32 Odo 1049/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobkyně D., a.s., zastoupeného, advokátem, proti žalované O. Č., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1.501.583,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 7/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2003, č. j. 12 Cmo 140/2003-33, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2003, č. j. 12 Cmo 140/2003-33 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2003, č.j. 48 Cm 7/2003 - 17, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyhověl tak žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení faktur vystavených za spediční a logistické služby a dále faktur vystavených k úhradě poplatku z prodlení za pozdní úhradu faktur splatných v letech 2001 a 2002.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2003, č. j. 12 Cmo 140/2003 – 33, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odůvodnění rozsudku odvolací soud z obsahu spisu mimo jiné zjistil, že se žalobkyně domáhala na žalované (s odkazem na ustanovení § 607, odst. 3 obchodního zákoníku) zaplacení zasílatelské úplaty vyúčtované třiceti čtyřmi fakturami za poskytnuté spediční a logistické služby v roce 2001 a 2002 a dále zaplacení čtyř faktur, jimiž byl vyúčtován poplatek z prodlení za pozdní úhradu faktur v roce 2001 a 2002. Žalobkyně k žalobě připojila tam specifikované faktury a zápisy z jednání se žalovanou. Soud prvního stupně ve věci dne 18. listopadu 2002 vydal platební rozkaz a současně usnesení podle § 114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jímž za náležitého poučení vyzval žalovanou, aby se (pokud proti platebnímu rozkazu podá odpor) ve lhůtě třiceti dnů od podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé a v případě, že žalobou uplatněný nárok zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Obě rozhodnutí soud doručil žalované do vlastních rukou dne 5. prosince 2002. Žalovaná podala proti platebnímu rozkazu dne 10. prosince 2002 odpor, v němž uvedla, že ze strany žalobkyně nebylo poskytnuto řádné plnění, které by zakládalo žalovaný nárok a navrhla žalobu zamítnout. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně, který na základě shora uvedeného žalobě rozsudkem pro uznání vyhověl, zákonným, a zhodnotil, že pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. byly splněny všechny podmínky, když žalovaná se na výzvu soudu bez vážného důvodu v poskytnuté lhůtě nevyjádřila. Odvolací soud uzavřel, že žaloba obsahovala všechny náležitosti podle § 79 o. s. ř., z obsahu odůvodnění odporu žalované vyplývá, že plnění žalobkyně žalovanému poskytla, smysl použitého výrazu „řádné“ žalovaná nevysvětlila. Podle odvolacího soudu žalovaná podaným odporem proti platebnímu rozkazu nesplnila povinnost vyjádřit se na výzvu podle § 114b o. s. ř., neboť taková povinnost by byla splněna pouze vyjádřením, v němž by byly uvedeny takové skutkové okolnosti, na kterých buduje svou obranu, aby soud mohl stanovit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř., a odůvodnila jej nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř., které shledala v řešení otázky, zda vyjádření žalované obsažené v odporu proti vydanému platebnímu rozkazu bylo dostatečné (pro účely reakce na výzvu soudu učiněnou podle § 114b o. s. ř.). Zopakovala námitku, že žalobkyně v žalobě neuvedla konkrétní údaje ke svému plnění a navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále je „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněným subjektem - žalovanou, při splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal, že dovolání je podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu námitkou nesprávného právního posouzení obsahu odporu proti platebním rozkazu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že obsah odporu proti platebnímu rozkazu byl dostatečný i pro účely vyjádření na výzvu soudu podle 114b o. s. ř. Námitce dovolatelky nelze upřít důvodnost.
Na základě doručeného usnesení podle § 114b o. s. ř. mohla žalovaná podat své vyjádření kdykoli od data doručení výzvy, nejpozději však třicátého dne od data následujícího po dni odporu (pokud odpor včas podala). Povinnost vyjádřit se mohla splnit žalovaná jak tím, že by skutkové okolnosti, na kterých staví svou obranu, uvedla v odůvodnění odporu, tak tím, že by odpor neodůvodnila a v určené lhůtě se ve věci vyjádřila samostatným podáním. Soud byl povinen hodnotit podání žalované (v projednávané věci označené jako odpor proti platebnímu rozkazu) podle jeho obsahu (srov. § 41, odst. 2 o. s. ř.).
Teprve odvolací soud se obsahem odporu proti platebnímu rozkazu z pohledu § 114b o. s. ř. zabýval, jím přijaté závěry však neobstojí. Formulace použitá žalovanou, že „ze strany žalobce nebylo poskytnuto řádné plnění, které by zakládalo tento nárok ...“ nemusí znamenat, jak dovodil odvolací soud, že „plnění bylo žalobcem žalovanému poskytnuto“. Lze připustit, že z formulace nevyplývá, zda žalovaná akcentuje nesplnění závazku (srov. „nebylo poskytnuto ... plnění, které by zakládalo nárok ...“) nebo klade důraz na vady plnění (srov. „nebylo poskytnuto řádné plnění“). V každém případě však vyjádření žalované umožňuje stanovit okruh skutečností sporných mezi účastníky, které se stanou předmětem dokazování, neboť spornými žalovaná učinila otázky, zda k plnění závazku ze strany žalobkyně vůbec došlo a zda plnění bylo poskytnuto bez vad. Za tohoto stavu byl postup soudu podle § 114b odst. 5 o. s. ř. vyloučen a nebyl splněn předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení obsahu podání žalované (odporu proti platebnímu rozkazu) ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn a dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení vyčtené v § 229, odst. 1, § 229, odst. 2, písm. a), b) a § 229, odst. 3 o. s. ř. ani jiné vady řízení dovolatel neuplatnil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2003, č.j. 12 Cmo 140/2003 – 33, zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek Krajského soudu v Praze a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d, odst. 1, věta za středníkem, § 226, odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d, odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu