NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 1115/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve
věci žalobce I. U., podnikatele, proti žalované J. D., podnikatelce, o
zaplacení 51 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod
sp. zn. 11 C 123/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. dubna 2004, č.j. 15 Co 547/2003-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. dubna 2004, č.j. 15 Co 547/2003–78,
výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Přerově v jeho napadeném
vyhovujícím výroku co do 3% úroku z prodlení z částky 66 415 Kč od 1. 10. 1997
do 28. 2. 1998 a z částky 51 556 Kč od 1. 3. 1998 do zaplacení tak, že žalobu v
tomto rozsahu zamítl a výrokem II. potvrdil uvedený rozsudek okresního soudu v
jeho vyhovujícím výroku co do částky 51 556 Kč s 15% úrokem z prodlení z částky
66 415 Kč od 1. 10. 1997 do 28. 2. 1998 a z částky 51 556 Kč od 1. 3. 1998 do
zaplacení a jeho výroku o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že vztah mezi účastníky jako
podnikateli byl založen kupní smlouvou podle § 409 a násl. obch. zák., když
žalobce dodal žalované zboží na základě dodacího listu ze dne 23. 1. 1997, na
němž byla uvedena cena, kterou se žalovaná zavázala zaplatit, jakmile zboží
prodá. Soud dovodil, že uvedený vztah mezi účastníky nebylo možno posoudit jako
vztah ze smlouvy komisionářské podle § 577 obch. zák., protože žalovaná zboží
prodávala vlastním jménem a na svůj účet a nikoliv na účet žalobce jako
komitenta. Dále vyšel ze zjištění, že na základě žalobcem vystavené faktury
žalovaná žalobci uhradila část kupní ceny a nezaplatila zbytek kupní ceny ve
výši 51 556 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ohledně této
částky dospěl k závěru, že s přihlédnutím k platbám žalované žalobci došlo
podle § 407 odst. 3 obch. zák. k uznání zbytku dluhu, nevyšly-li v průběhu
řízení najevo žádné jiné skutečnosti, které by umožnily odchylné právní
posouzení. Na závěr odvolací soud konstatoval, že pokud se soud prvního stupně
zabýval otázkou přechodu nebezpečí škody na zboží podle § 445 obch. zák., jsou
tyto závěry okresního soudu pro právní posouzení věci skutkově i právně
nerozhodné, proto se těmito závěry nezabýval. Odvolací soud změnil rozhodnutí
soudu prvního stupně jen v rozsahu přiznaných úroků z prodlení s ohledem na
zákonnou výši úroků z prodlení podle § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák. v době
vzniku prodlení žalované, jež činily 15% a nikoliv 18%, jak nesprávně dovodil
okresní soud.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku II. a výroku III. o
nákladech řízení napadla žalovaná dovoláním s tím, že soudy obou stupňů podle
jejího názoru nepřihlédly ke skutečnosti, že k prodeji zboží zničeného
následkem povodně v roce 1997 nedošlo a k okolnosti, že v důsledku vyšší moci
nebyla povinna uhradit s odvoláním na § 368 odst. 3 obch. zák. škodu, neboť
její odpovědnost byla vyloučena, a proto nebylo možno při neexistenci závazku
vůči žalobci aplikovat § 407 odst. 3 obch. zák. Poukazuje, že z jejího jednání
- jen tím, že žalobci uhradila část dluhu, nebylo možno usuzovat, že tím došlo
k uznání i zbytku dluhu, když plnila žalobci jen proto, že nezaplacená částka
byla na ní prostřednictvím osoby odlišné od žalobce neadekvátním a
zastrašujícím způsobem vymáhána. Nikdy však neuznala oprávněnost žalobcem
požadovaného plnění. Naopak z jejích projevů bylo zřejmé, že další úhrady
odmítla, a má proto za to, že bylo bezpředmětné vznášet jakékoli námitky proti
dodání zboží, jeho kvalitě či množství a ceně, bylo-li v důsledku povodně zboží
zničeno. Z okolností, za jakých došlo k částečné úhradě závazku, nebylo podle
názoru žalované možno usuzovat na nastolení právní domněnky uznání dluhu podle
§ 407 odst. 3 obch. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání bylo žalovanou podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je
řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je
dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu, kterým soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen ve věci samé rozsudek
soudu prvního stupně (jak tomu bylo v posuzovaném případě, kdy se jednalo o
prvý rozsudek soudu prvního stupně), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl
z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu
s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to
jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti
nebo úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Pokud žalovaná ve svém dovolání poukazuje, že z jejího jednání nebylo možno
usuzovat, že uznala zbytek dluhu tím, že žalobci uhradila část dluhu, když
plnila žalobci jen proto, že nezaplacená částka byla na ní prostřednictvím
osoby odlišné od žalobce neadekvátním a zastrašujícím způsobem vymáhána, ale
nikdy neuznala oprávněnost žalobcem požadovaného plnění, a že bylo
bezpředmětné, aby vznášela jakékoli námitky proti dodání zboží, jeho kvalitě či
množství a ceně, bylo-li v důsledku povodně zboží zničeno, a že z těchto
okolností, za jakých došlo k částečné úhradě závazku, nebylo možno usuzovat na
nastolení právní domněnky uznání dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák., pak je
třeba konstatovat, že v dovolaní uvedená skutková tvrzení nevyplývají ze
skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací
soud. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci
a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Skutečnost, že skutkový závěr soudu by případně vycházel z neúplného dokazování
a řízení by tak bylo postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnosti zjištění skutkového stavu, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá – jak bylo výše
vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jeho prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Podle § 323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to,
že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto
plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník
uznává i zbytek závazku.
Vyšly-li oba soudy ze skutkového zjištění, že žalovaná uhradila žalobci část
kupní ceny na základě žalobcem vystavené faktury a v průběhu řízení nevyšly
najevo žádné jiné skutečnosti, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že
došlo podle § 407 odst. 3 obch. zák. k uznání zbytku dluhu žalovanou, učiněný
ve shodě se soudem prvního stupně, byl v rozporu s hmotným právem. Uvedený
závěr odvolacího soud je i v souladu s dosavadní judikaturou (srov. Soudní
rozhledy, r. 2000, seš. 7, str. 211).
Rozhodnutí nemá tedy v napadené části po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil právní
otázku uznání zbytku dluhu v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z
jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní
stránce zásadní význam má.
Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení
občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalované směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný; dovolací soud proto takové dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243a
odst. 1 věta první, § 243b odst. 5 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná
nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. září 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu