32 Odo 1114/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny

Hornochové v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti

žalovanému J. o. B., o zaplacení 339 780,- Kč s příslušenstvím, vedené u

Okresního soudu v P. pod sp. zn. 5 C 60/2005, o dovolání žalobce proti

usnesení Krajského soudu v Č. B. – pobočky v T. ze dne 8. května 2006, č.j. 15

Co 87/2006-337, takto:

Usnesení Krajského soudu v Č. B. – pobočky v T. ze dne 8. května 2006,

č.j. 15 Co 87/2006-337, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu

řízení.

Krajský soud v Č. B. – pobočka v T. ve výroku označeným usnesením zrušil

mezitímní rozsudek ze dne 10. října 2005, č.j. 5 C 60/2005-312, jímž Okresní

soud v P. (poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.

března 2005, č.j. 32 Odo 846/2004-255, zrušil jednak rozsudek Krajského soudu v

Č. B. – pobočky v T. ze dne 25. března 2004, č.j. 15 Co 127/2004-234, v

rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v P. ze dne 20. listopadu

2003, č.j. 5 C 358/2002-213, v zamítnutí žaloby o zaplacení 339 780,- Kč s

příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a ve výroku o nákladech

odvolacího řízení, a dále rozsudek Okresního soudu v P. ze dne 20. listopadu

2003, č.j. 5 C 358/2002-213, v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 339 780,-

Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu

vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) rozhodl, že nárok žalobce je

co do základu opodstatněn a že o jeho výši a nákladech řízení bude rozhodnuto

konečným rozsudkem, a řízení zastavil.

Odvolací soud před přezkoumáním odvolání žalovaného zkoumal, zda jsou splněny

podmínky, za nichž může jednat (podmínky řízení), jak vyplývá z ustanovení §

103 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že za situace,

kdy na základě oznámení žalovaného o jeho rozpuštění došlo k vyznačení jeho

zániku (Jezdeckého oddílu B.) v příslušné databázi Ministerstva vnitra České

republiky (dále též jen „MV ČR“), se v posuzované věci již soud prvního stupně

zabýval tím, zda žalovaný může nadále v řízení vystupovat jako účastník,

tedy zda má podle § 19 o. s. ř. způsobilost mít práva a povinnosti. Soud

prvního stupně dovodil, že k zániku žalovaného nedošlo v souladu se zákonem, a

proto je i nadále nositelem práv a povinností. S tímto právním názorem soudu

prvního stupně se odvolací soud neztotožňuje.

Odvolací soud vyšel z úvahy, že soudu nepřísluší přezkoumávat správnost či

zákonnost postupu příslušného orgánu v řízení o výmaz právního subjektu; soud

je povinen akceptovat jeho zánik výmazem v příslušném rejstříku (v obchodním

rejstříku či jiné příslušné evidenci) státního orgánu, přičemž tato skutečnost,

kterou jedinou je oprávněn posuzovat, považuje v dané věci ohledně žalovaného

za nespornou. Z toho dovodil, že žalovaný okamžikem, kdy byl v příslušné

evidenci vyznačen jeho zánik, ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Za

stavu, kdy žalovaný nemá žádného právního nástupce, jde podle odvolacího soudu

o nedostatek podmínky řízení, pro kterou v něm nelze pokračovat. Proto rozsudek

soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.

Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje

jeho přípustnost o ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z důvodu

nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávného výkladu §

135 o. s. ř., byť toto ustanovení odvolací soud v odůvodnění výslovně

nezmiňuje. Dovolatel se ve své argumentaci odvolává zejména na § 12 odst.

1 písm a), § 12 odst. 2 a § 13 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů,

na § 20a odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a na stanovy

žalovaného. Vychází z názoru, že v případě zániku sdružení jeho dobrovolným

rozpuštěním není MV ČR oprávněno vůbec rozhodovat, zda sdružení zanikne. Tento

státní orgán tedy nevydává o zániku žádné správní rozhodnutí, jímž by byl soud

ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán; zánik subjektu bere pouze sdělením o provedení

výmazu sdružení na vědomí, tedy tento zánik pouze deklaruje. Podle názoru

dovolatele proto postupoval zcela správně soud prvního stupně, posuzoval-li

otázku, zda žalovaný existuje či nikoli. Za situace, kdy nebylo doloženo konání

členské schůze žalovaného, která jako jediná podle jeho stanov může rozhodnout

o jeho dobrovolném rozpuštění a kdy neproběhla likvidace žalovaného, která je

nezbytným zákonným předpokladem zániku občanského sdružení, se dovolatel zcela

ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, kterou však odvolací soud zcela

pominul. Jestliže likvidace neproběhla, postupovalo podle dovolatele MV ČR v

rozporu se zákonem, když tuto likvidaci po žalovaném nevyžadovalo.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje

proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně

zrušeno a řízení zastaveno, a je i důvodné.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda

řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a

b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly

v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady

však dovolatelem namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.

§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,

jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).

Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci

zpochybňovaného dovolatelem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu

sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Odvolací soud založil svůj závěr o ztrátě způsobilosti žalovaného být

účastníkem řízení podle § 19 o. s. ř. na názoru, že k zániku žalovaného došlo

(na základě oznámení žalovaného o jeho rozpuštění) výmazem v příslušném

rejstříku MV ČR, který (obdobně jako pravomocný výmaz obchodní společnosti v

obchodním rejstříku) je soud povinen akceptovat. S tímto právním posouzením

věci se dovolací soud neztotožňuje.

Podle § 19 odst. 2 obč. zák. vznikají právnické osoby dnem, ke kterému jsou

zapsány do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, pokud

nestanoví zvláštní zákon jejich vznik jinak.

Úprava zřízení a vzniku právnických osob podle § 19 obč. zák. má tak obecný

charakter a platí jen tehdy a jen v té míře, pokud zvláštní předpisy nestanoví

jinak.

Podle § 6 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů vzniká sdružení

registrací, přičemž podle § 7 odst. 1 téhož zákona se návrh na registraci

podává Ministerstvu vnitra České republiky.

Podle § 20a odst. 2 obč. zák. právnická osoba zapsaná v obchodním rejstříku

nebo v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto rejstříku,

pokud zvláštní zákony nestanoví jinak.

Podle § 12 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. zaniká sdružení dobrovolným

rozpuštěním nebo sloučením s jiným sdružením [písmeno a)] nebo pravomocným

rozhodnutím ministerstva o jeho rozpuštění [písmeno b)].

Z výše uvedeného vyplývá, že platná právní úprava neurčuje žádný rejstřík, do

něhož by se sdružení občanů zapisovala a že registrace sdružení, která probíhá

na základě jeho návrhu u MV ČR, je jiným způsobem vzniku právnické osoby

upraveného zvláštním zákonem č. 83/1990 Sb. na základě možnosti odchylné právní

úpravy obsažené v § 19 odst. 2 obč. zák. Jde-li tedy o sdružení občanů, jak

tomu bylo i v případě žalovaného subjektu, není jeho registrace zápisem do

zákonem určeného rejstříku, který má na mysli občanský zákoník v ustanovení §

19 odst. 2.

Protože registrace sdružení u MV ČR se neprovádí zápisem do zákonem určeného

rejstříku ve smyslu § 19 odst. 2 obč. zák., nelze ani na zánik sdružení

aplikovat tu část ustanovení § 20a odst. 2 obč. zák., podle něhož právnická

osoba zapsaná v jiném zákonem určeném rejstříku zaniká dnem výmazu z tohoto

rejstříku, nýbrž je třeba vyjít z jiné právní úpravy obsažené v

zákoně č. 83/1990 Sb., konkrétně v jeho ustanovení § 12.

Dovodil-li odvolací soud za existence odchylné právní úpravy obsažené ve

zvláštním zákoně č. 83/1990 Sb., podle níž sdružení zaniká jeho dobrovolným

rozpuštěním, že k zániku žalovaného (a tím i ke ztrátě jeho způsobilosti být

účastníkem řízení podle § 19 o. s. ř.) došlo výmazem v příslušném rejstříku

státního orgánu, který soud není oprávněn přezkoumávat, postupoval v rozporu s

ustanovením § 20a odst. 2 obč. zák. Lze proto uzavřít, že jeho právní posouzení

věci je nesprávné a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle

§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.

s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2,

část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§

243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. ledna 2008

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu