32 Cdo 944/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze
6, Hradčany, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, jejímž jménem
jedná Úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6,
nám. Svobody 471, proti žalované RIGAMI s.r.o., se sídlem v Rapotíně, U
Splavu 46, PSČ 788 13, identifikační číslo osoby 25897896, o 538 260 Kč
s příslušenstvím, zastoupené JUDr. Evou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v
Šumperku, Fialova 12a, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm
12/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
24. září 2009, č. j. 4 Cmo 231/2009-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu prvního bodu
jeho výroku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 4. března
2009, č. j. 37 Cm 12/2007-114, kterým Krajský soud v Ostravě uložil žalované
zaplatit žalobkyni 538 260 Kč s příslušenstvím, nahradit jí náklady řízení a
zaplatit České republice soudní poplatek, není přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož
podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny [soud prvního stupně
sice rozhodl jinak než v předchozím (prvním) zamítavém rozsudku Okresního soudu
v Šumperku ze dne 23. června 2006, č. j. 18 C 240/2005-75, učinil však tak,
aniž byl zavázán právním názorem odvolacího Krajského soudu v Ostravě, který
usnesením ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 15 Co 651/2006-95, zrušil rozsudek
Okresního soudu v Šumperku z důvodu jeho věcné nepříslušnosti a věc postoupil
Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému]. Dovolání, z jehož
obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu prvního bodu výroku) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve
skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu té části prvního bodu jeho
výroku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení
zpochybnila. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam v řešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty,
neboť ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nejde o otázku, která by v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, resp. která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže
založit ani námitka dovolatelky, že otázku přiměřenosti výše smluvní pokuty
posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud správně
zdůraznil, že přiměřenost výše smluvní pokuty lze hodnotit pouze ve vztahu k
podmínkám, jež tu byly v době jejího sjednání (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu uveřejněný pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
přičemž skutečnost, zda v důsledku porušení zajištěné povinnosti nastaly nebo
nenastaly u žalobkyně škodlivé následky, je sama o sobě pro posouzení
přiměřenosti výše smluvní pokuty bez významu. Odvolací soud se dále zabýval
zajišťovací, sankční a kompenzační funkcí smluvní pokuty, jakož i konkrétními
okolnostmi provázejícími sjednání smluvní pokuty, z nichž podtrhl, že
předmětná výše smluvní pokuty (15 % z celkové kupní ceny) byla jednou z
podmínek veřejné obchodní soutěže. V tomto postupu odvolacího soudu neshledal
Nejvyšší soud ani odklon od konstantní soudní judikatury, ani nesprávnost
výkladu ustanovení § 301 obchodního zákoníku.
Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z pohledu uplatněných dovolacích
námitek ani existenci jiné okolnosti, která by činila napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že
dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost
odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni podle obsahu
spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu