NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 107/2003-80
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. arch. A. V., podnikatele, proti žalované I. H., o 24.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 210/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2002, č.j. 27 (28) Co 527/2000-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně žalobu o zaplacení částky 24.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Dovoláním datovaným dnem 30. října 2002 a podaným téhož dne do podatelny Krajského soudu v Brně napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dovolatel cituje tento právní předpis ve znění účinném od 1. ledna 2001). Namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno opožděně.
Podle části dvanácté, hlavy I., bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Podle dosavadních právních předpisů soud zkoumá (jako součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v usneseních ze dne 2. ledna 2002, sp. zn. I.ÚS 660/01 a ze dne 24. ledna 2002, sp. zn. IV.ÚS 560/01).
Dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jak to stanoví ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen, jak vyplývá z doručenek založených ve spisu na č.l. 65, právním zástupcům žalobce a žalované dne 30. srpna 2002. Téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Ve smyslu ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř. byl posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání den 30. září 2002 (pondělí). Dovolání podané žalobcem osobně u soudu až dne 30. října 2002 je tedy zjevně opožděné.
Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl jako opožděné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobce, který podáním opožděného dovolání zavinil jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu