NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Od 13/2003-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla v právní věci žalobkyně P., a.s., zast. JUDr. J. P., advokátem, proti žalovanému 1) K. K., 2) Z. K., o zaplacení 36.440,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 78/2002, o návrhu žalovaného 1) na přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému soudu, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 78/2002 se Krajskému soudu v Ostravě nepřikazuje.
U Krajského soudu v Hradci Králové bylo dne 10. 1. 2001 zahájeno řízení o zaplacení 36.440,- Kč s příslušenstvím současně s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu.
Žalovaný 1) dne 29. 6. 2002 podal návrh na přikázání věci k soudu v Ostravě, neboť je zdravotně i finančně indisponován.
Žalobkyně s přikázáním věci nesouhlasí a trvá na tom, aby věc byla projednána před Krajským soudem v Hradci Králové.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) a Krajskému soudu v Ostravě, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh žalovaného 1) na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
V daném případě sice jsou na straně žalovaného 1) okolnosti způsobilé odůvodnit přikázání věci jinému soudu, na druhé straně však existují také, a to nikoli nevýznamné, důvody, pro něž by řízení naopak mělo proběhnout před dosavadním procesním soudem. Za tohoto stavu – a při respektování výše uvedeného ústavního principu – dospěl Nejvyšší soud, přihlížeje též k možnostem, jež skýtá ustanovení § 39 o. s. ř. upravující institut tzv. dožádání, k závěru uvedenému ve výroku tohoto usnesení.
Nejvyšší soud tedy důvody pro přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř. neshledal a návrhu žalovaného 1) nevyhověl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.
předseda senátu