ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce S. b. d. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem
proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. H. K., advokátkou o zaplacení
smluvní pokuty ve výši 217 500 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
1 Cm 19/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
26. září 2006, č.j. 1 Cmo 28/2006-133, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Cmo 28/2006-133,
pokud jím byl výrokem II. změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4.
října 2005, č.j. 1 Cm 19/2004-93, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15.
listopadu 2005, č.j. 1 Cm 19/2004-104, ve výroku III. tak, že žaloba o
zaplacení 217 500 Kč byla zamítnuta, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení, se zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v
Praze k dalšímu řízení.
zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na
rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že účastníci ve smlouvě
o dílo č. 1/2002 ze dne 19. 4. 2002 v čl. VII. platně sjednali smluvní pokutu
za neodstranění záruční vady v určené době, odvolací soud považoval předmětné
ujednání za neurčité a ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) za neplatné a přitom ve smyslu § 41 obč. zák. za oddělitelné od
celého právního úkonu, proto žalobu na zaplacení smluvní pokuty, resp. její
druhé poloviny, když soud prvního stupně využil moderačního práva a snížil
smluvní pokutu na jednu polovinu, zamítl. Neurčitost ujednání spatřoval v tom,
že účastníci v čl. VII. použili formulaci: „Závady vyřízené v záruční době je
zhotovitel povinen odstranit do 5-ti pracovních dnů. V případě, že v této lhůtě
zhotovitel odstranění vady neprovede, zaplatí zhotovitel objednateli sankci ve
výši Kč 1000,- za každý den prodlení a vadu.“. Odvolací soud dospěl k závěru,
že z uvedené formulace ujednání není jasné, co vlastně mělo být smluvní pokutou
zajištěno, když „vady vyřízené“ považoval za vady, u kterých bylo právo z
odpovědnosti za vady již uspokojeno. Konstatoval, že není-li úmysl stran,
směřující ke sjednání smluvní pokuty, náležitě vyjádřen v písemné podobě, nelze
takovou skutečnost odstraňovat výkladem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do měnícího výroku o
zamítnutí žaloby na zaplacení 217 500 Kč, a to z důvodu nesprávného právního
posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“). Dovolatel má za to, že odvolací soud při posouzení věci nesprávně
vycházel jen z obratu „závady vyřízené“ a již se nezabýval tím, že obě strany
nezpochybňovaly význam problematického ujednání a chápaly jej jako sjednání
smluvní pokuty, která sankcionovala prodlení žalovaného s odstraněním vad v
záruční době. Podle dovolatele nebylo mezi účastníky pochyb ani o tom, že lhůta
k odstranění vad v délce 5-ti pracovních dnů počínala běžet dnem následujícím
poté, kdy bylo žalovanému doručeno oznámení o vadách vyskytnuvších se v záruční
době s požadavkem na jejich odstranění. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud
pochybil, pokud nepoužil § 266 odst. 1 obch. zák., když ze všech okolností
případu vyplývalo, že formulace „závady vyřízené“ je písařskou chybou, přihlédl
jen k významu jazykového vyjádření slova „vyřízené“ a ne k celkovému obsahu
předmětného ujednání o smluvní pokutě, jež vyjadřuje vůli obou stran sjednat za
prodlení s odstraněním vad díla sankci. Navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky rozsudek odvolacího soudu v jeho napadeném výroku zrušil a věc v
tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1
o. s. ř.), je v napadené části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. V dovolacím řízení nebylo zjištěno a ani dovolatelem
tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami.
Dovolatelem uplatněným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil
nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolateli je třeba přisvědčit, že odvolací soud pochybil, pokud nepoužil při
posouzení věci ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák., když přihlédl jen k významu
jazykového vyjádření slova „vyřízené“ a ne k celkovému obsahu předmětného
ujednání o smluvní pokutě v čl. VII. ve smlouvě o dílo č. 1/2002 ze dne 19. 4.
2002, jež vyjadřuje vůli obou stran sjednat za prodlení s odstraněním vad v
záruční době sankci.
Podle § 266 odst. 1 obch. zák. je totiž třeba projev vůle vykládat podle úmyslu
jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen,
znám nebo jí musel být znám.
Dovolací soud dospěl k závěru, že předmětné ujednání v čl. VII. ve smlouvě o
dílo je určité a strany zjevně toto ujednání za určité považovaly, když jejich
projev vůle směřoval k tomu, jak uvádí dovolatel, že formulací „závady
vyřízené“ obě strany mínily vady vytčené zhotoviteli díla v záruční době.
Stejně tak je dovolateli třeba přisvědčit, že pokud nebylo sjednáno, od kdy
běží lhůta k odstranění vad v délce 5-ti pracovních dnů, je tímto dnem den
následující poté, kdy bylo žalovanému doručeno oznámení o vadách, jež se
vyskytly v záruční době s požadavkem na jejich odstranění, když podle § 122
odst. 1 obč. zák. lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po
události, jež je rozhodující pro její počátek.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn
důvodně.
Protože tedy nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
napadeném rozsahu správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) ohledně zamítnutí nároku
na zaplacení smluvní pokuty ve výši 217 500 Kč zrušil, a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude
odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu