předsedkyně senátu
32 Odo 1102/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobkyně P. e., a. s., proti žalovanému ing. J. M,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 145 072,30 Kč s přísl., vedené u
Městského soudu v P. pod sp. zn. 35 Cm 129/2001, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 26. dubna 2006 č.j. 11 Cmo 263/2005-137,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Městský soud v P. rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 35 Cm 129/2001 – 93,
zamítl žalobu žalované na úhradu částky 145 072,30,- Kč a rozhodl o nákladech
řízení.
Na základě dokazování zjistil soud prvního stupně, že žalovaný podepsal dne 3.
12. 1993 přihlášku k odběru elektrické energie č. 00987 a dne 9. 12. 1993
uzavřel s žalobkyní smlouvu č. 75364 o dodávce a prodeji elektrické energie pro
odběrní místo v Š. ul. v P. – H. sloužící provozu školní jídelny. Dne 23. 2.
1999 byl v sídle provozovny žalovaného odebrán elektroměr pro nezaplacení
zálohy ve výši 41 615,- Kč. Dále bylo podle zápisu o neoprávněném odběru č.
116/99 ze dne 23. 3. 1999 zjištěno při odebrání jističe č. 5538132 v místě
uvedené provozovny žalovaného podezření na poškození měřicího zařízení. Z
posudku znalce ustanoveného žalobkyní bylo zjištěno, že u elektroměru č.
5538132 jde o falzifikáty levé i pravé plomby, číslice jsou poškrábány cizím
nástrojem, vychýleny z osy a přístroj neodpovídá kalibraci. Žalovaný užíval
provozovnu na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 9. 1993, která byla sjednána
na dobu určitou do 31. 12. 1998. Podle protokolu o předání pronajatých prostor
ze dne 15. 2. 1999 předal žalovaný předmět nájmu pronajímateli, při předání byl
zjištěn stav elektroměru. Žalovaná vyúčtovala žalobci fakturou č. 10128679
částku 19.991,40 Kč za odběr elektrické energie v období od 8. 12.1998 do 23.
2. 1999, množství fakturované energie činilo 5448 kWh. Opravnou fakturou téhož
čísla ze dne 4. 5. 1999 žalobkyně vyúčtovala žalovanému za totéž období částku
135.072,30 Kč za neoprávněný odběr. Z dalších dokladů soud prvního stupně
zjistil, že spotřeba elektrické energie žalovaného nepřekročila za 6 měsíců
19589 kWh. Žalovaný po ukončení nájemního vztahu a vyklizení provozovny odběr
energie neodhlásil, protože nevěděl, že je to nutné.
Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. § 409 obch. zák.
upravujícího uzavření kupní smlouvy, dále ze speciální úpravy obsažené v ust. §
22 odst. 1 písm. d) zák. č. 222/1999 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o S. e. i. definující neoprávněný
odběr elektřiny a ust. § 7 a přílohy č. 4 vyhl. č. 169/1995 Sb., kterou se
stanoví podrobnosti o podmínkách dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody
vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem elektřiny. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že spotřeba vyúčtovaná první fakturou koresponduje se stavem
elektroměru podchyceným při předání prostor pronajímateli dne 15. 2. 1999,
přičemž při odpojování elektroměru nebyly vyjádřeny žádné pochybnosti o jeho
řádném fungování. Žalovaný měl sice podle názoru soudu prvního stupně řádně
smlouvu vypovědět a vyrozumět žalobkyni, že s ohledem na ukončení nájemního
vztahu nemá dále zájem na dodávce elektřiny, ale přes toto pochybení skončil
vztah obou smluvních stran před zjištěním poškození elektroměru. Žalovaný neměl
po datu 15. 2. 1999 právní zájem na odběru elektrické energie a odběr zjištěný
dne 22. 2. 1999 odpovídal průměrné spotřebě. Proto nebyl důvod, aby se
zaměstnanci žalobkyně domnívali, že elektroměr byl poškozen. Žalobkyně
pochybila, když po vyúčtování spotřeby zjištěné posledním uvedeným odečtem
vyúčtovala žalovanému neoprávněný odběr v rozporu s ust. § 7 odst. 4 cit. vyhl.
a neprokázala, že žalovaný poškodil elektroměr. Soud prvního stupně tedy žalobu
zamítl.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním, jemuž odvolací soud
ve svém rozsudku ze dne 26. dubna 2006, č.j. 11 Cmo 263/2005-137, vyhověl v
plném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalobkyně.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že závěr
soudu prvního stupně, podle nějž došlo ke skončení právního vztahu mezi
účastníky dne 23. 2.1999, kdy byl elektroměr odpojen pro nezaplacení zálohy, je
nesprávný. Žalovaný žalobkyni neoznámil ukončení odběru a k odebrání
elektroměru tak došlo až 23. 3. 1999, kdy byl zjištěn i neoprávněný zásah do
elektroměru. Důsledky tohoto zásahu je nutno posoudit podle ust. § 22 zák. č.
222/1994 Sb. Podle odst. 1 písm. d) cit. ust. je neoprávněným odběrem
elektřiny mezi jiným i odběr měřicím zařízením, na němž bylo porušeno zajištění
proti neoprávněné manipulaci. Podle odst. 2 cit. ust. se způsob výpočtu škody
vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem stanoví vyhláškou ministerstva. Jde o
vyhl. č. 169/1995 Sb., která upravuje způsob výpočtu náhrady v ust. § 7. Není-
li možno zjistit dobu trvání neoprávněného odběru, má se za to, že trval od dne
následujícího po provedení posledního pravidelného odpočtu měřícího zařízení
dodavatelem. Podle § 7 odst. 9 cit. vyhl. se za poškození měřicího zařízení
proti neoprávněné manipulaci stanoví výše úhrady podle tabulky uvedené v
příloze č. 4 vyhlášky. Podle této přílohy činí výše úhrady v případě odběratele
kategorie C částku 10 000,- Kč. Podle § 15 odst. 9 energetického zákona je
odběratel povinen udržovat odběrné elektrické zařízení ve stavu, který odpovídá
technickým normám a právním předpisům upravujícím bezpečnost práce a poskytovat
technické údaje o něm dodavateli. Výše uvedená zákonná úprava je vybudována na
principu objektivní odpovědnosti za škodu vzniklou neoprávněným odběrem, a to
bez ohledu na to, kdo zajištění proti neoprávněné manipulaci porušil. Za škodu
takto vzniklou činí zákon bez dalšího odpovědným odběratele. Se zřetelem na to,
že výpočet škody je fiktivní podle pravidel daných vyhláškou, nemůže hrát roli
stav spotřeby vykázaný na elektroměru při jeho odebrání ani průměrná spotřeba
elektrické energie vykazovaná žalovaným. Odvolací soud proto rozsudek soudu
prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Dále přiznal žalobkyni úroky z prodlení
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním opírajíc jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a vadných
skutkových zjištěních. Namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu základní
skutkové zjištění, že žalobce provedl dne 23. 2. 1999 odečet měřicího zařízení,
při kterém nezjistil neoprávněný odběr, ponechal měřicí zařízení na místě
odběru a vyúčtoval spotřebu podle odečtu při odpojení dodávky elektrické
energie za období od 9. 12. 1998 do 23. 2. 1999.Odvolací soud tento poslední
odečet zcela pominul a tím pominul i existenci vyvratitelné a podle dovolatele
nevyvrácené domněnky podle § 7 odst. 4 věty druhé vyhl. č. 169/1995 Sb. o tom,
že není-li možno zjistit termín neoprávněného odběru, má se za to, že trval od
dne následujícího po provedené posledního pravidelného odečtu měřicího zařízení
dodavatelem. Podle dovolatele lze za poslední odečet považovat právě onen
odečet z 23. 2. 1999, na jehož základě vystavila žalobkyně žalovanému závěrečné
vyúčtování. Do tohoto dne nepovažuje dovolatel odběr za neoprávněný. Pokud
žalobkyně postupovala opačně, bylo to nesprávné a neoprávněné. Odvolací soud
měl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, neboť podle názoru
dovolatele byla domněnka o neoprávněném odběru za žalované období od 9. 12.
1998 do 23. 2. 1999 byl v řízení před soudem prvního stupně vyvrácena. Dále
vyšel odvolací soud podle dovolatele z nesprávného názoru, že odpovědnost za
poškození prostředků proti neoprávněné manipulaci má vždy odběratel bez ohledu
na to, kdo zařízení poškodil. Přiznal proto jako součást sporné částky i
náhradu škody ve výši 10 000,- Kč podle přílohy č. 4 výše uvedené vyhlášky.
Podle dovolatele může mít žalobkyně nárok na náhradu škody výhradně proti
osobě, která elektroměr poškodila, a v řízení nebylo prokázáno, že by touto
osobou měl být žalovaný. S ohledem na svoje stanoviska navrhuje dovolatel, aby
Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k novému řízení.
K dovolání žalovaného podala vyjádření žalobkyně. Ztotožnila se v něm s
rozsudkem odvolacího soudu a upozornila na to, že v mnoha případech není možno
zjistit neoprávněný odběr bez demontáže celého odběrního místa. Zákon proto
přenesl povinnost udržovat odběrné elektrické zařízení v řádném stavu na
odběratele a dal mu právo nechat měřicí zařízení přezkoušet, má-li odběratel
pochybnosti o správnosti údajů měření nebo zjistí-li závadu na měřicím
zařízení. Žalobkyně se ztotožnila se zjištěním soudu prvního stupně o tom, že
neoprávněný odběr byl zjištěn až při odebrání měřicího zařízení dne 23. 3.
1999. Odebráním většinou končí smluvní vztah, žalobkyně proto podrobněji
zkoumala stav zařízení. Podle názoru žalobkyně právní úprava neoprávněného
odběru elektřiny předpokládá objektivní odpovědnost odběratele. Postačuje tedy
zjištění, že v rozporu se zákonem odebíral elektřinu měřicím zařízením, na němž
bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci. Výpočet úplaty za dodávku
elektřiny a náhrady škody za poškození měřicího zařízení je v tomto případě
stanoven právním předpisem a průměrná spotřeba nemá z tohoto pohledu právní
význam. Pokud jde o odečet, trvá žalobkyně na svém stanovisku, že se dne 23. 2.
1999 nejednalo o pravidelný odečet. Podle kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní
a žalovaným byl způsob úhrad dodané energie stanoven na čtvrtletní období a
tomu odpovídaly i termíny odečtů spotřeby. Odpojení dodávky elektřiny a
měřicího zařízení proběhlo 2 měsíce po pravidelném odečtu. Žalobkyně se
domnívá, že příslušná ustanovení zákona a vyhlášky jsou sankční povahy a mají
postihovat neoprávněné odběry elektrické energie. Domnívá se, že odvolací soud
rozhodl správně a navrhuje zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího
soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o.
s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po
obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní
posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která
byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost závěrů odvolacího
soudu při hodnocení otázky, zda byl postup žalobkyně oprávněný. Pokud jde o
druhý důvod, který dovolatel formuluje jako „vadná skutková zjištění“, nejedná
se o důvod přípustnosti dovolání podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť z
textu dovolání vyplývá, že rozhodování soudů obou stupňů vycházelo plně z
provedeného dokazování. Je zřejmé, že i v tomto případě nesouhlasí dovolatel s
právním posouzením zjištěného skutkového stavu a důvod dovolání spočívá i v
tomto případě v nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti. S ohledem na to, že se jedná o vztah smluvních stran,
které jsou podnikateli, existující v roce 1999, je nutno aplikovat právní
úpravu tehdy účinnou, tedy obchodní zákoník před novelizací zák. č. 370/2000,
zák. č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v
energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ve znění zákona č.
83/1998 Sb. a vyhl. č. 169/1995 Sb. kterou se stanoví podrobnosti o podmínkách
dodávek elektřiny a o způsobu výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným
odběrem elektřiny.
Pro posouzení dané věci je významné, zda trval smluvní vztah žalobkyně a
žalovaného a zda ustanovení § 22 odst. 1 zákona určuje kogentním způsobem
postup v situaci, kdy je poškozeno zajištění elektroměru proti neoprávněné
manipulaci. Podle uvedeného ustanovení je neoprávněným odběrem elektřiny a)
odběr bez uzavřené smlouvy nebo v rozporu s uzavřenou smlouvou, b) odběr z té
části zařízení, kterou prochází neměřená elektřina, c) odběr bez měřícího
zařízení nebo měřícím zařízením, které v důsledku zásahu odběratele odběr buď
nezaznamenává, nebo zaznamenává odběr menší než skutečný, d) odběr měřícím
zařízením, které nebylo připojeno dodavatelem nebo na kterém bylo porušeno
zajištění proti neoprávněné manipulaci. Podle § 22 odst. 2 zákona způsob
výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným odběrem stanoví Ministerstvo
průmyslu a obchodu vyhláškou. Ta byla vydána pod č. 169/1995 Sb. (dále jen
vyhláška“), přičemž způsob výpočtu škody vzniklé dodavateli neoprávněným
odběrem upravuje § 7 vyhlášky.
Pokud jde o posouzení právní povahy těchto ustanovení, vyšel Nejvyšší soud z
ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, jež je obecným ustanovením pro
oblast soukromoprávních vztahů (s výjimkou třetí části ObchZ), účastníci
občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou
odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy
ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Vzhledem k tomu, že
úprava obsažená v energetickém zákoně má též důsledky veřejnoprávní (podle § 39
odst. 3 písm. f) zákona může Státní energetická inspekce uložit kontrolovaným
osobám pokutu za neoprávněný odběr elektřiny, plynu nebo tepla), není možné,
aby účastníci právních vztahů při dodávce elektřiny (ale i plynu a tepla) sami
určovali, co je, či není neoprávněným odběrem s následky, které jsou upraveny v
§ 22 odst. 2 zákona.
Podle § 22 odst. 1 písm. d) cit. zákona se za neoprávněný odběr považuje i
odběr měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné
manipulaci. Ve spojení s ust. § 15 odst. 9 cit.zákona, které stanoví povinnost
odběratele udržovat odběrné elektrické zařízení ve stavu, který odpovídá
technickým normám a právním předpisům na úseku bezpečnosti práce, a poskytovat
technické údaje o něm dodavateli, je zřejmé, že je péče o řádný technický stav
měřicího zařízení zákonem svěřena odběrateli. Při poškození zařízení sloužícího
k zajištění proti neoprávněné manipulaci je tudíž nerozhodné, kdo toto
zajištění porušil a zda odběratel o tomto porušení věděl. Důsledky
neoprávněného odběru nese odběratel, aniž by bylo nutno zkoumat nejen jeho
zavinění, ale i zjišťovat, kdo skutečně měřicí zařízení poškodil.
Pokud jde o posouzení, zda výše uvedené povinnosti žalovaného trvaly, je nutno
vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Vyplývá z
nich, že žalovaný po ukončení nájemního vztahu a vyklizení provozovny odběr
energie neodhlásil, jeho smluvní vztah k žalobkyni tedy stále trval. Žalovaný
byl v důsledku toho povinen postupovat podle cit. zákona a nést i případné
majetkové následky spojené s neoprávněným odběrem elektřiny.
Ustanovení § 22 odst. 11 cit. zák. odkazuje, pokud jde o výpočet škody vzniklé
dodavateli neoprávněným odběrem, na prováděcí předpis (vyhlášku Ministerstva
průmyslu a obchodu). Pravidla chování uvedená v prováděcím předpise musí
vycházet ze zákonného zmocnění s tím, že upravují pouze podrobnosti rámcových
řešení uvedených v zákoně. Jestliže jsou ust. § 15 a § 22 kogentní a
koncentrují povinnosti spojené s řádným měřením odběru energie u odběratele,
potom má totožný charakter i navazující ust. § 7 prováděcí vyhlášky. Pokud
tedy určuje pravidla výpočtu škody způsobené dodavateli neoprávněným odběrem,
je nutno je aplikovat jako kogentní speciální úpravu stanovící rozsah
kompenzací za neoprávněný odběr, které je odběratel povinen dodavateli
elektrické energie zaplatit.
Pokud jde o námitku, že odečet byl uskutečněn při odpojení dodávky energie dne
23. 2. 1999, zastává Nejvyšší soud názor, že je nutno respektovat ust. § 7
odst. 4 vyhl. č. 169/1995 Sb., které upravuje vyvratitelnou domněnku pro
případy, kdy není možno zjistit dobu trvání neoprávněného odběru. V těchto
případech se má za to, že neoprávněný odběr trval od následujícího dne po
provedení posledního pravidelného odečtu měřicího zařízení dodavatelem.
Pravidelným odečtem je v této souvislosti nutno rozumět odečet, který se podle
uzavřené smlouvy provádí za účelem fakturace a placení dodávky elektrické
energie. Jde o východisko uznané oběma smluvními stranami jako závazné pro
plnění platební povinnosti odběratele, proto z něj vychází i majetkové řešení
pro případy neoprávněného odběru. Odečet, který prováděli pracovníci žalobkyně
dne 23. 2. 1999 nebyl tohoto charakteru – šlo o zjištění spojené se sankcí
za nezaplacení zálohy, tedy odečet mimořádný, k němuž by za normálního průběhu
závazkového vztahu vůbec nedošlo.
Nejvyšší soud dospěl proto v dovolacím řízení k závěru, že právní názor
odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud zjištěný
skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil
i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání
žalovaného není důvodné. Nejvyšší soud je proto ve smyslu ust. § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím
řízení úspěšný a náklady žalobkyně sestávají z odměny advokáta za zastupování
účastníka v dovolacím řízení ve výši 13 135 Kč /§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1, § 145 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve
znění účinném do 31. 8 2006/, a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vvhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do
31.8. 2006).Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, patří k nákladům řízení podle § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty
druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad
výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty /§19% - srov. § 47 odst. 1 písm.
a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty/, tedy částka (po
zaokrouhlení) 2 510 Kč. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15
720 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí,
může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 15. října 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu