32 Odo 1064/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobkyně Ing. M. H., správkyně konkursní podstaty úpadkyně U. b.,
a.s. „v likvidaci“, proti žalované K. H., zastoupené, advokátem, o zaplacení
částky 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ
pod sp. zn. 5 C 666/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č.j. 27 Co 353/2003-40, takto:
I. Návrhu žalobkyně, aby společnost I. N., a.s., se sídlem v P. 1, N.,
K. č. 6, č.p. 2062, IČ …, vstoupila do řízení na místo dosavadního účastníka na
straně žalobkyně, se nevyhovuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 3.
prosince 2002, č.j. 5 C 666/2002-14, kterým Okresní soud Praha – západ uložil
žalované zaplatit žalobkyni částku 30.000,- Kč s příslušenstvím a náklady
řízení. Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z
účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
je povinna žalobkyni vydat žalovanou částku z titulu bezdůvodného obohacení,
jelikož na její úkor získala plněním bez právního důvodu majetkový prospěch,
který jí nenáleží. Podle skutkově zjištěného stavu tak žalovaná učinila výběrem
finanční hotovosti ve výši 30.000,- Kč z běžného účtu vedeného úpadkyní v době,
kdy již bylo majitelem účtu zrušeno dispoziční oprávnění žalované k
prostředkům na tomto účtu. Uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud
neshledal jako rozhodující skutečnost, že majitel účtu – manžel žalované Ing.
H. – a pracovnice banky neupozornili žalovanou na zrušení jejího dispozičního
oprávnění. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále označil za nerozhodné, že
na účet, jehož majitelem je jeden z manželů, byly uloženy prostředky patřící do
společného jmění manželů. Za podstatnou má pouze tu skutečnost, kdo je
majitelem účtu, neboť jedině ten může s účtem nakládat. Jako nedůvodnou proto
posoudil námitku odvolatelky (žalované) vytýkající soudu prvního stupně
pochybení, pokud nepřihlédl k jejímu tvrzení, že na účtu byly výlučně
prostředky náležející do společného jmění manželů a že nevzal v úvahu dohodu o
vypořádání společného jmění manželů žalované a jejího bývalého manžela Ing. H.
ze dne 31. ledna 2001. Za nepodstatné rovněž označil, k jakému účelu žalovaná
vybrané peněžní prostředky použila. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako
věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o.
s. ř.“) pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a důvodnost o
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. Otázku zásadního právního významu vymezila tak, „zda se může jeden z
manželů bezdůvodně obohatit z prostředků ve společném jmění manželů, ať se jich
domůže jakkoli“. Soudům obou stupňů vytkla, že nepřihlédly k objektivním
okolnostem, které v souzené věci nastaly. Nevzaly v potaz, že žalovaná částka
jí byla řádně vydána pracovnicí žalobkyně a že na předmětném účtu byly výlučně
peněžní prostředky náležející do společného jmění manželů. Dovolatelka tak
zastává názor, že se z prostředků ve společném jmění manželů nemohla bezdůvodně
obohatit a že společné jmění manželů je k takovému plnění dostatečným právním
titulem. Je přesvědčena o tom, že napadeným rozhodnutím vznikl naprosto
nestandardní právní stav. Podle učiněného právního závěru odvolacího soudu se
bezdůvodně obohatila ze svých (ve společném jmění manželů) prostředků na úkor
svého manžela, přičemž v případě výkonu rozhodnutí by se žalobkyně uspokojovala
z majetku žalované a jejího manžela, neboť k výběru předmětné hotovosti došlo
za trvání manželství a manželé jsou tak solidárními dlužníky. Dovolatelka dále
argumentuje tím, že žalobkyni je napadeným rozhodnutím zaručeno druhé totožné
plnění, jelikož předmětnou částku rovněž splácí žalobkyni její zaměstnanec,
kterého určila žalobkyně odpovědným za chybné vydání finanční hotovosti
žalované.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a
17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo
jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu
zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní
otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění
(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak
není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší
soud neshledává.
Dovolatelkou vymezená právní otázka, zda se může jeden z manželů bezdůvodně
obohatit z prostředků ve společném jmění manželů, ať se jich domůže jakkoli, na
souzený případ nedopadá. Dovolatelka totiž vychází z mylného předpokladu, že jí
banka vydala peněžní prostředky ze společného jmění manželů.
Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 10.
listopadu 2004, č.j. 35 Odo 801/2002, ztotožňujíc se s právními závěry
formulovanými v rozsudcích Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 4/2001 a
75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že peněžní
prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu
nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v
jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu.
Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly
vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, tak představuje pouze
pohledávku z účtu u peněžního ústavu.
Jelikož finanční prostředky na účtu u peněžního ústavu, který účet manžela
žalované vedl, nebyly ve vlastnictví jejího manžela (majitele účtu) a tudíž ani
ve společném jmění manželů, nýbrž ve vlastnictví tohoto peněžního ústavu,
neobohatila se žalovaná na úkor společného jmění manželů, ale na úkor peněžního
ústavu (úpadkyně). Jestliže za této situace odvolací soud, vycházející ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, potvrdil i jeho právní
závěr, že žalovaná je povinna žalobkyni vydat žalovanou částku z titulu
bezdůvodného obohacení (§ 451 občanského zákoníku), jelikož na její úkor
získala plněním bez právního důvodu majetkový prospěch, který jí nenáleží,
dovolací soud neshledal, že by postupoval v rozporu s hmotným právem.
Za situace, kdy odvolací soud postupoval v souladu se stávající soudní
judikaturou a dovolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud věc
posoudil v rozporu s hmotným právem a neshledal ani jiný důvod přípustnosti
dovolání (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu
nemá zásadní právní význam a dovolání tak není proti potvrzujícímu výroku ve
věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti té části výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně o nákladech řízení, jakož i proti jeho rozhodnutí o nákladech odvolacího
řízení, majícím charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř. a
§ 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované
bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením žádné
prokazatelné náklady nevznikly.
Návrhu žalobkyně ze dne 20. prosince 2004 (doručenému Okresnímu soudu Praha –
západ dne 17. ledna 2005) na vstup nového účastníka – I. N., a.s., se sídlem v
P. 1, N., K. č. 6, č.p. 2062, IČ … - do řízení na místo žalobkyně, zdůvodněnému
postoupením žalované pohledávky na uvedenou osobu, dovolací soud s ohledem na
§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001
nevyhověl, neboť podle tohoto ustanovení neplatí pro dovolací řízení také
§ 107a o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2005
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu