32 Cdo 981/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, se sídlem v Praze 9,
Ocelářská 799, proti žalovanému Ing. arch. P. R., zastoupenému JUDr. Luborem
Bernatíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, o
zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, o procesním nástupnictví na
straně žalobce, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 121 C 128/2010,
o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září
2011, č. j. 15 Co 271/2011-67, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2011, č. j. 15 Co
271/2011-67, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. července 2011, č.
j. 121 C 128/2010-55, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 500.000,- Kč jako smluvní
pokuty za prodlení se zhotovením a předáním díla - rekonstrukce rodinného domu
žalobce podle smlouvy o dílo uzavřené dne 7. ledna 2009. Žalovaný v rámci své
procesní obrany namítal, že žádnou smlouvu s žalobcem neuzavřel, žalobce ani
nezná a je mu známo, že cca od poloviny roku 2006 se za něho (za žalovaného)
vydává jistý J. R., který mimo jiné jménem žalovaného uzavírá smlouvy, za což
je trestně stíhán v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
51 T 139/2009.
Dne 1. července 2011 podal žalobce návrh, aby do řízení na jeho místo vstoupila
jako postupník žalobou uplatněné pohledávky společnost MBV centrum s. r. o. se
sídlem v Brně, Přívrat 1454/12, identifikační číslo osoby 28302419. K návrhu
přiložil smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 28. června 2011 a souhlas
postupníka se vstupem do řízení.
Žalovaný, jenž v podání došlém soudu dne 7. července 2011 reagoval na oznámení
žalobce o postoupení předmětné pohledávky, poukázal na to, že žalobce poté, co
si zřejmě ověřil důvodnost jeho obrany, opakovaně žádal o odročení přípravného
jednání a následně navrhl žalovanému, že vezme žalobu zpět, vzdá-li se žalovaný
práva na náhradu nákladů řízení. Poté, co žalovaný na tento návrh nepřistoupil
(požadoval nahradit polovinu svých nákladů), obdržel oznámení žalobce o
postoupení. Žalobcův postup je podle přesvědčení žalovaného účelový a jeho
jediným cílem je zprostit se povinnosti k náhradě nákladů řízení. V souvislosti
s tím žalovaný namítal, že z navržených důkazů je zřejmé, že žalobce vůči němu
pohledávku neměl a s údajnou smlouvou o postoupení pohledávky tak nemůže být
spojen převod práva v intencích ustanovení § 107a občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Žalovaný argumentoval, že kromě absence podmínek
podle ustanovení § 107a o. s. ř. by mělo být přihlédnuto rovněž k účelovosti
jednání žalobce, jemuž by neměla být poskytnuta právní ochrana.
Okresní soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 19. července 2011, č. j. 121 C
128/2010-55, že v řízení bude pokračováno na straně žalobce se společností MBV
centrum s. r. o. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce doložil převod práva
platnou a účinnou smlouvou a že nabyvatel práva se svým vstupem do řízení
souhlasil, a nesouhlas žalovaného posoudil s poukazem na ustanovení § 107a
odst. 2 o. s. ř. jako právně neúčinný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. září 2011, č.
j. 15 Co 271/2011-67, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. S poukazem na
judikaturu Nejvyššího soudu vyložil, že soud při rozhodování o návrhu podle
ustanovení § 107a o. s. ř. zkoumá pouze tolik, zda se jedná o právní
skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod (přechod) práva
nebo povinnosti, neboť posouzení, zda tvrzené právo původnímu účastníku svědčí
a zda je postupní smlouva platným právním úkonem, je již posouzením věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nezkoumal jím zpochybněnou pravost smlouvy
o postoupení pohledávek, resp. pravost podpisu jednatele postupníka na této
smlouvě. Argumentoval, že odvolací soud měl důkladně zkoumat, zda nastala
skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva, jak
předpokládá ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř., když v předchozím řízení vyšlo
najevo, že žalobce si je dobře vědom nedostatku pasivní legitimace žalovaného a
jeho kroky v řízení jsou vedeny pouze snahou vyhnout se povinnosti hradit
náklady řízení.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro zjevnou bezdůvodnost. Ztotožnil
se se závěry soudů nižších stupňů a argumentoval, že dovolatel své námitky
neopřel o žádnou „relevantní skutečnost ani důkaz“, zejména nenavrhl důkaz
znaleckým posudkem.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s.
ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je též důvodné.
Podle ustanovení § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil
do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §
107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po
zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s
tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo
toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Podle ustanovení § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla
splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem
chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na
úkor těchto osob.
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit
důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně
doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno)
prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě
například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo,
že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní
úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala
vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s
odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve
svém nálezu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, in www.usoud.cz, že
obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §
107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze
o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř.
(zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní
úpravy).
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že citovanou judikaturu nerespektoval, neboť v
době, kdy rozhodoval, jí tu ještě nebylo. To však nemůže nic změnit na
skutečnosti, že právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je v otázce
právní relevance námitky účelovosti postupu žalobce při postupování pohledávky
a při využití úpravy procesního nástupnictví v ustanovení § 107a o. s. ř., v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a je tudíž nesprávné.
Odvolací soud (objektivně vzato) pochybil, jestliže se námitkou žalovaného
věcně nezabýval a nevyhodnotil její důvodnost z pohledu ustanovení § 2 o. s. ř.
s přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo, mimo jiné též k předchozímu
žalobcovu procesnímu postupu (vedle žalovaným zdůrazněných návrhů na odročení
srov. též neúspěšný návrh na přerušení řízení, učiněný v reakci na procesní
obranu žalovaného obsaženou v jeho vyjádření k žalobě).
Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 písm. b) o. s .ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, byl tedy uplatněn po právu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správné,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b
odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu