NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Od 18/2003-87
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Petra Hampla ve věci žalobkyně J. L., proti žalovanému L. B., vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 120/99, o zaplacení 15.000,- Kč, o návrhu žalovaného na přikázání věci z důvodu vhodnosti jinému soudu, takto,
Věc vedená u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 120/99 se Okresnímu soudu v Táboře nepřikazuje.
U Okresního soudu v Jeseníku bylo dne 3. 5. 1999 zahájeno řízení o zaplacení částky 15.000,- Kč.
Žalovaný v podání ze dne 9. 2. 2002 příslušný soud žádá, aby byla celá věc přeložena do Tábora, protože absolutně nevěří celé jesenické justici.
Žalobkyně s delegací nesouhlasí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu (Okresnímu soudu v Jeseníku) a Okresnímu soudu v Táboře, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), návrh žalovaného na přikázání věci jinému soudu projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Jelikož v daném případě ani jedna z žalovaným uvedených okolností (z hlediska ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. irelevantních) odůvodnit průlom do výše citované ústavní zásady způsobilá není, Nejvyšší soud návrhu na přikázání věci nevyhověl. Nebyly shledány ani důvody z hlediska procesního (urychlení řízení) ani důvody vážící se k účastníkům řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2003
JUDr. František Faldyna, CSc., v. r. předseda senátu