32 Cdo 97/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. Č., proti
žalovaným 1. A., s.r.o., 2. M. K., 3. L. V., 4. M. R., právní nástupkyni H. B.,
5. R. Ř., a 6. I. S, o 593.798,- Kč s přísl., o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č.j. 7 Cmo 546/98-81,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 24. 3. 1998, č.j. 25 Cm 698/95-45, kterým tento soud zamítl
žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných společně a nerozdílně
zaplacení 593.798,- Kč s přísl. za převod obchodního podílu v první žalované s
odůvodněním, že její účast v žalované 1. neskončila, neboť
smlouva o převodu částí obchodního podílu ze dne 14. 6. 1994 ze žalobkyně na 2.
až 6. žalovanou je neplatná pro neurčitost, když v ní chybí ujednání o tom, zda
jde o převod úplatný nebo bezúplatný.
Odvolací soud se zabýval především tím, že čtvrtá žalovaná zemřela a nemůže
tedy být účastníkem soudního řízení. Ze sdělení Obvodního soudu pro Prahu 3
zjistil, že řízení o dědictví dosud probíhá a že právními
nástupkyněmi čtvrté žalované jsou pozůstalá matka M. R. a dále žalované 2., 3.,
5. a 6., které dědictví neodmítly. Proto dospěl k závěru, že v řízení je možné
podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. pokračovat.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které
má oporu v provedeném dokazování a žalobkyně je ani
nezpochybňovala. Výtka, že dokazování bylo neúplné neobstojí, když z protokolu
o jednání před osudem prvního stupně vyplývá, že účastníci neměli návrhy na
další důkazy.
Odvolací soud se ztotožnil i s tím, jak soud prvního stupně věc posoudil
po právní stránce. Odvolatelce je třeba přisvědčit jen v
tom, že soud prvního stupně opomněl v odůvodnění svého rozsudku uvést v rozporu
s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. ustanovení § 115 obch. zák., upravující
smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, který v
projednávané věci aplikoval. Důsledkem tohoto opomenutí však není
nepřezkoumatelnost rozsudku, když jinak z odůvodnění rozsudku použití uvedené
úpravy vyplývá.
Další argumenty odvolatelky podle závěru odvolacího soudu neobstojí. Je sice
pravdou, že obchodní zákoník nezařazuje mezi obligatorní náležitosti smlouvy o
převodu obchodního podílu ujednání o jeho ceně, či způsobu jejího určení,
nezbytnost zahrnutí některé z těchto náležitostí však
vyplývá z požadavku určitosti právního úkonu. Smlouvu o převodu obchodního
podílu upravenou v ustanovení § 115 obch. zák. lze využít jak pro
úplatný, tak pro bezplatný převod obchodního podílu a mají-li
být závazky smluvních stran dostatečně určité, je nutné v
každé konkrétní smlouvě určit, o který z uvedených případů se jedná. Přitom
není pochyb o tom, že posuzovaná smlouva o převodu obchodního
podílu cenové ujednání neobsahovala. Okolnost, že se o vypořádání obchodního
podílu hovoří v zápisu z valné hromady první žalované, která
převod obchodního podílu schválila, je bez významu. Rozhodnutí
valné hromady představuje akt společnosti, nikoli jednotlivých
společníků. Pro posouzení věci nemá význam ani to, že na základě
posuzované smlouvy byly zapsány do obchodního rejstříku změny v osobách
společníků, když tento zápis nemá konstitutivní význam. Bez významu je i to, že
již došlo k částečnému majetkovému vypořádání z posuzované smlouvy. Uvedené
plnění neposkytly žalobkyni žalované společnice, ale žalovaná společnost,
přičemž pro takové plnění chyběl jakýkoli právní důvod.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně se domáhala připuštění dovolání pro tyto
právní otázky:
1. Zda absence cenového ujednání činí smlouvu o převodu obchodního podílu
neplatnou,
2. zda smlouva o převodu obchodního podílu musí být sepsána na jedné listině,
3. zda ujednání v zápisu z valné hromady společnosti s ručením omezeným
podepsané všemi účastníky smlouvy o převodu obchodního podílu je možno pokládat
i za smluvní ujednání v písemné formě,
4. zda ujednání o ceně za převod obchodního podílu lze platně učinit i formou
odkazu na provedení vypořádání,
5. zda brání společnosti s ručením omezeným některé ustanovení obchodního
zákoníku aby uzavřela nepojmenovanou smlouvu, dle které by převzala závazek
svých společníků plnit třetí osobě.
Odvolací soud nepřipustil pro uvedené otázky dovolání, neboť otázka ad 1 již
byla řešena rozsudkem Vrchního soudu v Praze publikovaným v Právních
rozhledech č. 12/1995 a otázky 2. až 5. jsou pro posouzení věci bez významu.
Další listina o smlouvě o převodu obchodního podílu podle obsahu spisu
neexistuje, zápis z valné hromady ze dne 13. 6. 1994 žádné ujednání mezi
společníky neobsahuje, ale obsahuje rozhodnutí valné hromady, jakožto jejího
orgánu podle § 125 odst. 1 obch. zák., smlouva o převodu obchodního podílu
žádný odkaz ohledně vypořádání ceny neobsahovala a smlouva o plnění společnosti
třetí osobě dle obsahu spisu uzavřena nebyla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, zastoupená advokátem, v
otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázala na ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) a g) a 239 odst. 2 o. s. ř.
K důvodu podle § 237 odst. 1 písm. f) namítala, že odvolací soud nepravdivě v
odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně „zamítl žalobu se
žádostí, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně 593.798,- Kč s přísl." Odvolací soud se však vůbec nezabýval
pochybením soudu prvního stupně, který vynesl zcela nepřezkoumatelný a neúplný
výrok „žaloba se zamítá", ze kterého není patrné, zda se zamítá žaloba původní,
či žaloba po změně povolené usnesením soudu z 12. 3. 1997. Takto formulovaný
výrok je zcela nepostačující pro případnou otázku rei judicatae či pro
posouzení litispendence. Není-li patrné, jaká žaloba se zamítá, nebylo také
možné přibrat do řízení namísto zemřelé žalované 4. M. R., aniž bylo řízení
přerušeno a vyčkáno výsledků dědického řízení. Kromě toho měla být M. R.
zaslána žaloba, mělo být vyžádáno její vyjádření a měla být v řízení
vyslechnuta. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku a
na dalších místech zkresluje obsah jejích podání, např. pokud jde o formulaci
„poslední výtka mířila na závěr soudu prvního stupně ohledně neplatnosti
smlouvy o převodu obchodního podílu" a že se vůbec nezabýval její odvolací
námitkou týkající se odůvodnění toho, že nebylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem
pro uznání. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že absence citace
použitého zákonného ustanovení nečiní rozsudek nepřezkoumatelným. Dovolatelka
dále namítá, že navrhla v odvolacím řízení provedení dalších důkazů a v
rozsudku odvolacího soudu není ani zmínka o tom, proč tato navržené důkazy
odvolací soud neprovedl.
Dovolatelka dále uvedla, že „s ohledem na to, že bylo jednáno bez M. R. a
jejího stanoviska, nemohl mít odvolací senát již v okamžiku protokolace
presence u odvolacího jednání jiný shodný názor, než že rozsudek soudu prvního
stupně bude potvrzen. V tom směru poukazuji na to," uvedla v dovolání, „že
někdy bývají konány předporady, které nemají oporu v o. s. ř. a mohou být i v
příkrém rozporu s ustanovením § 37 odst. 2 o. s. ř. V tom je možno výkladem
dospět k existenci dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., když
není ani jisté, zda jsem nebyla odňata svému zákonnému soudci pokud jde o
složení odvolacího senátu."
K právnímu posouzení věci dovolatelka uvedla, že „neurčitost smlouvy o převodu
obchodního podílu nebyla tak zjevná, když zejména si jí nevšiml rejstříkový
soud a zapsal podle ní změny." Pokud jde o rozsudek Vrchního soudu v Praze
publikovaný v Právních rozhledech č. 12/1995, i odvolací soud dovozuje, že je
přijímán pouze v „zásadě". Není to ostatně rozsudek Nejvyššího soudu a není
publikován ani ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Obchodní zákoník
neupravuje výslovně náležitosti smlouvy o převodu obchodního
podílu a nečiní smlouvu neplatnou pro absenci cenového ujednání.
To, že smlouva může být na více listinách, rovněž nezakazuje. V souzené věci je
třeba posuzovat úkony účastníků podle obsahu a jejich vůle. Dovolatelka dále
uvedla, že „je třeba vzít v úvahu to, že účastnice řízení vepsaly ujednání o
vypořádání obchodního podílu na jinou - mimochodem zápisem z valné hromady
popsanou - listinu, což znamená, že další listina podle mého názoru existuje."
Dovolatelka má za to, že účastníkům byla smlouva o převodu obchodního podílu v
okamžiku jejího uzavření jasná, žalované společnice uznávaly žalovanou částku a
žalobkyně „má za to, že některá z nich ji uznala i v tomto řízení."
Dovolatelka dále uvedla, že zamítnutí žaloby s odůvodněním, že je dosud
společnicí první žalované, „ač toto léta nebylo zapsáno v obchodním rejstříku"
a délka řízení před soudy obou stupňů ji poškozuje, neboť se nemohla chovat
jako společnice první žalované. „Její pozice ve společnosti první žalované je i
nyní pro všechny účastnice, které v době sepisu smlouvy o
převodu obchodního podílu daly na to, že právník, vyjádří přesně to, o čem se
dohodly, značnou komplikací. Přirozenoprávně má tedy zato, že její nárok
existuje a měl jí být přisouzen, neboť v opačném případě de fakto nebyla
společnicí první žalované a „nedostala ze svého majetku nic."
K důvodu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Nejvyšší
soud uzavřel, že tento tvrzený důvod přípustnosti dovolání není v projednávané
věci naplněn. Jestliže soud prvního stupně výrokem svého rozsudku zamítl žalobu
poté, co připustil usnesením změnu žalobního návrhu v souladu s ustanovením §
95 o. s. ř., může nadále jednat již pouze o tomto změněném návrhu a také
rozhodnutí vydává pouze o tomto změněném návrhu. Nemohou proto vzniknout žádné
pochyby z hlediska posouzení věci rozhodnuté či litispendence, jak tvrdí
dovolatelka. K tomu pak je třeba dodat, že i kdyby soud prvního stupně rozhodl
v rozporu se žalobním návrhem, anebo by z jeho rozhodnutí skutečně nebylo možné
zjistit, o jakém návrhu rozhodl, nešlo by o zmatečnost ve smyslu § 237 odst. 1
písm. f) o. s. ř., ale pouze o vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3
písm. b) o. s. ř.
Vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není ani to, že
odvolací soud pokračoval v řízení s osobami, které soud podle ustanovení § 175i
o. s. ř. vyrozuměl o jejich dědickém právu a které dědictví neodmítly. Pokud
soud svým rozhodnutím nezaložil takovým osobám určité právo či povinnost aniž
se staly nástupci žalované 4., nelze v takovém postupu spatřovat pochybení.
Přitom tvrzením dovolatelky, že M. R. byla postupem soudu zkrácena na svých
právech se dovolací soud nezabýval, neboť takového případného zkrácení se může
dovolávat pouze osoba, které se tvrzený nesprávný postup týká. Pokud jde o
tvrzení dovolatelky, že odvolací soud zkresluje obsah jejích podání, Nejvyšší
soud uzavřel, že toto tvrzení je v projednávané věci bez významu, když
dovolatelka ani netvrdí, že by tímto způsobem byla jakkoli zkrácena na svých
právech a dovolací soud žádné takové zkrácení z obsahu spisu nezjistil.
Ohledně námitky, že odvolací soud neprovedl dovolatelkou navrhované další
důkazy aniž to odůvodnil v rozhodnutí o odvolání, dovolací soud konstatuje, že
z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že neprovedení
důkazů navržených účastníky není dovolacím důvodem podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. f) o. s. ř., když je na rozhodnutí soudu, které z navržených důkazů
provede. Takovým důvodem není ani neodůvodnění toho, proč soud důkazy neprovedl
- nedostatek odůvodnění by mohl být pouze vadou řízení ve smyslu ustanovení §
241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. V projednávané věci přitom „návrh" na provedení
dalších důkazů obsažený v odvolání zní: „Za dané situace chybí zákonitě důkaz
znaleckým posudkem z oboru účetnictví, provedeným na základě účetních dokladů
předložených žalovanou". Lze se jen domnívat, že tento důkaz měl směřovat ke
zjištění ceny obchodního podílu; vzhledem k závěru soudů o neplatnosti smlouvy
o převodu pak byl takový důkaz nepochybně nadbytečný a jeho neprovedení proto
nemohlo mít žádný vliv na výsledek řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
K námitce dovolatelky, že se soud vůbec nezabýval její odvolací námitkou
týkající se odůvodnění toho, že nebylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem pro
uznání, dovolací soud konstatuje, že ani tento tvrzený nedostatek odůvodnění
spočívající dle odvolání v tom, že soud neodkázal na příslušné ustanovení
zákona, není důvodem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. (stejně
jako to, že soud necitoval ustanovení § 115 obch. zák., ale přesně označil
smlouvu v tomto ustanovení upravenou).
A konečně pokud jde o tvrzení dovolatelky, „že někdy bývají konány předporady,
které nemají oporu v o. s. ř. a mohou být i v příkrém rozporu s ustanovením §
37 odst. 2 o. s. ř." a že „v tom je možno výkladem dospět k existenci
dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř., když není ani jisté,
zda jsem nebyla odňata svému zákonnému soudci pokud jde o
složení odvolacího senátu", dovolatelka ani netvrdí, že v projednávané věci k
takové „předporadě" skutečně došlo, ani nedovozuje jak „je možno dospět k
existenci dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.", není proto
důvodu ze zcela obecného konstatování možného chování soudu bez tvrzení, že k
takovému chování skutečně došlo a dovození právních důsledku takového chování
vyvozovat jakékoli právní důsledky. To platí rovněž o „výkřiku"
dovolatelky, že „není ani jisté, zda nebyla odňata svému zákonnému soudci pokud
jde o složení odvolacího soudu."
Dovolání proto není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř.
přípustné.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 239 odst. 2 o. s.
ř. K první dovolatelkou předestřené dovolací otázce dovolací soud konstatuje,
že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že předpokladem přípustnosti
dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí
odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní
stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve
kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro
rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není
řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a
která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce
soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
O otázce, kterou dovolatelka uplatnila jako první, již bylo publikováno
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tj. vyššího soudu ve shora uvedeném smyslu a
toto rozhodnutí neodporuje žádnému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Publikováno
bylo rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon
110/97 (SJ č. 3/1999, str. 106-113) ve kterém tento soud uzavřel, že smlouvu o
převodu obchodního podílu podle § 115 obch. zák. lze využít jak pro úplatný,
tak pro bezúplatný převod. Aby byla smlouva o převodu obchodního podílu určitým
právním úkonem, musí být z jejího obsahu zjistitelné, zda úmysl účastníků
směřoval k uzavření smlouvy o úplatném nebo o bezúplatném převodu. Toto
rozhodnutí je tedy v souladu se závěry odvolacího soudu v projednávané věci a
řeší otázku, zda ze smlouvy o převodu obchodního podílu musí být patrno, je -
li smlouva uzavřena úplatně či bezplatně, tj. otázku, na které odvolací soud
založil své rozhodnutí. Pro první z otázek, o kterých se
dovolatelka domáhala přípustnosti dovolání, tedy dovolání přípustné není, když
se nejedná o otázku zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu.
Dovolání však není přípustné ani pro ostatní navržené otázky, neboť jak
správně uzavřel odvolací soud, nejde o otázky, na kterých by založil své
rozhodnutí. Pokud se dovolatelka domáhala připuštění dovolání pro otázku, zda
smlouva o převodu obchodního podílu musí být sepsána na jedné listině,
dovolatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně stejně jako před soudem
odvolacím ani netvrdila, že smlouva o převodu obchodního podílu byla sepsána na
více listinách, natož aby v tom směru nabídla nějaké důkazy a odvolací soud se
proto právem zkoumáním takové možnosti nezabýval.
Oprávněně se odvolací soud nezabýval ani tím, zda ujednání v zápisu z valné
hromady společnosti s ručením omezeným podepsané všemi účastníky smlouvy o
převodu obchodního podílu je možno pokládat i za smluvní ujednání v písemné
formě, neboť v řízení nebylo tvrzeno, že zápis z valné hromady je součástí
smlouvy o převodu obchodního podílu v tom směru, že obsahuje ujednání o úplatě
za převod obchodního podílu, ani to, že jednání valné hromady proběhlo jako
součást procesu uzavírání smlouvy. To se týká i otázky, zda ujednání o
ceně za převod obchodního podílu lze platně učinit i formou odkazu na provedení
vypořádání, když odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, zda takto cenu
určit lze či nelze. A konečně totéž platí o otázce, zda brání společnosti s
ručením omezeným některé ustanovení obchodního zákoníku, aby uzavřela
nepojmenovanou smlouvu, dle které by převzala závazek svých společníků plnit
třetí osobě. Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že smlouva o převodu
obchodního podílu nebyla platně uzavřena, nikoli na tom, že společnost nemohla
platně převzít závazek k zaplacení ceny podílu.
Z důvodů tvrzených dovolatelkou proto dovolání není přípustné. Protože dovolací
soud neshledal ani žádný jiný důvod přípustnosti dovolání, nezbylo mu než je
podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. (analogicky), neboť
dovolatelka procesně způsobila, že odvolání bylo odmítnuto a ze spisu se
nepodává, že by žalovaným vznikly náklady řízení, o jejichž úhradě by musel
soud rozhodnout.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. června 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková