U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce Ing. R. D., , správce konkursní podstaty úpadce
P.M., a. s., , zastoupeného Mgr. A. S., advokátem, proti žalované B. T. A., s.
r. o., , zastoupené JUDr. P. N., advokátem, , o zaplacení 320 318,40 Kč, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 2/2006, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č.j. 3 Cmo
148/2007-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
A.S.,
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007,
č.j. 3 Cmo 148/2007-134, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č.j. 27 Cm 2/2006-104, o povinnosti
žalované zaplatit žalobci částku 320 318,40 Kč na účet č. 450428450/200700 u H.
B., není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, který se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, jenž se řídil právním názorem Nejvyššího soudu
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vysloveným v rozsudku ze dne 7.
prosince 2005, sp. zn. 32 Odo 1144/2004, že žalovaná získala na úkor
žalobce bezdůvodné obohacení podle § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) tím, že převzala od žalobce peněžité plnění ve výši požadované žalobou,
jako úhrady pěti faktur v období od března do června 1998 z neplatného právního
úkonu ve smyslu § 39 obč. zák., a že toto bezdůvodné obohacení je povinna podle
§ 456 obč. zák. vydat. Dovolatelka má za to, že pokud Ministerstvo financí ČR v
intencích ustanovení § 19 odst. 1 tehdy platného zákona č. 185/1995 Sb., o
pojišťovnictví, uložilo dne 1. 6. 1998 P.M., a. s., zastavit do odvolání
uzavírání dalších smluv o pojištění i rozšiřování závazků již převzatých a
pozastavit všechny obchodní či finanční transakce nad 5 000 Kč (kromě výplat
pojistných plnění), nemohlo se toto omezení vztahovat na zaplacení plateb
žalované ve výši požadované žalobou. Podle dovolatelky se omezení týkalo jen
podnikání pojišťovny v oboru pojišťovnictví a nikoliv jiných smluv a z nich
plynoucích závazků. Domnívá se, že není možno považovat platbu za samostatný
úkon, který by mohl založit bezdůvodné obohacení, když podle jejího názoru
platba není úkonem, jenž by mohl být neplatný, protože je právní skutečností.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odkazuje na předešlé výše
citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl přijal právní závěr, že
rozhodnutím, vydaným podle § 19 odst. 1 zákona č. 185/1995 Sb.,
Ministerstvo financí ČR, jako státní orgán, v souladu se zákonem omezilo jak
smluvní volnost P. M., a. s., tak i možnost nakládání se všemi finančními
prostředky, vyjma povoleného plnění do 5 000 Kč. Toto omezení vydané v souladu
se zákonem o pojišťovnictví dopadá podle závěru Nejvyššího soudu i na dispozice
P. M., a. s., tedy na plnění, které tento subjekt poskytl na základě
vyúčtovaných faktur žalované. Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že se jedná o
neplatnost absolutní, neboť nebylo možno dovodit, že by neplatnost právního
úkonu byla stanovena pouze na ochranu některého účastníka obchodního
závazkového vztahu (§ 267 odst. 1 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“).
Toto omezení P. M., a. s. při jejím nakládání s majetkem, podle tehdejšího
závěru Nejvyššího soudu, od něhož se ani nyní Nejvyšší soud nemá důvod
odchýlit, bylo v souladu se zákonem nastoleno nejen pro ochranu majetku tohoto
subjektu, ale i pro ochranu třetích subjektů zúčastněných na činnosti P. M., a.
s. Jednání, které bylo v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním
orgánem na základě zákonného zmocnění, tedy správně považoval odvolací soud za
jednání, které odporuje zákonu a způsobilo neplatnost právního úkonu ve smyslu
§ 39 obč. zák.
Odvolací soud se od uvedeného právního názoru Nejvyššího soudu neodchýlil,
proto napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam,
řešil-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu již byla vyřešena
a neřešil-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 451, 456 obč. zák.), jestliže na
základě výše uvedených skutkových zjištění dospěl k právnímu závěru, že
žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení a je povinna ho vydat.
Namítá-li dovolatelka v souvislosti s posouzením bezdůvodného obohacení, které
měla získat podle názoru odvolacího soudu tím, že převzala od žalobce peněžité
plnění ve výši požadované žalobou, jako úhrady pěti faktur v období od března
do června 1998 z neplatného právního úkonu, že odvolací soud věc nesprávně
posoudil, považoval-li platbu za úkon, který by mohl založit bezdůvodné
obohacení, dovolací soud považuje tuto námitku rovněž za nedůvodnou.
Podle § 34 obč. zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku,
změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují.
Ve smyslu uvedeného ustanovení je právním úkonem nepochybně i projev vůle
určitého subjektu směřující ke splnění závazku. Platba je tedy důsledkem
projevu vůle účastníka splnit peněžitý závazek a nelze přisvědčit dovolatelce,
že platba, tedy plnění dluhu, je právní skutečností a není právním úkonem, jenž
by mohl být neplatný.
Neopodstatněná je i námitka dovolatelky k nesprávné aplikaci ustanovení o
promlčení podle obchodního zákoníku. Dovolací soud již ve svém předešlém
rozsudku týkajícím se dané věci konstatoval, že v posuzovaném případě je třeba
na závazkový vztah mezi žalobcem a žalovanou aplikovat obchodní zákoník, neboť
se jedná o vztah mezi podnikateli (§ 2 odst. 2 obch. zák.), při jehož vzniku
bylo zřejmé (s přihlédnutím ke všem okolnostem), že se týká jejich
podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.); tzv. relativní obchod. Dále
je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35
Odo 619/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, seš.
3/2004, pod označením č. 26/2004, podle něhož, vznikne-li ve vztazích mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z
právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní
úpravou obchodního zákoníku. Závěr uvedeného rozhodnutí je aplikovatelný i na
daný případ. Odvolací soud tedy nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud
použil při posouzení promlčení v dané věci § 391 odst. 1 a § 397 obch. zák., a
ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že uplatněný nárok není promlčen,
když ze skutkového zjištění vyplynulo, že žaloba byla podána 25. 6. 2001 a
předmětem bylo uplatnění vydání bezdůvodného obohacení k němuž došlo v době od
března 1998 do června 1998. Správně odvolací soud posoudil i odvolací námitku,
že je nerozhodné, byla-li žaloba označena jako žaloba incidenční.
Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud v rozporu s ustanovením § 265
obch. zák. nesprávně dospěl k závěru, že výkon práva žalobce není v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku, je nutno konstatovat, že napadené
rozhodnutí nemá ani v tomto směru v dané věci po právní stránce zásadní význam
ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť správně odvolací soud
dospěl k závěru, že nemůže být porušením zásad poctivého obchodního styku,
pokud se žalobce domáhá vrácení protiprávně poskytnutého plnění. Navíc se
nejedná ani o řešení otázky s judikatorním přesahem, šlo-li v daném případě o
posouzení konkrétního jednání žalobce.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že nemá oporu v provedeném dokazování
zjištění soudu, že s předmětnými platbami nevyslovil souhlas příslušný
dohledový státní orgán. Uvedená námitka však nemůže být předmětem dovolacího
přezkumu. Ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či
úplnosti skutkových zjištění. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu
eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci
a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Rovněž námitku dovolatelky, že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
směřující do postupu soudu, který podle dovolatelky neodstranil vadu žaloby a
dopustil se nesprávného procesního postupu při posouzení promlčení, je nutno
odmítnout. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může totiž dovolatel napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem
řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci
nejedná, když dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené tedy dospěl k závěru, že odvolací soud
neřešil otázky, v rozporu s hmotným právem, a ani z jiných okolností nedospěl k
závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. zásadní význam má.
Protože dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí
dále zabývat – podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden
úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny
advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, 15 v
návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových
výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění
vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957
Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve
výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 25. června 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu