NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1057/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce B. B., proti žalovanému J. V., o zaplacení částky 433
072,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 17
C 209/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. března 2005, č.j. 29 Co 724/2005 – 432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 7
575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. S., advokáta.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2005, č.j. 29 Co 724/2005 –
432, změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. září 2004, č.j. 17 C
209/98-387, ve výroku I. tak, že žalobu zamítl v části příslušenství 8% úroku z
prodlení p. a. ode dne 9. 1. 1998 do zaplacení z částky 433 072,80 Kč a ve
zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo v
napadeném vyhovujícím výroku uloženo žalovanému zaplatit žalobci částku 433
072,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 9. 1. 1998 do zaplacení, a ve výroku II. o
nákladech řízení, potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Rozsudek soudu prvního stupně zůstal nedotčen v zamítavé části ohledně
částky 288 715,20 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k právnímu závěru, že jsou splněny předpoklady pro přiznání
náhrady škody žalobci podle § 373 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.),
neboť ze znaleckých posudků Doc. Ing. M. V., CSc. a Z. B. bylo zjištěno, že
příčinou vzniku škody žalobci, ohodnocené v souladu se znaleckým posudkem na
433 072,80 Kč, byla vadná projektová dokumentace (poddimenzování hodnoty
hlavních nosných prvků, zejména sloupů haly), kterou žalovaný na základě
smlouvy o dílo pro žalobce zpracoval, a že příčinou poškození stavby (prohnutí
trámů po položení střešní krytiny) nebylo použití nevhodného materiálu
žalobcem, jak žalovaný namítal. Odvolací soud neuznal námitky žalovaného,
týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce, když mezi účastníky byla dne
13. 3. 1996 uzavřena platná smlouva o dílo na vypracování projektu předmětné
stavby (přístřešku pro krmení dobytka) žalovaným pro žalobce podle § 536 obch.
zák. Skutečnost, že existuje více spoluvlastníků realizované stavby a že
odlišný od žalobce je i vlastník pozemku, na níž stavba stojí, považoval
odvolací soud pro posouzení aktivní legitimace žalobce za nerozhodnou,
objednal-li si projektovou dokumentaci na zajištění stavby jen jeden ze
spoluvlastníků - žalobce a ten také náklady na zajištění objektu vynaložil.
Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo
prokázáno tvrzení žalovaného v tom směru, že projektová dokumentace byla
vypracována jen pro účely stavebního povolení, když i z posloupnosti dat -
nabytí právní moci stavebního povolení 4. 4. 1997 a zahájení prací 7. 4. 1997 -
je patrné, že předmětná dokumentace byla i podkladem pro realizaci stavby.
Odvolací soud neshledal rovněž podmínky pro postup podle § 374 obch. zák., a to
z důvodu neexistence okolností vylučujících odpovědnost žalovaného. Ve shodě se
soudem prvního stupně neshledal oprávněnou ani vznesenou námitku promlčení a
prekluze, když podle § 397 obch. zák. je obecná promlčecí doba čtyřletá a
počítá se ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (§ 398 obch. zák.),
přičemž v daném případě byl projekt žalovaným žalobci dodán 27. 8. 1996, ke
škodě došlo v důsledku vadného projektu žalovaného v průběhu realizace stavby v
dubnu 1997 a žaloba byla podána 2. 10. 1998, tudíž nárok byl uplatněn v zákonné
lhůtě. Odvolací soud po doplnění dokazování ohledně výše úrokové sazby shledal
důvodnou pouze námitku žalovaného ohledně výše úroků z prodlení stanovené
soudem prvního stupně a v souladu s ustanovením § 369 odst. 1 a § 502 odst. 1
obch. zák., ve znění před 1. 1. 2001, částečně zamítl nárok na zaplacení
požadovaných úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolává se
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel především
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobce a poukazuje
přitom, že stavba, jejíhož poškození se řízení týká, je v podílovém
spoluvlastnictví žalobce, jeho bratra a matky, proto nemůže žalobce nárokovat
celou vzniklou škodu. Domnívá se, že závěr odvolacího soudu je v tomto směru i
v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen Nejvyššího soudu), který předešlé rozsudky soudu prvního stupně i
odvolacího soudu v dané věci zrušil svým rozsudkem ze den 19. března 2003, č.j. 29 Odo 609/2002-232. Žalovaný napadá závěr soudu o existenci závazkového vztahu
mezi účastníky, založeného smlouvou o dílo, neboť se domnívá, že nebylo
prokázáno, kdo uzavřel předmětnou smlouvu a co bylo jejím obsahem. Poukazuje i
na nesprávné hodnocení důkazů ohledně zahájení stavby žalobcem až po nabytí
právní moci stavebního povolení a spojuje toto nesprávné hodnocení důkazů s
pominutím aplikace ustanovení § 374 obch. zák., týkající se vyloučení
odpovědnosti žalovaného za škodu. Poukazuje přitom, že před nabytím právní moci
rozhodnutí o vydání stavebního povolení byla provedena žalobcem prakticky celá
stavba, a v této souvislosti rovněž namítá, že žalobce, jako zhotovitel stavby,
porušil zákon i tím, že si nezajistil na stavbě stavební dozor, což odvolací
soud vůbec nevzal v úvahu. Dovolatel si je vědom, že ve stavebním povolení byl
určen jako stavební dozor, ale namítá, že žalobce s ním na uvedené práce žádnou
smlouvu neuzavřel a tuto činnost ani provádět nemohl, když práce žalobce
provedl sám (respektive za použití firmy, jež k uvedené činnosti neměla
potřebné oprávnění), a to ještě předtím, než rozhodnutí o stavebním povolení
nabylo právní moci. Podotýká, že teprve ze stavebního povolení se dozvěděl, že
je určen na stavbě žalobce jako stavební dozor. Nesouhlasí se závěrem, že
příčinnou vzniklé škody je vadný projekt a je přesvědčen, že příčinou škody
bylo zejména použití mokrého syrového dřeva žalobcem na předmětnou stavbu
přístřešku a skutečnost, že žalobce řešil chybějící část projektu o své vlastní
vůli zadlabáním, čímž ještě zeslabil spoj šikmého a podpěrného sloupu (viz k
dovolání připojená fotodokumentace). Dovolatel dále uvažuje, že pokud mu
žalobce za předanou projektovou dokumentaci nezaplatil úplnou cenu díla,
nepřešlo na žalobce vlastnické právo k dílu, tudíž žalobce nebyl oprávněn
předané dílo použít. Dovolatel zdůrazňuje, že pokud by žalobce neporušil svoji
povinnost s dílem nenakládat do úplné úhrady ceny díla žalovanému, nedošlo by
bývalo ke vzniku škody, žalobcem tvrzené. Podle názoru žalovaného se žalobce
nemůže úspěšně domáhat náhrady škody, jestliže svým jednáním, kterým je
porušení vlastnického práva žalovaného, došlo ke vzniku škody.
Dovolatel
nesouhlasí ani se závěrem soudu ohledně posouzení jeho vznesené námitky
promlčení a připomíná, že odvolací soud při učiněném závěru o otázce promlčení
nároku žalobce nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. Žalovaný ve
svém dovolání dále namítá, že odvolací soud vůbec neposuzoval věc z hlediska
posouzení odpovědnosti za vady díla, když vůbec nevzal v úvahu, že objednateli
nelze přiznat právo z odpovědnosti za vady díla, jestliže objednatel
zhotoviteli neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu. Poukazuje, že žalobce
mohl vady díla zjistit již při jeho převzetí v srpnu 1996, přičemž žalobu podal
až 2. 10. 1998. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního
stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že
dovolání není přípustné a ani důvodné. Poukazuje, že dovolatel neformuloval v
dovolání otázku zásadního právního významu a tato ani nevyplývá z obsahu
dovolání. Mimoto argumenty žalobce směřují výhradně k hodnocení provedených
důkazů, což nemůže být důvodem pro uplatnění přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Má za to, že odvolací soud správně posoudil
otázku aktivní legitimace žalobce, stejně jako vznik závazkového vztahu mezi
účastníky, z něhož se odvíjí uplatňovaný nárok na náhradu škody, a za správný
považuje rovněž závěr soudu o posouzení vznesené námitky promlčení. Pokud
dovolatel k dovolání připojuje fotodokumentaci, žalobce zdůrazňuje, že se jedná
o nová tvrzení, případně o uplatnění nových skutečností a důkazů, což dovolací
řízení nepřipouští.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“) po zjištění, že
dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně
zastoupen advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu.
Napadá-li dovolatel hodnocení důkazů a namítá neúplnost dokazování potřebného
pro správné právní posouzení věci, dovolací soud odkazuje na výše uvedené s
odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož se dovolací
přezkum se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti
skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Založil-li odvolací soud právní posouzení věci na zjištění, že účastníci se
dohodli na podstatných náležitostech smlouvy o dílo, že z dokazování vyplynulo
i nepochybné sjednání předmětu díla, dospěl dovolací soud k závěru, že právní
názor odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem – aplikovaným
ustanovením § 536 obch. zák., dospěl-li odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla sjednána platně smlouva o dílo.
Dovolatel napadá nesprávné právní posouzení platnosti smlouvy o dílo, ale
vychází přitom z odlišného skutkového zjištění, než ke kterému dospěl soud
prvního stupně, a sice, že není jasné, kdo smlouvu uzavřel a co bylo jejím
předmětem. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou však být jen
ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci
a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, aplikoval-li v
dané věci ustanovení § 373 obch. zák., podle něhož, kdo poruší svou povinnost
ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně,
ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími
odpovědnost, a nerozhodl v rozporu s hmotným právem, neshledal-li podmínky pro
postup podle § 374 obch. zák., z důvodu neexistence okolností vylučujících
odpovědnost žalovaného, vyplynulo-li ze skutkových zjištění, a to zejména ze
znaleckých posudků, že ke vzniku škody žalobci došlo, a to ve výši odpovídající
nákladům na zajištění opravy stavby, a že škoda byla způsobena důsledkem
porušení povinnosti žalovaného, spočívající v provedení vadného projektu pro
stavbu objednatele (žalobce). Pokud dovolatel namítá, že žalobce nezajistil na
stavbě stavební dozor, a že se touto skutečností odvolací soud vůbec nezabýval,
je třeba poukázat, že odvolací soud na straně 7 v odůvodnění svého rozsudku
konstatoval, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně ohledně posouzení
jistiny náhrady škody jsou správné, a že soud prvního stupně se uvedenou
námitkou žalovaného zabýval v odůvodnění rozsudku na straně 6, když dospěl k
závěru, že eventuelní porušení stavebního zákona na straně žalovaného –
nezajištění stavebního dozoru – nevedlo ke vzniku škody v dané věci. Je třeba
znovu zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudu nelze příčinnou souvislost se
vznikem škody, tvrzenou žalovaným, spočívající v nezajištění stavebního dozoru
žalobcem, dovodit, jestliže z dokazování (ze znaleckých posudků) vyplynulo, že
důsledkem vzniku škody na stavbě žalobce byl vadný projekt žalovaného.
Odvolací soud rovněž správně posoudil aktivní legitimaci žalobce, i když z
jiných důvodů. Náhrada škody, která vznikla porušením povinnosti ze smlouvy na
majetku ve spoluvlastnictví několika osob, se může domáhat kterýkoli z těchto
spoluvlastníků, neboť práva z odpovědnosti za škodu, jež vznikla z
protiprávního úkonu týkajícího se společné věci, jsou oprávněni uplatnit
všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně (§ 139 odst. 1 občanského
zákoníku). Žalobce jako spoluvlastník nemovitosti je tudíž v daném případě
aktivně legitimován k náhradě škody. Tento závěr odvolacího soudu není v
rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jak se dovolatel
nesprávně domnívá, neboť Nejvyšší soud svým předešlým rozsudkem v dané věci
pouze nalézacímu soudu uložil zabývat se otázkou, zda a jaký vliv na rozsah
případného nároku žalobce na náhradu škody má skutečnost, že žalobce není
výlučným vlastníkem věci, na níž mělo v důsledku porušení povinnosti žalovaného
dojít ke vzniku škody.
Pokud dovolatel namítá, že žalobce nebyl oprávněn předané dílo - projektovou
dokumentaci – používat, neboť podle smluvních ujednání nedošlo k přechodu
vlastnického práva ze žalovaného na žalobce, je třeba konstatovat, že ze
skutkových zjištění toto tvrzení nevyplývá, a jak už bylo výše uvedeno,
skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem
doznat změny, a dovolací soud není ani oprávněn při zkoumání přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními
otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Za bezpředmětnou je třeba považovat námitku dovolatele, že odvolací soud
nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce neuplatnil bez zbytečného odkladu u
žalovaného právo z odpovědnosti za vady díla, pokud k uplatnění nároku z
odpovědnosti za vady žalobcem nedošlo a žalobce se domáhá zaplacení požadované
částky z titulu náhrady škody. Jedná se o jiný nárok, pro jehož posouzení není
rozhodující, zda žalobce uplatnil právo z odpovědnosti za vady.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a v souladu s
hmotným právem – ustanovením § 397 obch. zák. a § 398 obch. zák
posoudil vznesenou námitku promlčení, když podle zákonné úpravy je v daném
případě obecná promlčecí lhůta čtyřletá a počítá se ode dne, kdy se poškozený
dozvěděl o škodě a vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že v daném případě ke
škodě došlo v důsledku vadného projektu žalovaného v průběhu realizace stavby v
dubnu 1997 a žaloba byla podána 2. 10. 1998. Tento závěr není v rozporu ani se
závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jak dovolatel poukazuje, neboť
Nejvyšší soud k otázce promlčení žádný závazný právní názor nepřijal, pouze
konstatoval, že v dalším řízení je třeba se vypořádat s otázkou promlčení a
prekluze nároku.
Žalovanému je třeba dát za pravdu, že pokud dovolatel k dovolání připojuje
fotodokumentaci, jedná o nová tvrzení, případně o uplatnění nových skutečností
a důkazů, což dovolací řízení nepřipouští (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil
otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto -
aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996
Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 21.listopadu 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu