NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1085/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. B., s.r.o., proti žalované L. Č. s., a.s., o zaplacení částky 74 900 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 254/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2003 č. j. 23 Co 242/2003-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. dubna 2003 č. j. 11 C 254/2002-98 zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 74 900 Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 42 800 Kč od 5. 5. 2001 do zaplacení, z částky 10 700 Kč od 8. 5. 2001 do zaplacení a z částky 21 400 Kč od 18. 5. 2001
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná neoprávněně odvolala plnou moc, kterou žalobkyni udělila na základě smlouvy o obchodní spolupráci. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely 14. 3. 2000 smlouvu o obchodní spolupráci, jejímž předmětem bylo spolupracovat při zajišťování prodeje filtrů pro úpravu pitné vody formou uzavírání kupních smluv mezi žalobkyní jako dodavatelkou a žalovanou a následně uzavíráním leasingových nebo kupních smluv na splátkový prodej mezi žalovanou a leasingovými nájemci či kupujícími.
Podle článku IV.4 smlouvy se žalobkyně zavázala podepisovat na základě plné moci od žalované jejím jménem leasingové smlouvy, popř. kupní smlouvy na splátkový prodej, předkládat ručitelům k podpisu ručitelská prohlášení a předávat leasingovým nájemcům, či kupujícím předmět leasingu ve stavu způsobilém obvyklému užívání. Dopisem z 21. 3. 2001 žalovaná odstoupila od smlouvy o obchodní spolupráci a odvolala plné moci, které žalobkyni podle článku III.3 smlouvy udělila. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela kupní smlouvy na splátkový prodej movité věci s I.
K. (dne 4. 4. 2001), L. K. (1. 4. 2001), P. P. (4. 4. 2001), M. R. (1. 4. 2001) a Š. T. (2. 4. 2001) a že u těchto obchodních případů poskytla žalobkyně kupujícím slevu ve výši 10 700 Kč na jeden přistroj. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že odvoláním plné moci došlo k jejímu zániku dnem, kdy se žalovaná jako zmocněnec prokazatelně dozvěděla o odvolání a zániku plné moci. Pokud žalobkyně ve všech případech, kdy poskytla slevu, kupní smlouvy na splátkový prodej filtrů na úpravu pitné vody prokazatelně uzavřela poté, co se dozvěděla o odvolání a tedy i o zániku plné moci, nejednala již ve smyslu § 32 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jménem žalované, jednala tedy vlastním jménem a z tohoto jednání je podle § 33 odst. 2 ObčZ zavázána sama.
Z toho vyplývá, že žalovaná nebyla povinna zaplatit dodavatelskou fakturu ve smyslu smlouvy o obchodní spolupráci, podle které měla být dodavatelská faktura vystavena při podpisu leasingové smlouvy, popř. kupní smlouvy na splátkový prodej se splatností 14 dnů od data doručení do sídla žalované. Pokud žalobkyně poskytla slevu u některých obchodních případů ve výši 10 700 Kč, pak žalovaná již nebyla povinna tuto částku žalobkyni zaplatit, neboť smlouvy na uvedené případy byly uzavřeny poté, co se žalobkyně dozvěděla o odvolání a tedy i zániku plné moci žalovanou.
Pokud jde o kupní smlouvy na splátkový prodej uzavřené žalobkyní jménem žalované s J. S. a A. N., žalobkyně ani neprokázala, že by jménem žalované takové smlouvy uzavřela.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2003 č. j. 23 Co 242/2003-112 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho závěrem o odvolání plné moci ze strany žalované. Z článku III.3 smlouvy o obchodní spolupráci jednoznačně vyplývá, že žalovaná písemně zmocnila žalobkyni k uzavírání a podpisu specifikovaných smluv a z článku IV.4 této smlouvy se podává, že žalobkyně byla oprávněna podepisovat předmětné smlouvy na základě plné moci žalované.
Pokud takové zmocnění neexistovalo, žalobkyně neměla oprávnění za žalovanou jednat. K námitkám žalobkyně odvolací soud uvedl, že smluvní vztah založený smlouvou o obchodní spolupráci mohl trvat i po odvolání plných mocí, avšak od tohoto okamžiku již žalobkyně neměla oprávnění za žalovanou jednat. Mohla činit pouze ty úkony, které vyplývaly přímo ze smlouvy o obchodní spolupráci. Podle závěru odvolacího soudu z formulace žalované použité v jejím dopisu z 21. 3. 2001 zcela zřejmě vyplývá její vůle směřující k odvolání plných mocí ve smyslu § 33b ObčZ a nelze přijmout námitku žalobkyně, že předmětné odvolání plné moci bylo žalobkyni zasláno pouze k posouzení.
Žalobkyně tak nemůže mít právo na náhradu škody za smlouvy uzavřené po odvolání plné moci. Soud prvního stupně proto podle závěru odvolacího soudu nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, a dovolání je proto podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné. Namítla, že se žalobou domáhala náhrady škody na žalované na základě toho, že žalovaná neplatně odstoupila od smlouvy o obchodní spolupráci a neplatně odvolala plné moci, čímž zabránila v dokončení již rozjednaných obchodních případů. Soud prvního stupně, s jehož právními závěry se ztotožnil odvolací soud, se však uvedenými otázkami nezabýval, neboť dospěl k závěru, že neplatnost odstoupení od smlouvy je irelevantní v souvislosti s tím, že žalovaná předala dovolatelce odvolání plné moci. Dovolatelka však převzala tzv. odvolání plné moci pouze k posouzení, a proto nemůže souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že dnem převzetí odvolání plné moci zanikla možnost dovolatelky jednat za žalovanou; poukázala na to, že i po dni převzetí tzv. odvolání plné moci a odstoupení od smlouvy o obchodní spolupráci ze strany žalované účastnice i nadále jednaly a obě vyvíjely činnost k tomu, aby věc byla řešena smírnou cestou. Ohledně důvodů dovolání odkázala dovolatelka na žalobu a svoje odvolání. Podle názoru dovolatelky byl právní vztah mezi dovolatelkou a žalovanou založen na základě smlouvy o obchodní spolupráci, která řešila i vztahy, které mezi účastnicemi smlouvy vzniknou při ukončení spolupráce, a pouze jako nástroj k realizaci jednotlivých obchodních případů byla použita a dohodnuta forma zmocnění (plných mocí). „Při stanovisku, které soudy obou stupňů ve věci zaujaly, by podmínky dohodnuté ve smlouvě o obchodní spolupráci v zásadní věci, která vlastně byla předmětem smlouvy (uzavírání kupních a leasingových smluv), byly dány pouze platností či neplatností plných mocí či plné moci.“ S tímto stanoviskem dovolatelka nesouhlasí a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatelka zpochybnila účinky odvolání plné moci žalovanou s tvrzením, že odvolání plné moci přijala pouze k posouzení.
Podle § 33b odst. 1 ObčZ plná moc zanikne v těchto případech: provedením úkonu, na který byla omezena, je-li odvolána zmocnitelem, je-li vypovězena zmocněncem nebo zemře-li zmocněnec. Podle § 33b odst. 4 ObčZ platí, že dokud odvolání plné moci není zmocněnci známé, mají jeho právní úkony účinky, jak kdyby plná moc ještě trvala. V posuzované věci nebylo sporu o tom, že odvolání plné moci bylo žalovanou učiněno jejím dopisem ze dne 21. 3. 2001 a ze skutkových zjištění odvolacího soudu také vyplývá, že dovolatelka se jako zmocněnec o odvolání plné moci dozvěděla dne 21. 3. 2001. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v tento den došlo k zániku předmětné plné moci, pak Nejvyšší soud shledává tento závěr zcela v souladu s hmotným právem. Námitka dovolatelky, že předmětné odvolání plné moci převzala pouze k posouzení, nemá žádný právní význam, neboť tím, že jí bylo odvolání plné moci známé, nastaly právní účinky odvolání plné moci a dovolatelka jako zmocněnec již nebyla oprávněna činit žádné úkony jménem žalované jako zmocnitele.
Na shora uvedeném závěru odvolacího soudu neshledává Nejvyšší soud žádný rozpor s hmotným právem. Soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že po zániku plné moci nebyla dovolatelka oprávněna činit jakékoliv právní úkony jménem žalované, a pokud jménem žalované uzavřela nějaké smlouvy, nemohla jí v důsledku takových úkonů vzniknout škoda spočívající v poskytnutí slevy smluvním partnerům. Pokud totiž dovolatelka nebyla za této situace oprávněna vůbec uzavírat smlouvy jménem žalované, nemohla jí ani vzniknout škoda spočívající v poskytnutí slevy z kupní ceny u těchto smluv. Právě tímto skutkem však dovolatelka odůvodnila svůj uplatněný nárok. Z jiných důvodů dovolatelka náhradu škody nepožaduje.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí řeší specifickou otázku konkrétního právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, nelze ani konstatovat, že by toto rozhodnutí mělo potřebný judikatorní přesah, který by odůvodnil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Protože nejsou splněny ani další podmínky vymezené v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku zásadního významu. Dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu