, č.j. 25 Co 265/2006-229, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. května 2001, č.j. zn. 18 C
344/99-98, ve znění opravného usnesení ze dne 19. března 2004, č.j. 18 C
344/99-123, se v částech, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni
částku 6 260 177 Kč a úroky ve výši 18,2% z částky 5 660 177 Kč od 26. 10. 1999
do zaplacení a z částky 600 000 Kč od 26. 10. 1999 do zaplacení, a pokud jimi
bylo v souvisejících výrocích rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušují a
věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. září
2006, č.j. 25 Co 265/2006-229,
změnil vyhovující výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. května
2001, č.j. zn. 18 C 344/99-98, ve znění opravného usnesení ze dne 19. března
2004, č.j. 18 C 344/99-123, tak, že zamítl žalobu na zaplacení úroku ve výši
18,2% z částky 5 660 177 Kč od 28. 10. 1997 do 25. 10. 1999 a z částky 600 000
Kč od 21. 1. 1998 do 25. 10. 1999, jinak potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 6 260 177 Kč a
úroky ve výši 18,2% z částky 5 660 177 Kč od 28. 10. 1997 do zaplacení a z
částky 600 000 Kč od 21. 1. 1998 do zaplacení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni žalovanou jistinu ve výši 6 260 177 Kč, skládající se z
částky 5 660 177 Kč na úhradu dluhu žalovaného u Č. s. a. s. a 600 000 Kč na
zaplacení projektové dokumentace Ing. arch. S. a úrok ve výši 18,2% ročně z
půjčené částky, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 27. 10. 1997, ve znění
dodatku ze dne 30. 11. 1998, posunujícího termínu splatnosti na 25. 10. 1999.
Protože žalovaný nepředložil žádný doklad o zaplacení půjčky, byl potvrzen
odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně, jímž soud uložil žalovanému
zaplatit dlužnou částku s úroky 18% ročně od data následujícího po datu
splatnosti půjčky. Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení žalovaného, že žalobkyní
požadovaná částka byla zakalkulována do ceny vykonávaných stavebních prací ve
prospěch žalobkyně, resp. že by o částku odpovídající půjčce byla navýšena cena
díla, neboť toto tvrzení bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi a zprávou banky,
která byla ve smluvním vztahu k žalobkyni a financovala jí provedené práce.
Dále odvolací soud konstatoval, že ani žalovaným poukazovaná dohoda o
narovnání, uzavřená mezi účastníky dne 9. 2. 1998, nelikvidovala závazek
žalovaného zaplatit půjčku, jelikož sloužila k tomu, aby žalobkyně dostala
zaplaceno za již provedené bourací a zemní práce v objemu asi pěti miliónů
korun, a aby žalovaný prokázal způsob financování stavby.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má v této části
po právní stránce zásadní význam, učinil-li soud, právní závěr v rozporu s
hmotným právem. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítá rovněž vadu řízení ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterou spatřuje v tom, že ve věci rozhodl věcně
nepříslušný soud. Dovozuje tak z názoru, že mezi účastníky nebyla uzavřena ve
skutečnosti smlouva o půjčce, ale smlouva o úvěru podle § 497 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přičemž spory z této smlouvy rozhodují
krajské soudy, jako soudy prvního stupně [§ 9 odst. 3 písm. b) nn) o. s. ř., ve
znění v rozhodné době k podání žaloby dne 1. 11. 1999]. Podle dovolatele se
vadného procesního postupu dopustil i odvolací soud, který měl rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit, jestliže soud prvního stupně nevyslovil podle § 104a
odst. 1 o. s. ř. svou nepříslušnost. Nesprávné právní posouzení spatřuje
dovolatel v tom, že oba soudy pominuly odlišnost pojmových znaků smlouvy o
půjčce a smlouvy o úvěru. Zatímco podle § 657 obč. zák. je pojmovým znakem
smlouvy o půjčce skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi, pak smlouvou o
úvěru podle § 497 obch. zák. se věřitel zavazuje poskytnout peněžní prostředky
do určité částky na požádání dlužníka v jeho prospěch věřitelům dlužníka,
většinou bezhotovostním převodem na jejich účet. Ze skutkových zjištění v
posuzovaném případě přitom vyplývá, že žalobkyně poskytla peněžní prostředky v
celkové výši 6 260 177 Kč ve prospěch věřitelů žalovaného. Z povahy dané věci
tedy oba soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem, jestliže neposoudily danou
smlouvu podle § 497 obch. zák. Dovolatel nesouhlasí ani s odůvodněním
rozhodnutí odvolacího soudu ohledně posouzení dohody o narovnání uzavřené mezi
účastníky. Daný závěr považuje za spekulativní a zavádějící. Žalovaný navrhl,
aby rozsudek odvolacího soudu byl v jeho potvrzujícím výroku a rozsudek soudu
prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku zrušen, a věc byla soudu prvního
stupně v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí v
napadené části nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.
s. ř. Má za to, že i kdyby dovolání bylo důvodné v tom směru, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže neaplikoval ustanovení § 497 obch.
zák., neprojevila by se tato skutečnost v poměrech žalovaného, neboť vzájemné
postavení stran v novém řízení by takovým posouzením stavu věci nebylo nijak
ovlivněno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání
přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka posouzení nároku na zaplacení částky
požadované žalobkyní z titulu smlouvy o půjčce byla v napadeném rozhodnutí
odvolacího soudu posouzena v rozporu s hmotným právem.
Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci
určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí
dohodnuté doby věci stejného druhu.
Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání
dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a
dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Dovolateli je třeba dát za pravdu, že oba soudy pominuly, že smlouva o půjčce
má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru, a s přihlédnutím ke
skutkovým zjištěním v dané věci nesprávně dovodily, že účastníci uzavřeli
smlouvu o půjčce.
Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost
dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a
dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté
prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel
dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve
sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru
lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho
dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi
(popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o
úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky,
je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o
půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a
tudíž přenechává pouze bankovky a mince (srov. názor Jany Marčanové, katedra
práva Vysoké školy ekonomické Praha, článek „Úvěr nebo půjčku k podnikání?“,
uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 11/1994).
I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka,
obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická
nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru
patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu
na povahu účastníků závazkového vztahu (srov. Obchodní zákoník, komentář, I.
Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., 11. vydání r. 2006, C.H.BECK, komentář k
§ 497).
Vyplynulo-li ze skutkových zjištění v dané věci, že dlužná jistina ve výši 6
260 177 Kč se skládá z částky 5 660 177 Kč, kterou žalobkyně poskytla
žalovanému na úhradu dluhu žalovaného u Č. s. a. s. a 600 000 Kč na zaplacení
projektové dokumentace ve prospěch Ing. arch. S., jako věřitelům žalovaného, a
na tato skutková zjištění odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně,
aplikoval místo ustanovení § 497 a násl. obch. zák., upravující smlouvu o
úvěru, ustanovení § 657 a násl. obč. zák. o smlouvě o půjčce, rozhodl v rozporu
s hmotným právem. Žalovaný se tak důvodně dovolává nesprávného právního
posouzení věci.
Pokud dovolatel dále namítá i vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., kterou spatřuje v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, je
jeho dovolací námitka rovněž důvodná, jestliže s ohledem na závěr soudu, že se
v daném případě jedná o řešení poměrů mezi účastníky podle smlouvy o půjčce, a
nikoliv podle smlouvy o úvěru, rozhodoval v prvním stupni nepříslušný soud ve
smyslu § 9 odst. 3 písm. b) nn) o. s. ř., ve znění v rozhodné době k podání
žaloby dne 1. 11. 1999, podle něhož obchodní spory ze smlouvy o úvěru rozhodují
krajské soudy, jako soudy prvního stupně, jímž ale není Obvodní soud pro Prahu
5.
Dovolací soud se již dalšími námitkami dovolatele nemohl zabývat, jestliže v
dané věci rozhodoval nepříslušný soud.
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu, jak výše konstatováno, vydáno v
rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody,
pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu