32 Cdo 972/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně MFC - MORFICO s.r.o., se sídlem v Tišnově, Olbrachtova
1758, PSČ 666 03, identifikační číslo osoby 25507494, zastoupené JUDr. Martinem
Buršíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 79/9, proti
žalované Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem v Brně, Masarykova č.o.
31, č.p.427, PSČ 656 22, identifikační číslo osoby 00530832, zastoupené JUDr.
Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení 207 078
Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 41 Cm 20/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 31. října 2012, č. j. 1 Cmo 116/2012-317, takto:
Dovolání se zamítá.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala, podanou žalobou u Okresního soudu
Brno-venkov zaplacení ceny díla ve výši 216 878 Kč se zákonným úrokem z
prodlení a smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně z částky 216 878 Kč od 30. března 2004 do zaplacení. Tato žaloba, která původně napadla u uvedeného soudu
jako vzájemná žaloba, byla Krajskému soudu v Brně jako věcně příslušnému soudu
přikázána v rozsahu částky 207 078 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou,
ohledně níž žalobkyně v průběhu řízení omezila nárok a požadovala ji ve výši
0,05 % denně z částky 207 078 Kč za období od 30. března 2004 do 2. října 2009. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 41 Cm 20/2009-237,
zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a o vrácení
nespotřebované části záloh oběma účastnicím. Učinil tak na základě závěru, že
pohledávka žalobkyně zanikla započtením pohledávky žalované, která jí vznikla
vůči žalobkyni z titulu náhrady škody zaplacením ceny za opravy a dokončení
sjednaného díla třetímu subjektu. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé
tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 207 078 Kč se zákonným úrokem z
prodlení ve výši 2 % p. a. od 30. března 2004 do zaplacení (výrok I.), a dále
ho zrušil v další napadené části zamítavého výroku ve věci samé ohledně smluvní
pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 207 078 Kč od 30. března 2004 do 2. října
2009 a ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi účastnicemi uzavřena dne 4. července 2003 smlouva o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést na podklady
zhotovené žalovanou anhydritové podlahy v tloušťce 4 cm na stavbě domu s
pečovatelskou službou (na blocích A, B a C) v Ú. u B. za dohodnutou cenu díla
827 080 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Po provedení podlah
v bloku A byly zjištěny jejich nedostatky spočívající v popraskání betonu,
přičemž následnou kontrolou bylo zjištěno, že tloušťka anhydritových podlah je
menší o 4 cm. Žalovaná vady díla u žalobkyně reklamovala a požadovala opravu
vadně položené podlahy. Žalobkyně reklamaci odmítla s tvrzením, že spodní
izolační vrstvy byly ze strany žalované nedostatečně položeny, a proto neměla
možnost provést nalití podlah ve sjednané tloušťce 40 mm. Žalovaná žalobkyni
upozornila, že vytčené vady odstraní prostřednictvím třetí osoby MD NOVA s.r.o. a takto vzniklé náklady přeúčtuje žalobkyni k úhradě. Vzhledem k tomu, že
žalobkyně k opravě vad nenastoupila, žalovaná nechala odstranit vady díla na
bloku A a dále provést dílo na blocích B a C prostřednictvím MD NOVA s.r.o. Žalobkyně vyúčtovala žalované sjednanou cenu díla fakturou č.
002540006 znějící
na částku 216 878 Kč včetně DPH a žalovaná započetla vůči této pohledávce z
titulu vzniklé škody svou pohledávku vůči žalobkyni sestávající z částky 166
426 Kč jako nákladů na opravu díla a dále z částek 122 122,20 Kč a 11 746,80 Kč
jako rozdílů mezi cenou za položení podlah na blocích B a C firmou MD NOVA
s.r.o. a cenou sjednanou se žalobkyní. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nese
plnou odpovědnost za vady provedeného díla, byť by teoreticky bylo možné, že
tyto vady byly způsobeny nevhodnými podkladními vrstvami, které zajistila
žalovaná. Nesdílí však již další jeho závěr o platnosti zápočtu ze strany
žalované, na jehož základě soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy popsanými v odůvodnění
rozhodnutí a zjistil, že v bodu F. 4. obchodních podmínek si účastnice
sjednaly, že pokud zhotovitel neodstraní reklamovanou vadu v termínu dle bodu 3
tohoto článku, je objednatel oprávněn vadu odstranit sám nebo prostřednictvím
jiné osoby, vždy na náklady zhotovitele. Další zjištění učinil z obchodních
podmínek ohledně smluvní pokuty sjednané za prodlení zhotovitele s termínem
dokončení díla a s odstraněním vad díla a nedodělků a za prodlení objednatele
se zaplacením faktury. Zjištění soudu prvního stupně, že si účastnice ve
smlouvě sjednaly oprávnění žalované odstranit vady díla a dokončit dílo třetí
osobou, je proto podle odvolacího soudu nesprávné, neboť tato možnost byla
sjednána v bodu F. 4. obchodních podmínek pouze ve vztahu k vadám díla v
záruční době. Odvolací soud vyšel při posuzování nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla z
ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“)
upravujícího vznik nároku na zaplacení ceny díla a z ustanovení § 554 odst. 1
obch. zák. řešícího otázku provedení díla. Konstatoval, že obchodní zákoník
neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal
odstranit vady díla; takový postup je možný pouze v případě, kdy objednatel
uplatnil právo na slevu z ceny nebo pokud odstoupil od smlouvy. Podle zjištění
soudu prvního stupně z protokolu č. 20/142 o předání a převzetí prací ze dne
16. února 2004, podepsaného zástupci zhotovitele i objednatele, bylo „předmětem
předání sekce A anhydritové potěry včetně separačních vrstev skladba PE folie +
KP MIRELON anhydritový potěr AE tloušťka 40 mm, plocha celkem 765 m2 bez vad a
nedodělků“. Protokol obsahuje výslovné ujednání, že zástupci zhotovitele
předávají a zástupci objednatele přejímají provedené dílo ke dni 16. února
2004. Žalovaná však žádné vady díla a škodu vzniklou jednáním žalobkyně po datu
16. února 2004 netvrdila, přičemž k provedení těchto prací se společnost MD
NOVA s.r.o. žalované zavázala ve smlouvě o dílo uzavřené již dne 6. listopadu
2003, tedy před předáním díla dne 16. února 2004 a tedy v době, kdy žalovaná
měla vůči žalobkyni pouze nárok na řádné dokončení díla.
Odvolací soud zaujal názor, že pokud žalovaná dokončila dílo třetí osobou,
znemožnila tím žalobkyni provedení díla v rozsahu sjednaném smlouvou, přičemž
podepsáním protokolu o předání a převzetí díla oběma účastnicemi vznikl
žalobkyni v souladu s ustanovením § 548 odst. 1 obch. zák. nárok na úhradu ceny
provedeného díla. Uzavřel, že právní závěr soudu prvního stupně o existenci
pohledávky žalované vůči žalobkyni, která byla způsobilá k započtení, není
správný, a proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl
žalobě v rozsahu nároku na zaplacení ceny díla včetně zákonného úroku z
prodlení podle § 369 obch. zák. Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé, v níž soud
prvního stupně rozhodoval o nároku na smluvní pokutu, a věc mu v tomto rozsahu
vrátil k dalšímu řízení se zdůvodněním, že se soud prvního stupně nárokem
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty co do důvodu, výše i jejího souladu s
dobrými mravy vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí je v této části
nepřezkoumatelné. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé napadla
žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí
nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.],
přičemž rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
[dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.]. Vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, se
podle dovolatelky dopustil odvolací soud nesplněním poučovací povinnosti dle §
118a odst. 2 o. s. ř. Tvrdí, že v řízení byl její nárok po celou dobu posuzován
jako nárok z vad díla, přičemž až odvolací soud posuzoval její nárok jako nárok
z trvající smlouvy – nárok na řádné pokračování v provádění díla. To vyvolalo
její přesvědčení o možnosti a oprávněnosti zápočtu a skutečnost, že ani
netvrdila neoprávněnost faktury vystavené žalobkyní. Podle vyjádření
dovolatelky byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, pokud jí nebyla
dána možnost doplnit tvrzení a důkazy například k objasnění skutečností, zda
bylo možné považovat nárok jako nárok z probíhající smlouvy či jako nárok z vad
díla. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že vzal za prokázané skutečnosti, k
nimž nebyla učiněna dostatečná tvrzení. Rozporuje tak především závěr soudů
obou stupňů, že žalobkyně fakturovala provedenou část díla oprávněně a vzniklo
jí tak právo na jeho úhradu. Tvrdí, že závěr odvolacího soudu o tom, že
podepsáním protokolu o předání a převzetí díla oběma účastnicemi vznikl
žalobkyni v souladu s § 548 odst. 1 obch. zák. nárok na úhradu provedeného díla
včetně zákonných úroků z prodlení, nemá vůbec oporu v provedeném dokazování,
jelikož o této skutečnosti vůbec dokazování neprováděl. Obdobně podle
dovolatelky neprováděl dokazování ani soud prvního stupně ohledně vzniku
řádného nároku na úhradu ceny díla, a pokud uvedl, že považovala fakturu za
oprávněnou, dovodil takový závěr pouze ze skutečnosti, že proti faktuře
vystavené žalobkyní započetla svou pohledávku na náhradu škody. Dovolatelka
poukazuje na to, že zápočet pohledávky nemá charakter uznání závazku, že
žalobkyně nedodržela podmínky, které si účastnice sjednaly pro fakturaci
provedených prací, a že ani sama žalobkyně dostatečně netvrdila, že splnila
veškeré podmínky smlouvy pro řádnou fakturaci. Soudům obou stupňů pak shodně
vytýká, že se otázkou dodržení sjednaných podmínek pro vznik nároku na
zaplacení ceny díla vůbec nezabývaly. Podle názoru dovolatelky šlo proto ze
strany žalobkyně o neoprávněnou fakturaci. Neuplatnění této námitky v řízení
vysvětluje svou domněnkou, že i v případě oprávněného vystavení faktury by
došlo k zániku fakturované pohledávky v důsledku provedeného zápočtu. Podle dovolatelky soudy obou stupňů právně pochybily, dovodily-li, že
pohledávku žalobkyně považovala za oprávněnou, resp. že pohledávka žalobkyně
vznikla, existovala a byla splatná. Opakovaně zdůrazňuje, že zápočet své
splatné pohledávky na náhradu škody vůči nesplatné pohledávce žalobkyně nelze
kvalifikovat jako úkon uznání závazku.
Kromě toho odvolacímu soudu vytýká, že
právně pochybil, dospěl-li k závěru o nemožnosti započtení nároku na náhradu
škody, resp. o neoprávněnosti nároku na náhradu škody. S odkazem na § 550 obch. zák. a na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává a obhajuje názor, že
jí vznikl nárok na náhradu škody i v situaci, kdy od smlouvy neodstoupila a kdy
k předání díla v době opravy díla třetím subjektem nedošlo. V této souvislosti
poukazuje na ustanovení § 344 a násl. obch. zák., které zakotvuje oprávnění
(nikoli tedy povinnost) účastníků právních vztahů odstoupit od smlouvy, a na
své oprávnění i v průběhu provádění díla udílet žalobkyni pokyny, jak má dílo
provést, s čímž koresponduje povinnost žalobkyně se jejími pokyny a výzvami
řídit. Pokud tedy žalobkyně této své povinnosti nedostála, pak v situaci, kdy i
soudy obou stupňů konstatovaly, že jí tato povinnost vznikla (odpovídala za
vady), byla povinna uhradit dovolatelce škodu, která jí v této souvislosti
vznikla. Pokud tedy žalobkyně svůj závazek dokončit dílo řádně a včas nesplnila
a odmítala splnit, byla dovolatelka oprávněna v souladu s § 324 obch. zák. zajistit plnění tohoto závazku třetí osobou, aniž by ukončovala smluvní vztah
se žalobkyní, a náklady, které jí v této souvislosti vznikly, jsou škodou,
kterou je oprávněna po žalobkyni požadovat. Dovolatelka dále poukazuje na
konkrétní smluvní ujednání, která uvádí na podporu své argumentace o
oprávněnosti svého postupu nechat odstranit vady díla a dokončit ho třetí
osobou a následně pak požadovat náhradu nákladů po žalobkyni. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V podrobném vyjádření k dovolání reaguje žalobkyně na jednotlivé dovolací
námitky a uvádí, že ani jeden z ohlášených dovolacích důvodů nemůže obstát. Údajné vady řízení se podle žalobkyně odvolací soud nedopustil, neboť nešlo o
situaci, kdy odvolací soud dospívá k odlišnému právnímu názoru, pro který by
bylo třeba žalovanou poučit dle § 118a o. s. ř. Na rozdíl od dovolatelky
vyjadřuje přesvědčení o dostatečnosti žalobních tvrzení, k nimž bylo vedeno i
rozsáhlé dokazování. Poukazuje na to, že žalovaná uplatněný nárok uznala
opakovaně i v průběhu řízení, a to včetně řízení, které bylo původně vedeno u
Okresního soudu Brno-venkov, jehož konečné rozhodnutí bylo následně zrušeno a
věc v části nároku o úhradu ceny díla byla postoupena Krajskému soudu v Brně
jako soudu věcně příslušnému. Za této situace považuje žalobkyně za zcela
logické, že se soudy obou stupňů zaměřily na spornou otázku existence
vzájemného nároku žalované a potažmo platnosti provedeného zápočtu, přičemž se
však neopomněly při dokazování i v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádat i
s nárokem žalobkyně. Žalobkyně se ztotožňuje i s právním názorem odvolacího
soudu stran absence právní možnosti žalované jako objednatele díla zajistit v
průběhu jeho provádění odstranění jeho vad a dokončení třetí osobou s nárokem
na náhradu nákladů vůči žalobkyni jako zhotoviteli a navrhuje, aby dovolací
soud zamítl dovolání a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho,
jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)a § 229
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.). Byť dovolatelka namítala, že se odvolací soud dopustil vady
řízení, neboť dle jejího mínění nedostál ve vztahu k ní své poučovací
povinnosti dle § 118a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud tuto a ani jinou vadu
řízení z obsahu spisu neshledal. Zakládá-li dovolatelka existenci tvrzené vady řízení na změně právní
kvalifikace jejího nároku, pak jde o mylné východisko, neboť v řízení žádný
nárok neuplatnila. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná se bránila žalobnímu
nároku na zaplacení ceny díla tvrzením, že tento nárok žalobkyně zanikl již
před podáním žaloby v důsledku jejího jednostranného zápočtu, jehož předmětem
byla její pohledávka vůči žalobkyni na náhradu škody. Neshledal-li pak odvolací
soud pro skutečnosti popsané v odůvodnění rozhodnutí pohledávku žalované za
způsobilou k započtení, nejde o procesní situaci, která by odůvodňovala
aplikaci § 118a o. s. ř. Lze proto uzavřít, že ohlášený dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud se dále zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Odvolací soud dospěl k závěru o nezpůsobilosti pohledávky žalované na náhradu
škody k započtení, přičemž tento svůj závěr podrobně a správně odůvodnil v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí
odkazoval (srov. např. právní závěry v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn.
29 Cdo 2206/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod
číslem 83). Jestliže si účastnice ve smlouvě možnost řádného dokončení díla
třetí osobou nesjednaly, ale tuto možnost omezily v bodu F. 4. obchodních
podmínek jen ve vztahu k vadám díla v záruční době, pak nechala-li žalovaná
dílo dokončit a odstranit jeho vady třetí osobou, konkrétně společností MD NOVA
s.r.o. před jeho předáním a převzetím mezi účastnicemi, k němuž došlo dne 16. února 2004, nemůže se úhrady takto vzniklých nákladů domáhat po žalobkyni. Dospěl-li proto odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru o
neplatnosti zápočtu pro nezpůsobilost tvrzené pohledávky žalované na náhradu
škody vůči žalobkyni, je toto jeho právní posouzení věci správné a žádné právní
pochybení mu v tomto směru nelze vytýkat. S ohledem na závěr o neplatnosti
tvrzeného zápočtu již bylo nadbytečné se zabývat k námitce dovolatelky otázkou,
zda lze tento zápočet kvalifikovat jako úkon uznání závazku. Dovolací soud nepřisvědčil ani názoru dovolatelky, že skutková zjištění
odvolacího soudu, na nichž založil závěr o vzniku práva žalobkyně na zaplacení
ceny díla, nemají oporu v provedeném dokazování. Listinné důkazy (zejména
předmětná smlouva o díla a protokol o předání a převzetí díla), o které
odvolací soud opřel své právní posouzení otázky vzniku práva na zaplacení ceny
díla, byly v řízení provedeny a skutková zjištění, která z nich byla učiněna a
z nichž vyšel i odvolací soud, jsou popsána v odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně. Dovolatelka v této souvislosti ovšem pomíjí, že několikrát dala
zřetelně najevo, že proti samotnému žalobnímu nároku na zaplacení ceny díla
žádné námitky nevznáší. Pokud pak žalovaná v dovolání namítá, že žalobkyni
nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, neboť nedodržela sjednané podmínky,
patrně přehlédla, že tomu, aby až v dovolání uplatnila toto nové tvrzení, brání
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud uzavřel, že ani ohlášený dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání žalované pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2
část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože
rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu