32 Odo 1056/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr.
Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované T. s.r.o.,
zastoupené, advokátem, o zaplacení 122.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 49/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004,
č.j. 4 Cmo 63/2003-39, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č.j. 4 Cmo
63/2003-39, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky
122.000,- Kč jako úplaty podle mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky, na
základě které se jako mandatář zavázal vykonávat pro žalovanou (mandanta)
inženýrskou činnost při přípravě a realizace staveb za úplatu, která měla být
účtována mandatářem mandantovi formou měsíčních faktur. Žalobce dále tvrdil, že
žalovaná, ač neukončila smlouvu výpovědí, mu přestala zadávat práci a
za tuto dobu mu odmítla proplatit jím požadovanou částku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2003, č.j. 51 Cm 49/2000-20,
žalované uložil zaplatit žalobci 20.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co
do zbývající částky ve výši 102.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl
o povinnosti žalobce uhradit žalované náklady řízení ve výši 10.416,- Kč (výrok
III.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky
byla uzavřena dne 30. března 1998 mandátní smlouva, v níž byl
dohodnut předmět plnění a cena prací. Žalobci se v řízení nepodařilo prokázat
tvrzení o tom, že se žalovanou sjednal paušální výši odměny, kterou by mu byla
žalovaná povinna měsíčně hradit bez ohledu na skutečně provedené práce. Ve
vazbě na skutkové zjištění, že žalobce pro žalovanou prováděl práce pouze v
měsíci červenci 1999, zatímco po zbývající období do konce roku
1999 pro ni žádné práce ve smyslu uzavřené smlouvy nevykonával, vyšel z
ustanovení § 571 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“) a žalobci přiznal pouze
dohodnutou částku 20.000,- Kč (za červenec 1999), která odpovídá bodu 3
předmětné smlouvy za činnosti při plném využití pracovních dní,
a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. V této souvislosti soud prvního stupně
v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalobní nárok by ve zbývajícím rozsahu
nebylo možné přiznat ani za situace, pokud by soud dospěl názoru,
že sjednaná odměna charakter paušální platby měla. Žalobce totiž v předmětném
období pro žalovanou již žádnou odbornou činnost nevykonával, což uvedl i sám,
takže přiznání odměny v plné výši by bylo v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku dle ustanovení § 265 obch. zák.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2004, č.j. 4 Cmo 63/2003-39,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé a ve
výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil zaplatit
žalobci částku 102.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 15.500,-
Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve zbývajícím rozsahu,
tj. v odvoláním žalobce nenapadeném vyhovujícím výroku ve věci samé zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že se žalobce zavázal
vykonávat práce podle pokynů mandanta a v důsledku toho odvisela náplň jeho
činnosti právě od těchto pokynů, dospěl k závěru, že pokud žalovaná (mandant)
po určitou dobu tyto pokyny, případně úkoly žalobci nezadávala, nemůže jít tato
skutečnost k tíži žalobce. Za situace, kdy podle příslušného ujednání předmětné
mandátní smlouvy mohla žalovaná smluvní vztah dohodnutý na dobu neurčitou
výpovědí v dohodnuté dvouměsíční výpovědní době ukončit a kdy tato výpověď byla
žalobci doručena až v říjnu 1999, vznikl podle odvolacího soudu žalobci nárok
na úplatu i za měsíce srpen až prosinec 1999. Proto rozsudek soudu prvního
stupně změnil a žalobě vyhověl i ve zbývajícím rozsahu žalobního
nároku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná z důvodu nesprávného
právního posouzení věci dovoláním. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že
závěr o oprávněnosti nároku žalobce na zaplacení paušální
částky 20.000,- Kč za každý kalendářní měsíc, k němuž dospěl ve vazbě na
zjištění o neplnění povinnosti žalované dávat žalobci pokyny k pracovní
činnosti, nemá oporu jak v textu předmětné mandátní smlouvy, tak ani v její
samotné realizaci. Připouští, že žalobce sice měl vykonávat činnosti podle
pokynů žalované, současně však poukazuje na skutečnost, že ve smlouvě nebyl
sjednán žádný časový rozsah činnosti žalobce. Smluvně bylo pouze ujednáno,
kolik by činila odměna pro případ plného časového využití pracovních dnů. Podle
dovolatelky bylo v řízení prokázáno, že jednotlivé platby
byly skutečně stanovovány podle množství odvedené práce, což znamená, že byly
závislé na pokynech žalované. Za situace, kdy žalovaná žádné pokyny k činnostem
žalobce nevydávala, nebyla ze strany žalobce ani žádná činnost vykonávána a
tudíž nemohla ani být hrazena. Názor odvolacího soudu, že v mandátní smlouvě
byla sjednána paušální částka úhrad žalobce, tak nemůže podle dovolatelky
obstát. Dovolatelka se ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně a navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou
stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s
body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1.
ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány
nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Právní názor odvolacího soudu, založený jen na tom, že žalobci (mandatáři)
vznikl nárok na úplatu podle uzavřené mandátní smlouvy i za období, kdy
nevykonával žádnou práci pro žalovanou (mandanta), jelikož nemůže jít k jeho
tíži, že mu žalovaná nedávala pokyny, případně úkoly, shledává dovolací soud
nesprávným, neboť takový závěr nemá oporu v žádném hmotněprávním předpisu, ani
v předmětné mandátní smlouvě uzavřené mezi účastníky.
Podle ustanovení § 571 odst. 2 věty první obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy
něco jiného, vznikne mandatáři nárok na úplatu, když řádně vykoná činnost, ke
které byl povinen, a to bez ohledu na to, zda přinesla očekávaný výsledek, či
nikoliv.
Z tohoto ustanovení, které je ustanovením dispozitivním (srov. § 263 odst. 1
obch. zák.), zcela jednoznačně vyplývá, že není-li účastníky ve smlouvě
ujednáno jinak, je jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu jen
jím řádně vykonaná činnost. Zákon, který tak dává účastníkům možnost smluvně se
od něj odchýlit, neváže vznik nároku na úplatu na skutečnost, zda mandant dal
či nedal mandatáři pokyny či v jaké formě byla sjednána úplata (např. ve formě
paušálu či za skutečně odpracované dny), případně na jiné skutečnosti, ale
pouze na řádně vykonanou činnost. Pokud tedy mandatář činnost řádně nevykonal,
a to z jakéhokoliv důvodu (třeba i pro okolnosti na straně mandanta), nemá na
úplatu nárok.
Ustanovení § 567 odst. 2 věta první obch. zák. stanoví, že činnost, k níž se
mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s
jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát.
Toto ustanovení tak ukládá mandatáři řídit se při výkonu sjednané činnosti mimo
jiné pokyny mandanta, přičemž však z něho nelze dovodit, že by mandatář nemohl
bez pokynů mandanta činnost vykonávat. Tento případ by mohl nastat pouze tehdy,
pokud by si účastníci ve smlouvě sjednali možnost výkonu činnosti mandatáře až
poté, co obdrží od mandanta pokyny. Taková situace však podle skutkově
zjištěného stavu v souzené věci nenastala.
Soudy nižších stupňů nebylo v nalézacím řízení zjištěno, že by účastníci v jimi
uzavřené mandátní smlouvě podmínili výkon činnosti mandatáře pokyny mandanta,
případně že by mandant měl povinnost dávat pokyny mandatáři. Podle obsahu spisu
se mandatář (žalobce) zavázal za úplatu vykonávat pro mandanta (žalovanou)
inženýrské činnosti při přípravě a realizaci staveb,
přičemž oblasti a rozsah činností byly podrobně vymezeny v bodech 1.1 až 1.7
mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky. V článku 2. smlouvy
se mandatář zavázal vykonávat činnost uvedenou v jejím článku 1. i další
smlouvou nespecifikované činnosti dle pokynů nebo s vědomím mandanta po dobu
neurčitou s dvouměsíční výpovědní lhůtou. Rovněž tak podle bodu 6.3 smlouvy měl
mandatář svou činnost uskutečňovat v souladu se zájmy mandanta a podle jeho
pokynů.
V předmětné věci tak nejde o případ, kdy nedostatek pokynů mandanta by
mandatáři bránil ve výkonu činnosti. Je tak třeba dospět k závěru, že pokyny
mandanta nebyly podmínkou toho, že by jedině tehdy mohl mandatář vykonávat
činnost, ke které se ve smlouvě zavázal. Ostatně ani odvolací soud, podle jehož
skutkových zjištění mandant nedával mandatáři pokyny, nedovodil, že by bez
pokynů mandanta mandatář nemohl činnost vykonávat.
Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že v daném případě je forma úplaty sjednaná v
mandátní smlouvě, tj. zda šlo o paušální odměnu či o dohodnutou úplatu při
plném časovém využití pracovních dnů, jak tomu bylo v souzené věci (viz bod 3.1
mandátní smlouvy), právně nerozhodná.
Lze tak uzavřít, že nemohl-li mandatář vykonávat činnost pro okolnosti na
straně mandanta, v souzené věci pro nevydání pokynů mandantem, nezakládá to
ještě mandatáři nárok na úplatu podle § 571 odst. 2 obch. zák. Tím nejsou
dotčeny případné jiné smluvní důsledky (například nárok na smluvní pokutu,
pokud by byla za nevydání pokynů mandantem sjednána), jakož i zákonné nároky
(například nárok na náhradu škody). V této souvislosti je na
místě zdůraznit, že je věcí smluvních stran, aby ve smlouvě (například právě
ujednáním o smluvní pokutě) pamatovaly na situaci, kdy mandant nedá mandatáři
pokyny k výkonu sjednané činnosti a mandatář tak nebude moci vykonávat činnost,
ke které se zavázal.
Jestliže tedy odvolací soud za situace, kdy nebylo zjištěno, že by právo
mandatáře na úplatu bylo vázáno na vydání pokynů mandantem,
žalobci nárok na úplatu přiznal, přestože pro žalovanou žádné práce
nevykonával, postupoval s ustanovením § 571 odst. 2 obch., jakož i s uzavřenou
mandátní smlouvou v rozporu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty
za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. března 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu