32 Odo 1097/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce JUDr. J. M., advokáta, správce konkursní podstaty úpadkyně
R. s.r.o. - v likvidaci, proti žalovanému Ing. J. Š., o zaplacení částky 600
000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm
79/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
28. dubna 2005, č.j. 5 Cmo 451/2004-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 20 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám jeho zástupce JUDr. J. Š.
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení
částky 600 000,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které získal
podle tvrzení žalobce na úkor úpadkyně R. s.r.o. - v likvidaci (dále též jen
„úpadkyně“) jako její jediný jednatel při nakládání s jejím účtem.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. září 2002, č.j. 12 Cm 79/2001-38, ve
znění usnesení ze dne 15. července 2004, č.j. 12 Cm 79/2001-76, uložil
žalovanému zaplatit žalobci částku 600 000,- Kč se 17% úrokem ročně od 3.
března 2000 do zaplacení (bod I. výroku) a zamítl žalobu v rozsahu 4% úroku z
částky 200 000,- Kč od 17. ledna 1997 do zaplacení, z částky 70 000,- Kč od 30.
ledna 1997 do zaplacení a z částky 330 000,- Kč od 4. dubna 1997 do zaplacení
(bod II. výroku). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit na účet soudu
částku 24 000,- Kč (bod III. výroku) a nepřiznal náhradu nákladů řízení
žádnému z účastníků (bod IV. výroku).
Na základě částečného zpětvzetí žaloby Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26.
května 2004, č.j. 12 Cm 79/2001-73, zastavil řízení v rozsahu 17 % úroku z
prodlení z částky 200 000,- Kč od 17. ledna 1997 do 2. března 2000, z částky 70
000,- Kč od 30. ledna 1997 do 2. března 2000 a z částky 330 000,- Kč od 4.
dubna 1997 do 2. března 2000, o němž nebylo v rozsudku ze dne 24. září 2002
rozhodnuto, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 300,-
Kč.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. dubna 2005,
č.j. 5 Cmo 451/2004-105, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části
tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 600 000,- Kč se 17% úrokem z prodlení
ročně od 3. března 2000 do zaplacení a zrušil povinnost žalovaného k úhradě
soudního poplatku ve výši 24 000,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za
řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a výrok III.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor
společnosti R. s.r.o. – v likvidaci (dále též jen „společnost“) bezdůvodně
obohatil v rozsahu částky 600 000,- Kč tím, že ponecháním si této částky,
kterou ve funkci jednatele společnosti vzal z její pokladny (bez výdajového a
příjmového dokladu), získal plnění bez právního důvodu a podle ustanovení § 451
odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) je povinen obohacení
vydat. Za situace, kdy podle posouzení odvolacího soudu odvolatel (žalovaný)
neprokázal tvrzení o tom, že uvedenou částku jako jednatel společnosti sice
vzal, ale tyto peníze sobě jako fyzické osobě – věřiteli společnosti – předal
na úhradu dluhu společnosti (tj. nebyla prokázána výplata peněz věřiteli),
nebylo třeba prokazovat existenci pohledávky odvolatele jako fyzické osoby vůči
společnosti, když navíc ani ostatní okolnosti případu vůbec nenasvědčovaly
existenci takové pohledávky. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl
odvolací soud k závěru, že žalovaný vznesl námitku promlčení žalobního nároku
před uplynutím promlčecí doby, tedy oprávněně, a proto nelze návrhu vyhovět.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud za aplikace § 107
odst. 2 obč. zák. dovodil, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení
není promlčen. Při určení právního režimu, který je třeba aplikovat na
vznesenou námitku promlčení žalobního nároku, odvolací soud považoval za
zásadní, že šlo mezi účastníky o obchodní vztah (vztah společnosti a jejího
jednatele z bezdůvodného obohacení). Za tohoto stavu vyšel v souladu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu z právní úpravy promlčení v obchodním
zákoníku, v jehož § 397 je stanovena čtyřletá promlčecí doba. Vycházeje ze
zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný peníze vybral z účtu společnosti ve
dnech 17. ledna 1997, 30. ledna 1997 a 4. dubna 1997, ponechal si je a dne 13.
března 1997 navrhl jako jednatel společnosti prohlášení konkursu na společnost
z důvodu jejího předlužení, dovodil, že byla-li žaloba podána až dne 1. srpna
2001, stalo se tak až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, v důsledku čehož
nelze žalobnímu návrhu vyhovět. V této souvislosti odvolací soud dále soudu
prvního stupně vytkl, že i v případě správnosti úvahy o objektivní desetileté
promlčecí době (§ 107 odst. 2 obč. zák.) zcela pominul dvouletou subjektivní
promlčecí dobu podle § 107 odst. 1 obč. zák., která uplynula, takže i tak by
nebylo možné návrhu vyhovět. Proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené
části změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“), z důvodu nesprávného právní posouzení věci, které spatřuje v závěru
odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozhodnutí opomenul uvést konkrétní
počátek běhu promlčecí doby, tedy kdy se jako správce konkursní podstaty
úpadkyně o škodě dověděl, či kdy žalovaný získal bezdůvodné obohacení. V této
souvislosti tvrdí, že o skutečnostech rozhodných pro vymáhání žalobního nároku
se mohl dozvědět až z účetnictví úpadkyně, které mu předal žalovaný někdy až po
7. listopadu 1997, kdy byl žalobce soudem ustaven jako správce její konkursní
podstaty, a z něhož zjistil, že žalovaný postupně vybral vymáhanou částku.
Poškození úpadkyně, resp. věřitelů zjistil až dne 21. února 2000, kdy písemně
žádal od žalovaného vysvětlení. Platí-li pro uplatnění žalobního nároku
čtyřletá promlčecí doba, která začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno u soudu, což podle dovolatele nastalo nejdříve po 7. listopadu 1997,
spíše ale až dne 21. února 2000, pak žaloba podaná u soudu dne 21. července
2001 napadla včas. Dovolatel namítá, že pro posuzovanou věc platí desetiletá
promlčecí doba dle § 398 obch. zák., přičemž za nesprávné označuje i závěry
odvolacího soudu ohledně dvouleté subjektivní promlčecí doby, která podle
názoru dovolatele k datu podání žaloby neuplynula, jelikož počala běžet až dne
21. února 2000.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozsudkem odvolacího soudu zcela
ztotožnil a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
podle jeho obsahu směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu správný, znamená posoudit právní závěr odvolacího soudu o promlčení
žalobního nároku.
Odvolací soud, poukazující v obecné rovině i na ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, dovodil, že mezi účastníky jde o obchodní vztah a že žalobou uplatněný
nárok je nárokem z bezdůvodného obohacení, který podléhá režimu promlčení
upravenému v obchodním zákoníku. Toto posouzení odvolacího soudu není předmětem
dovolacího přezkumu, neboť ho dovolatel nijak nezpochybňuje a nenapadá.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel se domáhá aplikace desetileté
promlčecí doby upravené v § 398 obch. zák., když namítá, že se o škodě, resp. o
tom, kdy žalovaný získal bezdůvodné obohacení, mohl dovědět nejdříve po 7.
listopadu 1997, kdy byl ustaven správcem konkursní podstaty úpadkyně. S tímto
názorem dovolatele souhlasit nelze.
Byl-li odvolacím soudem kvalifikován žalobní nárok jako nárok z bezdůvodného
obohacení, za nějž ho ostatně označil i sám žalobce v žalobě, nelze na tento
nárok aplikovat promlčecí doby a pravidla pro její běh pro právo na náhradu
škody dle § 398 obch. zák., jak se domáhá dovolatel, nýbrž lhůty a pravidla
vztahující se k právu na vydání bezdůvodného obohacení.
Za stavu, kdy obchodní zákoník v ustanoveních o promlčení neupravuje (na rozdíl
od občanského zákoníku) u práva na vydání bezdůvodného obohacení speciální
lhůtu včetně pravidel jejího běhu, platí pro počátek běhu obecné čtyřleté
promlčecí doby (§ 397 obch. zák.), která se tak u tohoto práva uplatní,
ustanovení § 391 odst. 1 obch. zák., podle něhož u práv vymahatelných u soudu
začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu,
nestanoví-li tento zákon něco jiného.
Z uvedeného ustanovení nepochybně vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby se
neodvíjí od vědomosti oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a
kdo se obohatil (na rozdíl od právní úpravy občanského zákoníku v § 107 odst. 1
a 2, ale od okamžiku, kdy objektivně bylo možno právo uplatnit u soudu, což
nastalo v den, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení. Bylo-li proto v nalézacím
řízení zjištěno, že žalovaný vybral žalovanou částku postupně z účtu
společnosti ve dnech 17. ledna 1997 (200 000,- Kč), 30. ledna 1997 (70 000,-
Kč) a 4. dubna 1997 (330 000,- Kč), je třeba čtyřletou promlčecí dobu vztáhnout
k těmto konkrétním termínům, takže k promlčení žalobního nároku došlo postupně
dne 17. ledna 2001 (na vydání částky 200 000,- Kč), 30. ledna 2001 (na vydání
částky 70 000,- Kč) a 4. dubna 2001 (na vydání částky 330 000,- Kč), případně
nejblíže následující pracovní den, připadl-li by konec lhůty na sobotu, neděli
či svátek (§ 57 odst. 2 o. s. ř.). Byla-li žaloba (č.l. 1 spisu) předána k
poštovní přepravě dne 31. července 2001 (srov. obálku na č.l. 12 spisu), stalo
se tak nepochybně až po uplynutí promlčecí doby, tedy opožděně.
Bez jakéhokoliv vlivu na počátek běhu čtyřleté promlčecí doby vymezený
ustanovením § 391 odst. 1 obch. zák. mělo prohlášení konkursu na majetek
společnosti, z jejíhož účtu žalovaný předmětnou částku vybral, jelikož k němu
došlo až poté (konkrétně dne 7. listopadu 1997), kdy právo na vydání
bezdůvodného obohacení společnosti RÓ 1 s.r.o. – v likvidaci vůči žalovanému
vzniklo. To mimo jiné znamená, že na počátek běhu promlčecí doby nemá jakýkoliv
vliv ani to, že podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu
a vyrovnání může po prohlášení konkursu podat žalobu o nárocích, které se
týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, jen správce konkursní podstaty.
Tvrdil-li a zdůvodňoval-li proto dovolatel, že se o skutečnostech pro vymáhání
žalobního nároku mohl dozvědět nejdříve po svém ustavení správcem konkursní
podstaty, je tato jeho námitka zcela právně bezvýznamná, jelikož právo na
vydání bezdůvodného obohacení vzniklo společnosti R. s.r.o. – v likvidaci ještě
před prohlášením konkursu na její majetek. Pokud se tato společnost tohoto
práva u soudu nedomáhala, jdou s tím spojené negativní důsledky nyní k tíži
žalobce.
Lze tak uzavřít, že závěr odvolacího soudu o promlčení žalobního nároku je
správný a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.] nebyl v souzené věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§
243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho
právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze
sazby odměny za zastupování advokátem v částce 20 250,- Kč podle § 3 odst. 1, §
10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč
za jede úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2006
JUDr.Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu