NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 100/2003-128
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Hampla a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně L., spol.s r.o.,
zastoupené JUDr. J. R., advokátkou, proti žalované Ing. M. V., podnikatelce,
zastoupené JUDr. E. R., advokátkou, o zaplacení 207.328,- Kč, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 508/93, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002,
č.j. 1 Cmo 284/2001-111, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2002,
č.j. 1 Cmo
284/2001-111 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2001, č.j.
5 Cm 508/93-95, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Shora uvedeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 30. dubna 2001, č.j. 5 Cm 508/93-95, tak, že žalobu o zaplacení
207.328,- Kč zamítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného
obohacení, uplatněný 15.4.1997, je promlčen, neboť pohledávka, která je
předmětem řízení, vznikla v roce 1992, a tedy i při případné aplikaci § 397
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) čtyřletá promlčecí doba marně
uplynula. Žalobkyně původně vymáhala zaplacení uplatněného nároku z titulu
uzavřené smlouvy o dílo a až ve svém podání ze dne 15.4.1997 nárok odůvodnila
bezdůvodným obohacením žalované. Proto odvolací soud při posuzování námitky
promlčení vycházel z data uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně nárok žalobkyně
kvalifikoval, aniž by předtím rozhodl o změně návrhu, a to i přesto, že návrh
byl původně odůvodněn jako cena plnění z uzavřené smlouvy o dílo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkazuje na § 237odst. 1 písmeno a) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“). Dovolací důvod spatřuje v § 241a odst. 2 písmeno b) o. s.
ř., když má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
V dovolání uvádí, že žaloba byla podána v listopadu 1993 a byla koncipována
jako žaloba na zaplacení. Řízení před soudem prvního stupně potvrdilo zájem
obou stran na uzavření smlouvy o dílo , a pokud bylo právní posouzení takového
jednání jiné, mohlo se jednat o nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2
obch. zák. V žalobě byl sice odkaz na uzavřenou smlouvu o dílo, ale žalobní
petit zněl na zaplacení částky 207.328,- Kč. Má za to, že není rozhodné, zda
žalované vznikla povinnost plnit na základě smlouvy o
dílo, či smlouvy nepojmenované, případně zda se jednalo o
bezdůvodné obohacení. Namítá dále, že bylo v její dispozici v průběhu řízení
upřesnit či doplnit právní názor zejména s ohledem na to, s jakým výsledkem je
prováděno důkazní řízení. Samotná námitka promlčení byla žalovanou vznesena až
v průběhu odvolacího řízení, v jehož rámci odvolací soud právně kvalifikoval
nárok žalobou uplatněný jako bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žaloba
proto byla podána včas, i když požadované plnění bylo později soudem
kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího
soudu je věcně správný, vycházející ze skutkového stavu věci, a
proto navrhuje jeho zamítnutí. Domnívá se však, že žalobkyně neprovedla pouze
upřesnění žaloby, nýbrž její změnu ve smyslu ust. § 95 o. s. ř. a s
tím souvisí i právní posouzení sporu. Poukazuje na to, že
žalobkyně požadovala zaplacení 207.328,- Kč z titulu smlouvy o dílo a svůj
návrh nezměnila ani po té, co byla žaloba pro neprokázání uzavření takové
smlouvy zamítnuta. Další dokazování se proto ubíralo stejným směrem, tedy že
žalobkyně jednala v domnění, že žalovaná s ní uzavře smlouvu apod. Nijak však
nebylo prokazováno, že se žalovaná obohatila, jak a jakým způsobem a v jakém
rozsahu by měla získat majetkový prospěch a v jakém rozsahu
se měl její majetek zmenšit. Změna žaloby je přitom podmínkou pro to, aby
žalobce mohl požadovat stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu,
než ho vylíčil v návrhu. Hmotně právní účinky změny návrhu nastanou dnem, kdy
soudu dojde tato změna, popř. dnem, kdy by změnu podání učinil účastník do
protokolu. Běh promlčecích a prekluzivních lhůt takto uplatněných práv se proto
staví právě tímto dnem, nikoliv dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním
návrhu.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písmeno a) o. s.
ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v případě přípustného dovolání
dovolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písmeno a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., i když dovoláním
výslovně nebyly namítány (tzv. zmatečnostní vady).
Žalobkyně opírala uplatněný nárok o smlouvu o dílo, případně jinou innominátní
smlouvu. Z podání ze dne 15.4.1997, z něhož vycházel také při svém rozhodování
odvolací soud, je zřejmé, že měla za nesporné, že závazkový právní
vztah mezi účastníky existoval a je podle ní
nerozhodné, zda povinnost k úhradě žalované částky vznikla z titulu smlouvy o
dílo či innominátního kontraktu, případně zda se jednalo o
bezdůvodné obohacení, aniž by jakkoliv blíže případné bezdůvodné obohacení
vymezila z hlediska skutkového.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru (ostatně shodnému se závěrem soudu
prvního stupně), že smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla a nárok na zaplacení
uplatněné jistiny posoudil z pohledu právního důvodu bezdůvodného obohacení s
tím, že vycházel primárně z tvrzení žalobkyně obsažených v jejím podání ze dne
15.4.1997 (odlišných od tvrzení obsažených v žalobě, která vycházela ze smlouvy
o dílo), změnil nejen právní kvalifikaci nároku, který byl předmětem řízení,
ale vyšel též z jiných skutkových okolností než těch, které byly obsahem podané
žaloby (tvrzená existence smlouvy o dílo) a které též podřadil pod hypotézu
jiné právní normy, aniž by tento jeho procesní postup vycházel z § 95 o. s. ř.
za použití § 211 o. s. ř. Skutková podstata obou zmíněných právních institutů
(smlouva o dílo a bezdůvodné obohacení) přitom vykazuje jiné obsahové a
formální náležitosti (dále blíže srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky, sp. zn. Odon 30/94/Fa ze dne 20. dubna 1995, publikovaný v časopise
Právní praxe v podnikání č. 12/95, str. 20 a dále usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, publikované v
Soudní judikatuře 1/98, pod číslem 4, str. 7).
Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1, věta
první, o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky
dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém
případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95
odst. 2 o. s. ř.)
Změnit žalobu může žalobce za podmínek uvedených v ustanovení § 95 o. s. ř.
také za odvolacího řízení (srov. § 211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby
uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s
dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1.
1998 sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1998). O změně žaloby musí odvolací soud vždy rozhodnout;
dokud tak neučiní, nemůže o změněné žalobě jednat a rozhodovat.
O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného
než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného
skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v
případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a
stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu
věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
Uváděná změna právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku s nutnou reflexí
v rovině skutkových tvrzení může však být provedena pouze žalobkyní, která
jediná je v souladu se zásadou dispoziční, kterou je občanské soudní řízení
sporné ovládáno a na níž je toto řízení rovněž vystavěno, oprávněna nakládat
předmětem řízení, nikoliv soud.
Změnil-li tedy odvolací soud právní kvalifikaci nároku bez toho, aby tak
učinil v přímé návaznosti na dispoziční úkon žalobce – podání ze dne 15.4.1997,
jež významně mění jeho skutková tvrzení a které je také nutno posuzovat podle
jeho obsahu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. – aniž rozhodl o změně žaloby,
zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí už z tohoto důvodu nemůže
obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, přičemž stejnou
vadou trpí též rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky
proto, aniž by se věcně zabýval uváděnými důvody v dovolání a aniž by nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
první stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2,3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§243d odst. 1 o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 poslední věta).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 14. května 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu