32 Odo 1055/2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce C. M. zastoupeného advokátem proti žalované I., s.r.o., o
zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 243/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 83/2004-95,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo 83/2004-95,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalované
zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané
mezi účastníky ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy o dílo ze dne 20. ledna
1998 (dále též jen „smlouva o budoucí smlouvě“) pro případ neuzavření smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3. června 2003,
č.j. 13 Cm 243/2002-72, žalované uložil zaplatit žalobci 1 000 000,- Kč a
náklady řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že mezi
účastníky došlo v souladu s ustanovením § 289 a násl. obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) k platnému uzavření smlouvy o budoucí smlouvě ze dne
20. ledna 1998, v níž si její účastníci sjednali rovněž platně smluvní pokutu
pro případ, že žalovaná svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu o dílo nesplní.
Tvrzení žalované o tísni při uzavření smlouvy o budoucí smlouvě nepovažoval za
prokázané, přičemž stejně tak i posoudil námitku žalované o podstatné změně
okolností pro možnost realizace díla (změna ve financování stavby a absence
řádné dokumentace), za nichž byla smlouva o budoucí smlouvě uzavírána. Za
stavu, kdy žalobce řádně žalovanou vyzval ke splnění povinnosti plynoucí ze
smlouvy o budoucí smlouvě, která však svůj závazek uzavřít budoucí smlouvu o
dílo nedodržela a neprokázala jak existenci okolností, které by ji této
povinnosti zbavovaly, tak ani tvrzenou tíseň při uzavření smlouvy o budoucí
smlouvě, žalobě vyhověl v celém rozsahu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č.j. 1 Cmo
83/2004-95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu v
celém rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se po zopakování dokazování smlouvou o budoucí smlouvě s
právními závěry soudu prvního stupně neztotožnil, přičemž odlišné právní
posouzení věci založil zčásti na jiných než odvolatelkou uváděných
skutečnostech. Ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované
o uzavření předmětné smlouvy v tísni, byť s jiným zdůvodněním, které opřel o
ustanovení § 267 odst. 2 obch. zák., podle něhož je aplikace ustanovení § 49
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro obchodněprávní vztahy
výslovně vyloučena. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru o
existenci skutečností (rozhodnutí investora o odložení zakázky a změně jejího
financování, nedostatek podkladů pro vymezení předmětu díla v zamýšlené smlouvě
o dílo a nesvěření zakázky investorem žalované, nýbrž jiné firmě)
znemožňujících žalované splnit závazek uzavřít smlouvu o dílo a rovněž tak
nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně o platnosti smlouvy o budoucí smlouvě.
Odvolací soud vyšel při přezkoumávání platnosti smlouvy o budoucí smlouvě z
ustanovení § 289 odst. 1 obch. zák., podle něhož požadavek zákona na určitost
vymezení předmětu díla jako jedné z podstatných náležitostí smlouvy o dílo je
naplněn určením předmětu plnění „alespoň obecným způsobem“. Tak tomu však podle
posouzení odvolacího soudu nebylo, neboť tuto dikci zákona účastníky použitá
formulace „kompletní realizace dodávky a montáže nosné konstrukce“
nenaplňuje. Není z ní totiž ani přibližně zřejmé, o jakou stavbu (co do
velikosti, typu konstrukce, druhu materiálu, apod.) se má jednat, ani z ní
nelze vůbec dovodit, zda má jít jen o provedení vlastní konstrukce, či zda má
jít též o přípravné a terénní práce. Z textu článku II. smlouvy není ani jasné,
kdo má projektovou dokumentaci odsouhlasovat a v čem měla specifikace díla
vzájemnou dohodou spočívat. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že předmětná
smlouva o budoucí smlouvě nebyla platně uzavřena a že tedy žalobci nárok na
smluvní pokutu nevznikl. V této souvislosti pro úplnost poznamenal, že žalobce
sice vyzval žalovanou k podpisu smlouvy, neprokázal však a ani netvrdil, že by
tuto smlouvu vyhotovil a žalované k podpisu předložil. Má-li smluvní pokuta
především reparační charakter, bylo by podle odvolacího soudu jinak nutné
uvažovat o její moderaci, jelikož žalobci žádná škoda nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení § 237 o dst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle názoru dovolatele odvolací soud
pochybil jak posouzením nemožnosti žalované uzavřít předmětnou smlouvu o dílo,
tak i závěrem o neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě pro nedostatečné vymezení
jejího předmětu.
Dovolatel tvrdí, že v době, kdy žalovaná měla povinnost uzavřít s ním smlouvu o
dílo, nedošlo ke změnám opravňujícím žalovanou k nedodržení závazku. Za
rozhodné pro posouzení možnosti či nemožnosti žalované uzavřít smlouvu označuje
období od 20. ledna 1998 do 15. března 1998 a uvádí, že o skutečnostech a
problémech s dokumentací se žalovaná dověděla až několik měsíců po termínu
určeném k uzavření smlouvy o dílo. V této souvislosti poukazuje rovněž na
nesplnění povinnosti žalované oznámit žalobci včas změnu okolností; pokud
odvolací soud cituje sdělení žalované ze dne 23. března 1998, došlo k němu až
týden po uplynutí lhůty k uzavření smlouvy.
Podle názoru dovolatele účastníky zvolená formulace v článku II. smlouvy o
budoucí smlouvě požadavek zákona na určení předmětu budoucí smlouvy alespoň
obecným způsobem naplňuje. Má za to, že ze smlouvy je zcela jasné, o jakou
stavbu se jedná, že jde o nosnou konstrukci. Otázku druhu materiálu označuje
pro obecné určení předmětu smlouvy za nepodstatnou, když navíc obě strany
věděly, o jaký materiál jde, jelikož se žalobce v té době zabýval hliníkovými
konstrukcemi.
Dovolatel rovněž oponuje odvolacímu soudu, pokud mu vytýkal, že žalované
společně s výzvou nepředložil návrh smlouvy, jelikož taková povinnost oprávněné
strany ze smlouvy o budoucí smlouvě nevyplývá. Dále nesouhlasí s odvolacím
soudem, pokud v odůvodnění rozhodnutí spojoval úvahu o případné moderaci
smluvní pokuty se skutečností, že žalobci žádná škoda nevznikla, jelikož
smluvní strana, která povinnost porušila, má povinnost sjednanou pokutu uhradit
bez ohledu na to, zda druhé smluvní straně škoda vznikla či nikoliv.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť podle jeho obsahu směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu správný, znamená přezkoumat především právní závěr odvolacího soudu o
neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě pro nedostatečné vymezení předmětu
smlouvy a dle výsledku tohoto posouzení pak případně i druhý důvod, na němž
odvolací soud své měnící rozhodnutí založil, tj. závěr o zániku závazku
žalované uzavřít budoucí smlouvu v důsledku následné nemožnosti plnění.
Odvolací soud dovodil, že předmět budoucí smlouvy o dílo není určen „alespoň
obecným způsobem“, jak to pactum de cotrahendo dle ustanovení § 289 odst. 1
obch. zák. vyžaduje, v důsledku čehož není předmět vymezen dostatečně určitě. S
tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Podle ustanovení § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy
se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí
smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.
Jedním ze dvou nutných požadavků § 289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění
budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým)
vymezením (druhým požadavkem je uzavření budoucí smlouvy ve stanovené době).
Jde sice o určité uvolnění v rámci obecné zásady, že předmět smlouvy musí být
určitý, ale tento princip se neopouští – stále musí být jasné, jaká budoucí
smlouva, tedy s jakým obsahem, s jakým předmětem plnění má být uzavřena.
Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení byla dne 20. ledna 1998
uzavřena smlouva o budoucí smlouvě, v jejímž článku I. se účastníci řízení
zavázali společně realizovat zakázku „Provedení nosné konstrukce a zastřešení
stavby expozičního skleníku F.“, kterou žalovaná získala v rámci veřejné
zakázky vyhlášené dne 19. prosince 1997. Dále bylo zjištěno, že v článku II.
této smlouvy byl předmět budoucí smlouvy vymezen jako „kompletní realizace
dodávky a montáže nosné konstrukce“ s tím, že „specifikace díla provedeného
firmou C. M.–M.bude upřesněna po vzájemné dohodě na základě odsouhlasené
projektové dokumentace dodané objednatelem“.
Na základě takto účastníky vymezené formulace předmětu budoucí smlouvy v
článku I. smlouvy o budoucí smlouvě ve spojení s jejím článkem II. se dovolací
soud s názorem odvolacího soudu o nedostatečnosti vymezení předmětu budoucí
smlouvy neztotožňuje, neboť jeho specifikaci shledává z pohledu § 289 odst. 1
obch. zák. vyhovující. Z textace použité účastníky je totiž nepochybné, o jaké
budoucí dílo (stavbu) jde. Je zcela zřejmé, že jde o kompletní dodávku a montáž
nosné konstrukce stavby expozičního skleníku F., která byla předmětem
výběrového řízení, přičemž její specifikace bude účastníky upřesněna na základě
odsouhlasené projektové dokumentace dodané objednatelem. Názor odvolacího soudu
o absenci dalších údajů, zejména pokud jde o velikost stavby, druh materiálu,
terénní a přípravné práce, apod., dovolací soud nesdílí, neboť nejsou pro
obecné určení předmětu plnění podstatná. Proto je nemusí obsahovat přípravná
smlouva, nýbrž až vlastní realizační smlouva (smlouva o dílo). Pakliže
účastníky vymezený předmět budoucí smlouvy odpovídá určení obecným způsobem ve
smyslu ustanovení § 289 odst. 1 obch. zák., závěr odvolacího soudu o neplatném
uzavření smlouvy o budoucí smlouvě nemůže obstát a právní posouzení odvolacího
soudu je v této otázce nesprávné.
V další části dovolacího přezkumu se dovolací soud zabýval závěrem odvolacího
soudu o zániku závazku žalované uzavřít budoucí smlouvu o dílo pro následnou
nemožnost plnění. Toto posouzení založil odvolací soud podle odůvodnění
rozhodnutí na zjištěních, že žalovaná neměla k dispozici údaje, na základě
kterých by mohla předmět díla ve smlouvě zcela určitým způsobem vymezit, že
realizační projekt ocelové konstrukce byl vypracován až v dubnu 1998, že
technická zpráva obsahující celé stavebně architektonické řešení akce byla
dokončena až 24. července 2000, přičemž ne jako nevýznamný další faktor
odvolací soud označil rozhodnutí investora o odložení zakázky a změně jejího
financování dle dopisu ředitele P. ze dne 12. března 1998.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud popsal shora
uvedené skutečnosti, jež ve svém souhrnu podle jeho hodnocení zakládají
následnou nemožnost plnění závazku žalované uzavřít smlouvu o dílo, aniž však
odůvodnil, proč právě těmto skutečnostem takový účinek přisuzuje a aniž uvedl,
která ustanovení občanského (či obchodního) zákoníku na zjištěný skutkový stav
aplikoval. Rozsudek dovolacího soudu rovněž postrádá zdůvodnění naplnění
předpokladů příslušných zákonných ustanovení o nemožnosti plnění a především
údaj o tom, kdy k následné nemožnosti plnění došlo. Odvolacímu soudu je třeba v
tomto směru vytknout, že založil rozhodnutí o věci i na závěru o následné
nemožnosti plnění, aniž se však vůbec vypořádal s tím, konkrétně kdy (ve kterém
okamžiku) následná nemožnost plnění žalované uzavřít smlouvu o dílo nastala.
Nastala-li totiž tato následná nemožnost plnění (s účinky ex nunc) až v době,
kdy již žalobci právo na smluvní pokutu vzniklo, neměla by na vzniklé právo na
jednorázovou smluvní pokutu jakýkoliv vliv. Na základě těchto opomenutí, jichž
se odvolací soud při posuzování následné nemožnosti plnění dopustil, nelze než
uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu je v této otázce neúplné a tudíž
nesprávné.
Dovodil-li odvolací soud, že z důvodu neplatnosti smlouvy o budoucí smlouvě pro
neurčitost předmětu plnění a z důvodu následné nemožnosti plnění žalobci nárok
na žalovanou smluvní pokutu nevznikl, nelze než uzavřít, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl v
souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2007
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu