NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 1/2002-182
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce M. L.,
zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti žalovanému O. H., podnikateli,
zastoupenému Mgr. J. T., advokátem, o zaplacení částky 507.173,- Kč s
příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 224.431,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C
122/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
4. dubna 2001, č.j. 19 Co 13/2001-156, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2001,
č.j. 19 Co 13/2001-156, se zrušuje a
věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 25. dubna 2000, č.j. 13 C
122/94-116, ve vyhovujícím výroku I., kterým bylo
žalovanému uloženo zaplatit žalobci 505.173,- Kč s
příslušenstvím, v zamítavém výroku III. o vzájemném návrhu žalovaného na
zaplacení Kč 224.431,- Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku
IV. o nákladech řízení (první věta výroku). Odvolací soud
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhá věta výroku) a zamítl
návrh žalovaného na připuštění dovolání (třetí věta výroku).
Jak uvedl odvolací soud v odůvodnění rozsudku, domáhal se v posuzované věci
žalobce po žalovaném zaplacení částky 507.173,- Kč s příslušenstvím na
základě dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek uzavřené dne 2. června 1993,
kterou účastníci upravili své vzájemné vztahy a pohledávky tak, že žalobce
vrátí žalovanému v dohodě označená motorová vozidla a žalovaný vrátí žalobci
žalovanou částku jakožto součet veškerých převzatých záloh, které od žalobce
obdržel na řádné zajištění a pořízení motorových
vozidel. Uvedenou částku, kterou žalovaný při soudním jednání uznal co do
důvodu i výše, žalobci nezaplatil, přičemž vůči žalobci uplatnil vzájemný návrh
na zaplacení 224.431,- Kč s příslušenstvím, když tvrdil, že má vůči žalovanému
nároku svou pohledávku ve výši 731.604,- Kč.
Podle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně skutkový stav věci
dostatečně, proto z něho při posuzování odvolání žalovaného vyšel a ztotožnil
se i s jeho právním závěrem, že dohodou o vzájemném vyrovnání pohledávek ze dne
2. června 1993 si účastníci zřídili nový závazek při současném zrušení jejich
dosavadního závazku. Citovaná dohoda však není privativní novací ve smyslu §
570 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jak dovodil soud prvního
stupně, ale jedná se o dohodu o narovnání dle ust. §
585 obč. zák., kterou účastníci upravili mezi nimi sporná práva s tím, „že se
dohodou vyčerpávají všechny vzájemné pohledávky, ruší od počátku
vzájemné vztahy“. Vzhledem k tomu, že se jedná o platnou dohodu, v níž dali
její účastníci výslovně najevo, že nemají navzájem žádné pohledávky, nemá podle
odvolacího soudu uplatněný nárok formou vzájemného návrhu žádné právní
opodstatnění, a to ani z důvodu bezdůvodného obohacení, neboť plnění z tohoto
právního titulu nebylo citovanou dohodou sjednáno. Odvolací soud dospěl k
závěru, že odvolání žalovaného není důvodné, a proto rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Návrh žalovaného na připuštění
dovolání zamítl z důvodu, že výklad pojmu veřejné potřeby dle ust. § 261 odst.
2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nebyl
odvolacím soudem v tomto řízení posuzován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání namítaje, že soudy
obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav a věc i nesprávně právně
posoudily především tím, že nesprávně interpretovaly ustanovení § 585 obč. zák.
Dovolatel připustil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, mající charakter
dohody o narovnání, ta však nemohla mít tak rozsáhlé právní následky, jak
dovodil odvolací soud. Konkrétně namítl, že se touto dohodou nemohl vzdát
právních nároků, o jejichž existenci v době jejího uzavření nevěděl,
eventuálně, které v té době ještě vůbec neexistovaly.
Protože v době uzavření dohody nemohl vědět, že mu žalobce vrátí motorová
vozidla zničená, případně poškozená a že bude mít z tohoto důvodu nárok na
náhradu škody, nemohl se ani žádného takového nároku v dohodě vzdát. Namítl, že
i když strany podle § 587 obč. zák. prohlásí, že ruší veškeré vzájemné závazky,
dopadá tato jen na závazky mezi nimi sporné nebo pochybné, ledaže z ní
nepochybně vyplývá, že se týká i jiných vztahů. Protože žalovaný v době
uzavření dohody o svých nárocích vůči žalobci nevěděl, nemůže se na ně tato
dohoda vztahovat.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho důkazními návrhy a
zejména klíčovou otázku řízení, tj. zda je založena působnost občanského nebo
obchodního zákoníku, což má zásadní význam nejen z hlediska běhu promlčecích
lhůt, ale i určení typu odpovědnosti za škodu, která je v obou právních
předpisech upravena odlišně. Podle dovolatele je tímto nesprávným postupem
odvolacího soudu, který tuto otázku zcela pominul, jeho rozhodnutí
nepřezkoumatelné a je založena přípustnost jeho dovolání. Navrhl, aby dovolací
soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a
aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 237, § 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. nebo o ustanovení § 239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud
přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence
činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé
rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel nenamítal a z obsahu spisu rovněž
nevyplývají.
O případ podřaditelný ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. rovněž nejde,
neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto
soudu ve věci.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. není dovolání přípustné, protože
odvolací soud k návrhu žalovaného přípustnost dovolání nevyslovil.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci – jak se podává z obsahu odvolání žalovaného založeného ve spisu na
č.l. 131 – naplněn) může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání
neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. V případě
dovolání přípustného dle § 239 odst. 2 o. s. ř. je
způsobilým dovolacím důvodem proto důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (naopak nelze uplatnit dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
c) o. s. ř., tj. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího
soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy ze skutkového zjištění (skutkové podstaty)
dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní
předpis a zda byl také správně vyložen, popř. správně aplikován.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto
pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která
judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů)
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování řeší rozdílně, takže
nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil
určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších
soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové“) řešení této právní
otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2
Cdon 1339/1996, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod
číslem 101).
Protože postupem podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. může být dovolání připuštěno
jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, nevyhověl-li odvolací soud jeho návrhu na vyslovení
přípustnosti dovolání, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít –
jak plyne ze shora uvedeného – zásadní význam, neboť jen taková právní otázka,
která byla pro rozhodnutí věci určující, může vést k závěru o splnění
předpokladů přípustnosti dovolání podle ust. § 239 odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna nejen
tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého
obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené
právní posouzení věci je významné pro věc samu.
Pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnil.
Zásadní právní význam dovolací soud shledal, a potud má dovolání za přípustné
podle § 239 odst. 2 o. s. ř., pouze v řešení otázky, zda může být dohodou o
narovnání dotčen závazek vzniklý v budoucnu. Ostatní námitky dovolatele
směřující do skutkových zjištění soudu nemohou
přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, jak bylo již výše naznačeno,
založit.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně uzavřeli účastníci dne 2. června
1993 dohodu o vzájemném vyrovnání pohledávek, kterou odvolací soud kvalifikoval
jako platnou dohodu o narovnání podle ust. § 585 obč. zák., kterou si účastníci
upravili mezi nimi sporná práva tak, že došlo k zániku dosavadních závazků
účastníků a vznikly nové závazky, jejichž obsahem byla povinnost žalovaného
zaplatit žalobci částku 507.173,- Kč. Vycházeje ze shodného prohlášení
účastníků, „že se dohodou vyčerpávají všechny vzájemné pohledávky, ruší od
počátku vzájemné vztahy“, kterým dali podle odvolacího soudu výslovně najevo,
že nemají navzájem žádné pohledávky, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok
žalovaného uplatněný formou vzájemného návrhu nemá žádné právní opodstatnění, a
to ani z důvodu bezdůvodného obohacení, když plnění z tohoto právního titulu
nebylo uvedenou dohodou sjednáno.
Takový závěr odvolacího soudu není správný, neboť vychází z nesprávného
právního posouzení věci, a dovolání žalovaného je tak důvodné.
Narovnání je obecně právní institut, jenž má smluvní základ a jehož
podstatou je nahrazení dosavadního („starého“) závazku (závazkového
vztahu) závazkem novým. Dosavadní závazek zaniká a namísto něho vzniká nový
závazek.
Podle ust. § 585 obč. zák. je narovnání konstruováno tak, že
dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva
mezi nimi sporná nebo pochybná, přičemž dohoda, kterou mají být mezi účastníky
upravena veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet. Byl-li
dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena
písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku. Dosavadní závazek
je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání.
Podle § 587 obč. zák. i když strany prohlásí, že narovnáním jsou mezi nimi
upravena veškerá vzájemná práva, týkají se tyto účinky pouze právního vztahu, v
němž vznikla mezi nimi spornost nebo pochybnost, ledaže z obsahu narovnání
nepochybně vyplývá, že se narovnání týká i jiných vztahů.
Jak vyplývá z ust. § 585 odst. 1 obč. zák., je účelem narovnání odstranit
spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny všechny
předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnost
týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků, apod., přičemž spornost
nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní. Dohoda o
narovnání může být všeobecná, tj. může se týkat všech práv, která tvoří obsah
určitého závazkového právního vztahu (závazku) mezi
dlužníkem a věřitelëm, jak je však výslovně v tomto ustanovení uvedeno, netýká
se tato dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, práv,
na něž účastník nemohl pomýšlet.
Odvolací soud však dospěl k uvedenému závěru o neopodstatněnosti nároku
žalovaného uplatněného formou vzájemného návrhu, aniž se zabýval tím, zda mohl
žalovaný na jím uplatněný vzájemný návrh v době uzavření dohody o narovnání
pomýšlet a zda může být touto dohodou dotčen závazek vzniklý teprve v budoucnu,
čímž aplikoval ust. § 585 a násl. obč. zák. neúplně a tím nesprávně. Proto v
novém řízení posoudí odvolací soud uplatněný vzájemný návrh žalovaného i z
tohoto pohledu, přičemž přihlédne i k ustanovení § 574 odst. 2 obč. zák., podle
kterého dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve
vzniknout, je neplatná. Jak vyplývá výslovně z tohoto
ustanovení, lze se vzdát pouze těch práv, která v době uzavření dohody
existují, přičemž se nelze platně vzdát majetkových práv, o kterých není známo,
zda v budoucnu vzniknou, ani těch, která v době uzavření dohody ještě
nevznikly (např. právo na náhradu škody).
Námitkou nesprávnosti skutkových zjištění se dovolací soud nemohl zabývat,
neboť tuto námitku není, jak shora uvedeno, možno posuzovat za stavu, kdy je
dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (srov. též mutatis
mutandis rozhodnutí zveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Vzhledem k přípustnosti dovolání je podle § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř.
dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti i k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu dovolací
soud zjistil, že ačkoliv žalovaný podal odvolání (č.l. 124 spisu)
výslovně do všech výroků I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací
soud o odvolání žalovaného proti výroku II. ve svém rozsudku ze dne 4.
dubna 2001. nerozhodl, čímž zatížil řízení tzv. jinou vadou ve smyslu § 242
odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem co do řešení otázky, ohledně
které shledal dovolací soud dovolání přípustným a z něhož rozhodnutí odvolacího
soudu vychází, není správné, a řízení bylo zatíženo vadou ve smyslu § 242 odst.
3 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval
jednání [§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.], rozsudek odvolacího soudu podle
§ 243b odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu