32 Odo 1108/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobce V.
K., zastoupeného, advokátkou, proti žalované P. a.s., zastoupené, advokátem,
o zaplacení částky 548 328 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn.
10 C 7/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. listopadu 2002 č. j. 11 Co 617/2002-267, t a k t o :
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.listopadu 2002 č. j. 11
Co 617/2002-267 ve výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Přerově ze dne 28. května 2002 č. j. 10 C 7/95-239 o povinnosti žalované
zaplatit žalobci 294 288,90 Kč, ve výroku III, jímž byl změněn tento rozsudek
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 141 982 Kč a rozhodnuto o
povinnosti žalobce a žalované zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1 380
Kč a 5 520 Kč, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
23. září 2003 č. j. 40 Co 727/2003-296 ve výrocích II a III, jakož i rozsudek
Okresního soudu v Přerově ze dne 28. května 2002 č. j. 10 C 7/95-239 ve výroku
I a ve výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu, ve kterém se
žalobce domáhal zaplacení částky 141 982 Kč, ve výrocích III a IV, a usnesení
Okresního soudu v Přerově ze dne 6. února 2003 č. j. 10 C 7/95-276 se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu
řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Žalobou domáhal se žalobce na žalované zaplacení částky 261 125 Kč za užívání
pozemku parc. číslo 897 o výměře 1 025 m2 v k.ú. D., okres P., jehož byl
vlastníkem v období od 24.1.1992 do 24.8.1994 a žalovaná pozemek užívala jako
skládku sádrovcových kalů. Uvedl, že mezi účastníky nedošlo k uzavření nájemní
smlouvy, pro výši uplatněného nároku vycházel „z běžné praxe“ a pro roční nájem
uvažoval s částkou 100 Kč/1 m2. Od propočtené výše nájmu v částce
266 250 Kč odečetl žalovanou uhrazenou částku 5 125 Kč.
Rozsudkem ze dne 25.2.1997 č. j. 10 C 7/95-76 Okresní soud v Přerově uložil
žalované zaplatit žalobci 7 955,10 Kč, jinak žalobu o zaplacení dalších 253
169,90 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom z nesporného
zjištění, že žalovaná užívala pozemek žalobce v rozsahu 804 m2 a nárok žalobce
posoudil podle § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako nárok
na vydání bezdůvodného obohacení. Při určení výše tohoto bezdůvodného obohacení
soud vycházel z vyhl. č. 393/1991 Sb. (§ 17) a ze znaleckého posudku, který si
obstaral, k výši nájemného v dané lokalitě a v daném čase.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne
11. 9. 1997 č. j. 40 Co 270/97-96 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku a výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením nároku žalobce,
jak učinil soud prvního stupně, nikoli však s tím, jak tento soud postupoval
při určení výše plnění, jež má být žalobci vydáno. Uložil soudu prvního stupně,
aby se zaměřil „na zjištění, jaká byla výše obvyklého nájemného za pozemek
shodné kvality, užívaného v obdobné lokalitě a jenž byl užíván obdobným
způsobem jako pozemek žalobce v rozhodném období.“
V pořadí druhým rozsudkem ze dne 8.7.1999 č. j. 10 C 7/95-164 soud prvního
stupně žalobu o zaplacení 261 125 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel
přitom ze zjištění, že průměrná cena, za kterou žalovaná „najímala“ pozemky k
obdobnému účelu od jiných pronajímatelů se pohybovala v dané lokalitě a čase v
rozmezí 1 Kč až 2 Kč za 1 m2 ročně, oprávněná výše nároku žalobce tak
nepřesahuje žalovanou již uhrazenou částku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 12.
2001 č. j. 40 Co 897/99-213 rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl mu nesprávnost
jeho postupu, pokud pominul částku 7 955,10 Kč, o níž již dříve pravomocně
rozhodl a předmětem řízení tak zůstala částka 253 169,90 Kč. Za správná
považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že v rozhodném období žalobce
byl vlastníkem pozemku, který žalovaná bez dohody s ním používala ke skladování
sádrovce, jehož „mocnost uložení vrstev“ činila 12 m. Vzhledem k zabrané ploše
pozemku 804 m2 dosáhl celkový objem uloženého materiálu 9 648 m3. Nesprávné
však je skutkové zjištění, že k obdobnému účelu se ceny nájmů pozemků
pohybovaly od 1 do 2 Kč/1 m2, některé důkazy soudem provedené tomu odporují, s
čímž se soud nevypořádal. Podle odvolacího soudu spočívalo-li obohacení
žalované v tom, že užívala pozemek žalobce jako skládku, pak je jejím
prospěchem výkon práva skládky a plnění, jež je povinna vydat, musí proto nutně
vycházet z hodnoty nájemného za pozemek, který slouží obdobnému účelu. Faktický
způsob užívání věci je rozhodující skutečností pro určení výše bezdůvodného
obohacení a z tohoto pohledu jsou významná sdělení v.o.s. R. a Obecního úřadu v
R. o úplatách za pronájem pozemků užívaných k uložení průmyslového sádrovce,
obsahující údaje, jež se vztahují k předmětu sporu.
V průběhu dalšího řízení žalobce rozšířil svou žalobu na zaplacení
celkem 548 328 Kč, soud změnu návrhu připustil usnesením ze dne
21.5.2002 a v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28.5.2002 č. j. 10 C 7/95-239
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 294 288,90 Kč, zamítl žalobu o
zaplacení dalších 254 039,10 Kč a rozhodl o povinnosti žalobce doplatit soudní
poplatek a o nákladech řízení. Pro určení výše bezdůvodného obohacení vzal za
podklad údaje dle zprávy Obecního úřadu v R., který uvedl, že na své skládce by
sádrovec v rozhodném období uložil za částku 18 Kč/ 1 m3/ 1 rok; vyšel z toho,
že žalovaná použila pozemek žalobce v období od 24.11.1992 do 24.8.1994 k
uložení sádrovcových kalů o objemu 804 m2 x 12 m , tj. 9 648 m3 a přihlédl k
částkám dosud uhrazeným a přiznaným.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
26.11.2002 č.j. 11 Co 617/2002-267 rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci 294
288,90 Kč potvrdil, zamítavý výrok zčásti – ohledně zaplacení 441 Kč potvrdil,
ohledně zaplacení 111 616,10 Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil,
ohledně zamítnutí částky 141 982 Kč změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit
žalobci i tuto částku. Rozhodnutí dále odvolací soud změnil ve výrocích o
nákladech státu a ohledně doplacení soudního poplatku, jinak – ve výroku o
nákladech řízení účastníků – rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce vzal v průběhu
odvolacího řízení zčásti svou žalobu – v rozsahu zaplacení 111
616,10 Kč – zpět, žalovaný s tímto úkonem souhlasil a soud proto podle § 222a
odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního
stupně v tomto rozsahu v zamítavém výroku zrušil a řízení zastavil. Ve
zbývající části rozsudek přezkoumal, zopakoval důkaz notářským zápisem z
24.1.1992, z něhož zjistil, že žalobce se stal vlastníkem předmětného pozemku
dne 24.1.1992, oproti soudu prvního stupně (ten vycházel pro mylný údaj z data
24.11.1992) tak období počátku užívání pozemku žalovanou určil dnem 24.1.1992,
ostatní skutková zjištění soudu prvního stupně měl za správná. V daném případě
se nejedná o jednorázovou skládku, ale o uskladnění odvodněných sádrovcových
kalů a při výpočtu výše bezdůvodného obohacení je třeba vycházet z objemu
takto uskladněného materiálu, nikoli z výměry zabrané plochy, v podrobnostech
odkázal na své rozhodnutí ze 17.12.2001. Nesporný je údaj o užívané ploše (804
m2), mocnost vrstvy uložených kalů 12 m vyplývá z údajů odvolání žalované ze
dne 19.8.2002, znaleckého posudku Ing. T. ze dne 20.9.1996 a ostatně tento údaj
nebyl v průběhu celého řízení zpochybňován. Pokud pak nájemné za pozemek pro
uložení sádrovce činilo 18 Kč/1 m3 ročně, pak žalobci náleželo celkem 448 196
Kč, tato částka představuje výši bezdůvodného obohacení. Jestliže po odpočtu
již zaplacených a soudem přiznaných částek zbývá zaplatit 436 271 Kč, soud
prvního stupně uložil povinnost zaplatit 294 288,90 Kč, pak bylo třeba zamítavý
výrok změnit (vyjma zbývající částky 441 Kč) a žalovanou zavázat k úhradě
dalších 141 982 Kč. O nákladech řízení (po té, co byl v tomto výroku jeho
rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení) rozhodl znovu soud prvního
stupně usnesením ze dne 6.2.2003 č. j. 10 C 7/95-276, jež bylo změněno k
odvolání žalované Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci usnesením ze
dne 23.9.2003 č. j. 40 Co 727/2003-296 a zároveň jím bylo rozhodnuto, že
odvolací řízení se nepřerušuje (když přerušení odvolacího řízení navrhla
žalovaná s poukazem na dříve podané dovolání) a dále bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu
2002 č. j. 11 Co 617/2002-267 podala žalovaná
dovolání podáním ze dne 14.3.2003. Jak výslovně uvedla, napadá rozsudek v celém
jeho rozsahu a jeho přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a), b), c)
o. s. ř. Jako dovolací důvody žalovaná tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Žalovaná nezpochybňuje, že nespornou část pozemku
žalobce užívala tak, že na něj umísťovala odpady v podobě sádrovcových kalů,
takto však byl užíván pozemek již od roku 1964. Nezpochybňuje ani, že jí v
důsledku užívání pozemku vzniklo bezdůvodné obohacení, nesouhlasí však s tím,
jak soudy postupovaly při určení jeho výše. Podrobně rozebírá svůj názor k
výkladu pojmu „obvyklé nájemné“. Tím rozumí nájemné, které se platí za užívání
věcí určitého nebo podobného druhu v určitém místě (územním obvodě) v určitém
čase při jejich užívání ke stejnému nebo obdobnému účelu. Protože – jak
dovozuje – jde o průměr vypočtený z určité množiny jednotlivých nájemných
stejného nebo obdobného druhu, pak zřejmě musí být zjištěn znaleckým posudkem. Z vymezení obvyklého nájemného nevyplývá, že by mělo být odvozeno od výsledků
podnikání uživatele, tím spíše, že by záviselo na množství hmoty na pozemku
uložené. To by přicházelo v úvahu tehdy, jak uvedla dovolatelka, pokud by byla
povinna platit jako původce odpadů poplatky za jejich uložení na skládce. Tyto
poplatky byly však zavedeny až pozdějším zákonem o odpadech a nájemné nelze s
těmito poplatky ztotožňovat. I když to nelze v dohodě o konstrukci nájemného
vyloučit, nikdy nemůže být vypočítáno obvyklé nájemné tak, že se určitá
průměrná sazba nájemného (obvyklá) bude násobit množstvím uloženého materiálu. Obvyklé nájemné se přímo počítá jen za plochu. Při vyhledávání případů pro
srovnání a výpočet obvyklého nájemného je třeba vycházet z daných obecných
kritérií a zkoumané území postupně rozšiřovat, nenaleznou-li se srovnatelné
případy. Je proto „zarážející“, že odvolací soud jmenovitě soudu prvního stupně
určil, ke kterým případům je třeba přihlédnout. Soudy přitom nevzaly v úvahu,
že žalovaná platí za užívání pozemků jiným vlastníkům nesrovnatelně nižší
částky. Zdůraznila, že pro srovnání a výpočet obvyklého nájemného je třeba brát
v úvahu ty případy, kdy jiné subjekty provozují skládky odpadů (a nikoli
užívají pozemky ke skladování surovin k další výrobě a recyklaci) na cizích
pozemcích a zjistit, kolik ony samy za užívání platí nájemné a teprve pak,
kolik jim platí jiné subjekty za skládkování na jimi provozovaných skládkách
(nikoli však za suroviny určené k recyklaci).
V závěru vytýká odvolacímu soudu,
že není zřejmé, zda do výše přiznaného plnění nezahrnul ušlý zisk a dále že
jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro chybějící návaznost mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právním závěry na
straně druhé; nelze ani dovodit, zda rozhodnutí bylo vydáno na základě
provedených důkazů, či zda soud určil výši nároku svou úvahou dle § 136 o. s. ř., konečně dle ní je rozsudek i v rozporu s hmotným právem a jako takový i
nezákonný. Navrhla, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
K dovolání podal žalobce své vyjádření, v něm navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný. K dovolatelkou
namítanému způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení poukázal na to, že
tato námitka byla vznesena již před soudy obou stupňů a žalobce shodný závěr
obou soudů, pokud akcentovaly způsob užívání předmětného pozemku (§ 671 odst. 1
ObčZ) při stanovení peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 ObčZ, považuje za
zcela správný a zákonný, a to i vzhledem k ust. § 3 odst. 1 ObčZ.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě
dovolání žalované přípustné, neboť toliko z podnětu dovolání, které je
přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích
právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též
jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání.
Dovolání je tedy v daném případě do výše, v níž bylo žalované vyhověno
potvrzením rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto v její
prospěch, tj. zamítnuta žaloba o zaplacení 441 Kč, subjektivně nepřípustné a
dovolací soud v tomto rozsahu proto dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218
písm. b) o. s. ř.].
Totéž platí i o výroku, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
ohledně zaplacení 111 616,10 Kč zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno; i
tímto výrokem nebyla žalované způsobena žádná újma na jejích právech. Dovolací
soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu
dovolání žalované rovněž odmítl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti
žalované zaplatit žalobci 294 288,90 Kč a zčásti změněn zamítavý výrok rozsudku
soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo nad přiznanou částku
zaplatit dalších 141 982 Kč.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení
§ 237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)],
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci
určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek
odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V rozsahu výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci 141 982 Kč, je dovolání přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
V rozsahu výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního
stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci 294 288,90 Kč, je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak plyne ze shora učiněného
shrnutí dosavadního průběhu řízení, avšak pouze k částce 253 169,90 Kč, o níž
bylo dříve (před změnou – rozšířením žaloby) rozhodováno a jen ohledně
zaplacení této částky podmínky § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jsou dány. Pro
zbývající část, t.j. pokud soud prvního stupně poprvé rozhodoval o zaplacení
částky 41 119 Kč a odvolací soud jeho vyhovující výrok potvrdil, přichází v
úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud nejprve v rozsahu přípustného dovolání zkoumal, zda řízení netrpí
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto
vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání
z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním
namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Lze tedy přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacích důvodů. Podle
dovolatelky rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, uplatňuje tedy dovolací
důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten umožňuje vytýkat dovoláním napadenému
rozhodnutí pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že
skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je
vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc
posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde
tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného
rozhodnutí).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za
řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů,popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo
konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp.
procesního práva.
Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., tj. tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak vyplývá z provedeného shrnutí námitek dovolatelky, ta brojí především proti
tomu, jak soudy přistoupily při posuzování nároku žalobce k vymezení výše
plnění, jež je žalovaná jako bezdůvodné obohacení povinna vydat.
Podle § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením
mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.
Není pochyb o tom, že užívání věci (a tedy i pozemku) bez právního důvodu (bez
uzavření řádné nájemní smlouvy) přináší takovému uživateli bezdůvodné
obohacení. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 20. března 2001 sp. zn. 25 Cdo 845/99 (publikovaným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r. 2001,
svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314), ve věci rozsahu
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku konstatoval, že plnění
bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení
založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah,
který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například
v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze
hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo
plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv,
případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností
stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu bylo v řešeném případě užívání
cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí
věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to
platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky
vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud
postupem podle § 136 o. s. ř., opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha
musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci
vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s
přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci
cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu
zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s
obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností
povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Jestliže je
v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání,
případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívaní za běžných okolností
realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu,
jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil,
věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za
normálních okolností platit. Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného
obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze
skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 ObčZ, odvozuje se výše
plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal
obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451
odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 ObčZ).
Za bezdůvodné obohacení
tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky
dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor
obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav
nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Obdobně je na místě
odkázat – co do způsobu určení výše bezdůvodného obohacení i na další předešlá
rozhodnutí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v Soudní judikatuře seš. 1/2000,
pod. č. 17/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 1999,
sp. zn. 25 Cdo 1935/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek pod č. R 53/2000).
Návod k postupu při určení výše bezdůvodného obohacení tedy vyplývá z již
konstantní judikatury a dovolacímu soudu tedy zbývá posoudit, zda se ho soudy v
dané věci přidržely.
V řízení bylo prokázáno, že na pozemku žalobce v nesporné výměře a časovém
rozmezí bylo zbudováno odkaliště sádrovcových kalů a odvodněný sádrovec zde byl
uložen ve vrstvě o mocnosti 12 m. Pokud je proto pro úvahu soudu dle § 136 o.
s. ř. rozhodné mj. zjištění účelu, k jakému byl pozemek užíván, pak nelze
vytknout odvolacímu soudu pochybení, pokud za tento účel považoval skladování
žalovanou vyprodukovaného sádrovce. Není přitom rozhodné – z hlediska vydání
bezdůvodného obohacení podle § 458 ObčZ – jak (na základě jakých správních
rozhodnutí) ke zřízení odkaliště (zřejmě v roce 1964) došlo a že stav, kdy
vrstva odvodněného sádrovce dosáhla 12 m, je údajně neměnný od roku 1980;
rozhodné je, že možnost užívání pozemku tímto způsobem (ke skladování) si
žalovaná ve vztahu k žalobci a předchozím vlastníkům pozemku smluvně
nezajistila.
Jak plyne z výše uvedeného obecného vymezení, je třeba za bezdůvodné obohacení
považovat i to (ten prospěch), oč by se při pravidelném běhu věcí snížil
majetek obohaceného a užíváním věci bez právního důvodu k tomuto snížení
majetku nedošlo. V daném případě jde tedy o zjištění, jakou úplatu by žalovaná
musela třetím osobám uhradit, pokud by řádně (tj. smluvně) si u nich
zajistila pozemek k uložení vyprodukovaného sádrovce.
Není nutné, jak argumentuje žalovaná, aby obvyklou výši úplaty, kterou by
musela hradit třetím osobám za pronájem pozemku k uložení sádrovce, bylo třeba
vždy zjišťovat znaleckým posudkem, pokud jsou zde jiné důkazní prostředky, z
nichž lze učinit zjištění o tom, jakou částku v daném období a lokalitě
by pravděpodobně musela žalovaná zaplatit za užívání pozemku k uskladnění
odvodněného sádrovce ve zjištěném množství, tedy za činnost a ten účel, k
němuž použila pozemek žalobce. Protože výši nároku oprávněného nelze zcela
přesně zjistit, jsou i tato zjištění pouze podkladem úvahy soudu podle § 136 o.
s. ř.
V daném případě měl soud k dispozici k zjištění smluvních podmínek uskladnění
odvodněného sádrovce údaje dle sdělení v.o.s. R. (ohledně uložení sádrovce v
recyklačním závodě P. – L. za cca 40 Kč/1 m3 /1 rok) a obce R., okres P. o
nájemném za pozemek pro uložení sádrovce ve výši18 Kč/1 m3/1 rok. S
přihlédnutím k tomu, že údaj v.o.s. R. byl údajem pouze hypotetickým, neboť v
rozhodném období její závod ještě neexistoval, vycházel soud pouze z údaje
obce R. a převzal jej bez dalšího za základ svého rozhodnutí. Tím však – pokud
vycházel právě jen z jednoho údaje - podle názoru dovolacího soudu pochybil,
neboť neměl k dispozici pro svou úvahu podle § 136 o. s. ř. potřebný dostatek
údajů, jež by mu umožnil ve smyslu shora uvedených zásad rozhodnout. Ve věci
nejde o to, jakou částku by žalovaná uhradila za skladování sádrovce obci R.,
ale jakou částku by v daném období a místě vzhledem k rozsahu a způsobu užívání
pozemku byla obvykle nucena vynaložit, a to nelze zaměňovat. Pouze jediný údaj
se jeví jako zcela nedostačující k úvaze o obvyklé výši úplaty za pronájem
pozemku k danému účelu. Nelze tak vyloučit, že – pokud chybí k úvaze soudu
další srovnatelné údaje – bude třeba obstarat i (dovolatelkou požadovaný)
znalecký posudek k obvyklé výši nájemného, jež by žalovaná hradila vzhledem k
danému způsobu užívání za řádně pronajatý pozemek. Je ovšem třeba rovněž
doplnit, že pokud i žalovanou předkládané nájemní smlouvy s dalšími
pronajímateli v daném místě vyjadřují způsob užívání pozemku, obdobný užívání
pozemku žalobce, pak není důvod opomíjet jejich údaje pro úvahu soudu o
výši bezdůvodného obohacení žalované.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud tak neměl pro své rozhodnutí dostatek
skutkových zjištění, jež by mu umožňovala výši bezdůvodného obohacení úvahou
podle § 136 o. s. ř. určit a již proto jeho rozhodnutí neobstojí.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl uplatněn důvodně a dovolací
soud se proto již nezabýval dalšími námitkami dovolatelky.
Při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v
rozsahu potvrzujícího výroku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit
žalobci 41 119 Kč dovolací soud, veden závěry přezkoumání rozsudku v rozsahu, v
němž bylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
shledal, že při posouzení věci se soudy obou stupňů odchýlily od stávajících
výkladů, posoudily nastolenou otázku výše plnění, jež má být žalovanou vydáno
jako bezdůvodné obohacení, v rozporu s hmotným právem, a uzavřel,
že jde zde proto ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o řešení otázky
zásadního právního významu. Tento závěr s sebou nese posouzení podaného
dovolání v daném rozsahu jako přípustného a ze shodných důvodů jako shora i
důvodného.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v popsaných částech zrušil (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i je spolu se závislými
výroky o náhradě nákladů řízení státu a závislými výroky o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky obsaženými v usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky
v Olomouci ze dne 23. září 2003 č. j. 40 Co 727/2003-296 ve výrocích pod body
II a III a v usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 2. 2003 č. j. 10 C
7/95-276 a věc vrátil soudu prvního stupně v daném rozsahu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.). Ve zbývajících částech – jak o nich podrobněji shora -
dovolání žalované odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí ve věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu